26. - 27. ledna 2001

 

Přelet Praha -> Moskva -> Singapur -> Kuala Lumpur

 

V Ruzyni nás čekalo příjemné překvapení v podobě pozvánky na pohoštění ve VIP salonku, které nám zajistil náš přítel z cestovky, od níž jsme měli letenky. V očekávání hrůzné, předlouhé cesty se mužská část výpravy posilnila na účet ČSA kvalitními drinky a zpříjemnila si tak začátek cesty. Po příletu do Moskvy následovalo mnoho krušných hodin čekání v neútulných, šerých letištních prostorách letiště Šerementěvo, kde nebyla ani televize, ani možnost někde se natáhnout. Mezi tmavohnědá a černá individua, která se válela na papundeklech po podlaze, se nám moc nechtělo. V ceně letenky byla poukázka na cirrhózní játra a la Stroganov. Mezitím mámu rozbolela hlava a Honza dostal rýmu a horečku 38,8oC. Pěkná předehra!

 

Chumelí a chumelí, je ohlášeno zpoždění odletu, neboť „mister Veverka“ cosi zmrvil s letenkou. Po celkem asi deseti hodinách čekání konečně startujeme. Let byl klidný, jídlo nevalné. Mezipřistání máme v Singapuru (což jsme při nákupu letenek netušili), kde je pauza na výměnu posádky letadla. Pouhých dvacet minut v Singapuru strávených postačilo jen k letmému zhodnocení propastného rozdílu mezi Moskvou a tímto ostrovním státem. Let do Kuala Lumpuru trval pouhých 35 minut a ve 22,30 malajského času, tedy bez zpoždění, jsme přistáli konečně na kualalumpurském letišti.

 

Nové mezinárodní letiště KLIA je velmi moderní a rozlehlé. Terminály jsou propojeny rychlodráhou, všude se třpytí kov a leštěný kámen, vše září čistotou. Po náročném hledání karuselů se zavazadly a nákupu léků pro Honzu jsme rozložili tábor na lavicích mezi vozíky na zavazadla. Úředníci si nás nevšímali a nechali nás spát.

 

 

28.ledna

 

Melaka - malebné historické město

 

Poté, co jsme se probudili a teploměr ukázal teplotu Honzova těla v přijatelné výši 37,6oC, jsme odmítli nabídku taxikáře na odvoz za 196 RM (= 1960 Kč) a odjeli celkem pohodlně a rychle dvěma autobusy do 150 km vzdálené Melaky, kam jsme dorazili v 10,30 místního času. Při cestě byl na první pohled patrný mohutný ekonomický rozvoj země. Samá nová výstavba, jak občanská, tak průmyslová, každá křižovatka je umělecko-zahradnickým veledílem, stejně jako dělící pásy na dálnici. Všude pořádek a čisto.

 

Po příjezdu jsme zamířili k předem vybranému hotýlku Eastern Heritage Guesthouse. Hotýlek byl celkem příjemný, dole v hale dokonce lákal ke koupeli malý bazének pod umělou skálou obrostlou kapradinami. Zcela uondáni, šli kluci hned spát a chrněli nonstop až do rána. Táta s mámou se časem zmátořili a strávili krásné odpoledne a večer procházkou starými částmi Melaky, zejména pitoreskními uličkami čínské čtvrti.

 

Stručně z literatury

 

Melaka je malajské historicky a architektonicky nejzajímavější město. Bývalo centrem největšího obchodního státu Jihovýchodní Asie. Do tváře přístavního města se navždy vryla přítomnost postupně Portugalců, Holanďanů a Britů. Melaka je ovšem i změtí klikatých čínských uliček s řadami obchůdků a dílniček, vyzdobených červenými lampiónky. I přes mohutný ekonomický boom posledních let zůstává Melaka prvotřídní turistickou destinací.

 

 

29.ledna

 

Krokodýlí farma a džungle nedžungle

 

Pozdě dopoledne jsme se vyhrabali všichni z postelí a odjeli do Air Kerohu, asi 15 km za městem. Krokodýlí "farma" je vlastně malá zoologická zahrada zaměřená na chov krokodýlů a aligátorů. Bylo jich tu požehnaně všech druhů a velkostí, s výjimkou miminek. Jeden z ošetřovatelů nejspíš ovládal sugesci a hypnózu, protože se mu podařilo přesvědčit Tátu a Honzu, aby vstoupili bez ochrany do výběhu asi čtyřmetrového vypaseného krokodýla. Prohlídku jsme ukončili máminým pokusem o mdlobu. Po úspěšném vzkříšení jsme se osvěžili u Donaldů (nebylo zbytí, nic jiného poblíž nebylo!) kokakolou. Pak jsme se přesunuli do blízkého lesního parku, tvořeného donedávna ještě panenskou džunglí, nyní však protkanou zametanými asfaltovanými cestičkami, jež jsou lemovány stromy označenými visačkami. Nicméně poté, co se strhla pravá tropická bouře, vypadal prales celkem opravdovsky.

 

Na zpáteční cestě do města průvodčí autobusu, starý Ind, po zjištění, že jsme z Čech, opáčil: Yes, yes, snowland.

 

Večer šel Honza, který ještě nebyl úplně fit, bez jídla spát, ostatní jsme šli na procházku po městě a na večeři do indické restaurace. Jako ostatně skoro pokaždé později po celou dovolenou, indická kuchyně byla vynikající. Objevili jsme internet, ale nešli na něj, bylo už pozdě.

 

 

30.ledna

 

Melacká pláž, malajský venkov

 

Protože Honzův stav se zlepšil, hned ráno jsme si šli koupit lodní lístky na plavbu do přístavu Dumai na Sumatře. Při cestě jsme pozorovali v ústí městské kanalizace do zdejší řeky asi 1,5 m dlouhého varana. Na břehu řeky se nám poštěstilo vidět první opravdovou kuriozitu: z děr v polovyschlém bahně při břehu vylézali podivní tvorové, které jsme záhy identifikovali. Byly to "suchozemské" ryby lezci bahenní (Periophtalmus vulgaris), kteří mají přední pár ploutví přeměněn v jakési nohy a na souši dýchají vzduch. Tyto podivuhodné rybky prý dokonce šplhají na stromy!

 

Z nádraží jsme odjeli do Kunduru, kde se dle Lonely Planet měla nacházet nepříliš pěkná mořská pláž. Ve skutečnosti ta pláž nebyla „nepříliš pěkná“, ona byla přímo hrůzná, přestože tu stojí pár prvotřídních hotelů. Úzký pás písku mezi mořem a silnicí je pokryt vyplavenými odpadky, moře kalné, na dohled je molo pro přistávání tankerů s ropou a rafinerie. Pár vteřin po smočení Pavla pořádně žahla nějaká medúza. Takže honem pryč odsud!

 

Po jedné boční silničce jsme se pěšky dostali do vesnice, pěkně upravené, čisté, vyzdobené květinami. V podvečer jsme se vrátili do města, zašli na internet a pak na večeři. Dali jsme si sadu jídel na banánových listech. Indové jedli všechno rukama, my ne. Před spaním jsme se sbalili.

 

 

31.ledna

 

Konečně na Sumatru!

 

Po pasovém a celním odbavení vyplouváme v 10,30 vstříc dobrodružství. Klimatizace běží na plné pecky, aby umocnila umělecký dojem z akčního filmu z prostředí ledovců a věčného sněhu. Z několika stovek cestujících na Sumatru je nás jen osm bílých sáhibů. Během plavby jsme tázáni indonéským imigračním úředníkem na objem dovážené hotovosti a šeků. Mlžím a celkovou sumu vydávám za obnos patřící jednomu každému z nás. Poté dostáváme povolení k pobytu na maximálně 23 dnů v Indonésii. Po dvou hodinách plavby přistáváme na vysněné Sumatře.

 

Přivítání bylo docela šokující. Při východu z odbavovací haly se na nás sesypalo s řevem několik desítek naháněčů a jalo se nás strkat kamsi k taxíkům. Nakonec nás kdosi dotlačil do nějakého mikrobusu s tím, že nás původně za 60 tisíc, po smlouvání za 50 tisíc rupií (tj. za 200 Kč) na osobu odvezou taxíkem do Bukittinggi, prvního skutečného cíle naší výpravy. Během jízdy nabízel taxikář Pavlovi svoji patnáctiletou dceru, zprostředkoval nám výměnu peněz za židovský kurs a pokusil se nás ošidit při nákupu vody, čemuž zabránila jedna počestná místní občanka. Vysadil nás na periférii vedle smetiště, před cedulí s názvem "Travel Agency". Tady jsme se dozvěděli, že teprve odtud pojede mikrobus do Bukittinggi, a to ne hned, jak bylo původně slíbeno, ale asi až za dvě hodiny. Máma spustila bandurskou, že prý na ně kašlem a jdeme na veřejný autobus, i když jsme vůbec netušili, jestli v dohledné době nějaký pojede. V tu ránu dispečeři změkli: jede se ihned a jen s Mužíky, na nikoho se nečeká. Poté, co Táta dal taxikáři, který nás sem z přístavu přivezl, omylem místo 10 tisíc rupií jen 1 tisíc (= 4 Kč), tomu nešťastníkovi vstoupily slzy do očí a s hrdostí císaře almužnu odmítl. Ale už si vydělal coby směnárník.

 

Prvních 420 sumatránských kilometrů do Bukittinggi jsme projeli rozvaleni v poloprázdném mikrobuse. Silnice, byť v celém kraji jediná, je úzká a strašně rozbitá. Nejzničenější místa záplatují místní a na místě vybírají za opravu od řidičů poplatek. Po celou cestu je vidět smutný a jednotvárný obraz. Tam, kde ještě před půlstoletím byly nekonečné nížinné tropické deštné pralesy, se dnes střídají bahnité mýtiny s ubohými sídlišti.

 

 

Stručně z literatury

 

Provincie Západní Sumatra vypadá jako nesmírně rozlehlá nádherná přírodní rezervace, jíž dominují soptící vulkány, s džunglí, vodopády, kaňony a jezery. Je domovem národa Minangkabau, jednoho z nejzajímavějších a nejvlivnějších etnických skupin, která představuje 95% populace z celkem asi 3,5 miliónu obyvatel této provincie. Hlavním městem je Padang.

 

Tygři, nosorožci, medvědi, sloni, mnoho druhů opic a vysoké zvěře jsou na Západní Sumatře doma. Poblíž vesničky Palupuh, asi 16 km severně od Bukttinggi, roste mystická rostlina rafflesie s největšími květy na světě. Květy této převzácné parazitické rostliny mají až metr v průměru a váží i 7 kg. Západní Sumatra je také domovem mnoha druhů orchidejí.

 

 

V Bukittinggi, kam jsme dorazili asi ve 22,00, jsme se ubytovali ve vytypovaném, kdysi celkem pěkně zařízeném hotýlku Wisma Bukittinggi. Přestože na nás brzy po vybalení jukl tučný šváb a voda tekla jen na požádání, zůstali jsme tu na celý pobyt, nebylo to tak špatné. Dosavadní dojmy ze Sumatry jsou skoro jen nepříjemné - jak to bude vypadat dál?

 

 

1.února

 

Do kaňonu Sianok Canyon

 

Kolem páté ranní, kdy na vsi před ranním rozbřeskem kokrhají kohouti, nás probudil kánon muezzinů. Z amplionů na minaretech desítek mešit ve městě a blízkém okolí se postupně přidávali další a další islámští zvěstovatelé nového dne. Podivný koncert trval asi půl hodiny. Muezziny budeme slýchat všude po Sumatře, tady je to ale nejsilnější. Je to snad i tím, že Bukittinggi leží v horské kotlině mezi třemi sopkami a zvuky se od úbočí vulkánů dobře odrážejí.

 

Z některých míst je nádherný pohled na okolní sopečná pohoří, bohužel však ani jeden z vulkánů momentálně nekouří. Po snídani vyrážíme na naši první sumatránskou túru, a sice do kaňonu Sianok, jenž prochází těsně kolem města. Tady puká zemská kůra a rozestupují se od sebe pevninské desky. Na kaňon je hezký výhled z příměstského parku Panorama, odkud náš výlet začínal a kde jsme se poprvé na Sumatře setkali s tlupou opic. Po sešupu na dno kaňonu jsme se vydali po úzké silničce mezi rýžovými políčky podél říčky. Šli jsme, kam nás nohy donesou. Bylo pěkné počasí, krajina nádherná, lidé překvapivě milí, i když dětinsky vtíraví. Pět školaček se zoufale dožadovalo našich autogramů a poté, co jim máma dala svoje navštívenky, pištělo blahem. Všude plno nádherných motýlů.

 

Po šocích předchozího dne nás teď Sumatra přivítala příjemně a my se těšili za zážitky dalších dnů. Večer jsme se "rozšoupli" v restauraci určené spíše než pro místní pro bílé sáhiby. Dali jsme si karí, rybu, kuře, zeleninu, salát gado-gado a na závěr palačinky s banánem. Na internet jsme nešli, prý špatné běhá a je drahý - 200 Kč na hodinu, ačkoliv později v jiných místech bude ještě mnohem dražší.

 

Přestože část města má lázeňský charakter, v ulicích je strašně špíny a zejména kolem tržišť se válejí obrovské hromady odpadků, které sice tu a tam večer na místě spalují, jinde je ale nechávají vyhnít.

 

 

2. února

 

Po úbočí aktivní sopky Singgalang ( 2877 m)

 

Po snídani na terase našeho hotýlku s výhledem na sopku se pomocí dvou narvaných mikrobusů dopravujeme do asi 15 km vzdálené vesnice Kotobaru. Odtud pěšky do vesnice Pandai Sikat, proslulé zlatem a stříbrem protkávanými výšivkami a pěknými tradičními domy zdejšího národa Minangkabajců. Pak vyrážíme po uzoučké silničce směrem ke kráteru, kterého ale nehodláme dosáhnout, je to moc vysoko a nejsme ještě dost aklimatizovaní. Naším cílem je retranslační stanice ve výšce asi 2000 m. Bledé tváře jsou v těchto končinách raritou, a tak jsme domorodým obyvatelstvem nadšeně vítáni a zdraveni. Děti na nás pokřikují a v hejnech nás obletují. Po celé Sumatře snad žijí skoro jen samé děti. Plno jich všude neustále pobíhá. Když skončí vyučování, vídáme stohlavé zástupy stejnověkých školáků v uniformách, jak proudí i v malých vesničkách z obrovských škol, které silně připomínají velkokapacitní teletníky Husákovské éry. Školáci jsou většinou čistí, veselí a pilně s námi navazují přátelské kontakty.

 

Za krásného počasí jsme pomalu stoupali nahoru po úbočí sopky. Asi patnáct kilometrů přes údolí se týčí další činná sopka, Gunung Merapi ( 2891 m n.m.). Cesta je nádherná, lemovaná divokými květinami, jaké u nás známe z okrasného zahradnictví, jako jsou třeba montbrécie či janeby. Nad květy se třepetají jedni z nejkrásnějších motýlů světa druhu Ornithoptera brookeana, tu a tam se zaleskne démant některé ze zdejších orchidejí. Silnička vede mezi políčky se zeleninou a s cukrovou třtinou, kterou na místě zpracovávají pradávnou technologií. Stonky třtiny jsou drceny mezi mlýnskými kameny, otáčejícími se pomocí žentouru poháněného do kolečka chodícím vodním buvolem.

 

Zvolna se blížíme k mlžnému pralesu obklopujícímu vrcholek hory, na mezích vidíme čím dál tím víc nádherných stromových kapradin. Náš výstup ukončuje retranslační stanice, odkud nenacházíme pokračování cesty, takže se vracíme zpět, část cesty jdeme po zkratce vedoucí strží s potokem. Dole ve vsi jsme si koupili trs banánů. Hošík, který nám je prodal, byl u vytržení nad tuzérem ve výši asi 40 haléřů. Později jsme zjistili, že na spropitné tu nejsou zvyklí, nicméně je často problém, z prodavače vydolovat drobné nazpátek, třebaže se jedná i o větší sumu. Po vzoru místních si necháváme dostatek drobných, abychom mohli vždy přesně zaplatit dohodnutou či požadovanou částku.

 

Pobavil nás stařeček, který si od nás nabral opalovací krém a opatlal si s ním brýle. Po návratu z túry jsme si trochu odpočali a večer šli na procházku po městě. Dost ohavně jsme zabloudili a na večeři do restaurace se dostali až po dvou hodinách trmácení.

 

Města obecně na Sumatře jsou (i ve srovnání s Thajskem) dost škaredá, špinavá a ubohá. V Thajsku jsou mnohdy města celkem pěkná a hyzdívají je jen slumy pro ubožáky. Tady je to jinak - chudí jsou na Sumatře skoro všichni, nicméně hlady tady asi neumírá nikdo. I třeba v bohaté Malajsii je dost žebráků, na Sumatře jsme viděli jen jednu trojici. S přicházející nocí se sumatránská města mění ve strašidelný komplex prosektur. Smrad hniloby, v ulicích pusto a prázdno, v každém okénku bez záclonek svítí modravá zářivka. Večer je nehezká doba na procházky po městě, ve dne je to o něco lepší.

 

 

3. února

 

Ke kráterovému jezeru Maninjau

 

Po snídani jsme se přesunuli autobusem do vesnice Lawang, kde jsme zavítali do místního hostince. Zatímco ostatní si dali běžná jídla, Táta si objednal sušené hady se špenátem. Poté jsme se vydali po pěkné silničce na asi deset kilometrů vzdálený vyhlídkový kopec Lawang. Cesta vedla lesem s borovicemi porostlými epifytickými rostlinami, mezi políčky a vesničkami. V příkopech rostly orchideje. Pochodovalo se dobře, protože tady v otevřené krajině, ve výškách přes 1000 m, je vzduch celkem svěží, i když slunce pálí. Všude poletovali nádherní motýli a z kopce byl úžasný výhled na okolní pohoří a především dolů na jezero lemované téměř kolmými kráterovými stěnami. Jezero je velké asi 20 x 10 km, stěny jsou vysoké několik set metrů.

 

Po krátkém bloudění jsme našli stezičku vedoucí strmě dolů k břehu jezera. Vedla parádním hustým horským pralesem, v jehož podrostu jsme pozorovali mnoho skvostných exemplářů různých druhů pokojových květin. Asi po hodině sestupu jsme zaslechli kousek od cesty zvuk lámání větví. Honza, který se šel statečně podívat do nitra džungle, co že to je, zahlédl pár metrů od sebe gibbona. Když jsme za chvíli, propocení a schvácení dusným vedrem, pozorovali ve větvích poskakujícího makaka, nad kterým kroužil orel, věděli jsme, že jsme konečně v pravé panenské sumaterské džungli. Za další asi jednu hodinu jsme vyšli z lesa a dostali se do palmových hájů a rýžových políček. Ve vesnici jsme se ve stínu kokosové palmy vykoupali v 30oC teplé vodě jezera. Byl to nádherný výlet.

 

Domů jsme se vraceli autobusem po silnici s proslulými 44 vlásečnicovými zatáčkami, které tu rozhrkanou káru jakýmsi zázrakem vynesly o mnoho set metrů výš po neuvěřitelně strmé stěně. Pohledy dolů na jezero byly úchvatné.

 

Večer po návratu jsme se informovali v turistické kanceláři o lístcích na dálkový autobus na Severní Sumatru, povečeřeli a šli spát.

 

 

4. února

 

Nejúžasnější rostlina světa

 

Ráno jsme si v turistické kanceláři koupili na zítra lístky na autobus, který nás má přepravit po transsumatránské dálnici k 500 km vzdálenému kráterovému jezeru Toba. Při nákupu lístků jsme se dozvěděli zprávu, po které jsme se od počátku marně pídili, že vesničané objevili květ rafflesie - největší květ na světě.

 

 

Stručně z literatury

 

Rafflesia arnoldi je považována za nejpozoruhodnější rostlinu světa. Jedná se o bizarního endoparazita, jenž nemá vůbec listy, kořeny a dokonce ani stonek. Její tělo je tvořeno jen mikroskopickými vlákny - haustoriemi, které prorůstají kořeny hostitelské rostliny (jeden vzácný druh liány). Jednou za čas se objeví na povrchu země poupě, které se po několika měsících, kdy dosáhne velikosti hlávky kapusty, otevře v květ o průměru až kolem 1 metru. Za pár dnů masově červený květ, jehož puch vábí k opylení mrchožravý hmyz, vadne. Rostlina se vyskytuje velmi vzácně pouze na Sumatře právě v oblasti Bukittinggi. V Jihovýchodní Asii rostou stejně vzácně další, menší druhy téhož rodu. Někteří botanikové strávili marným hledáním rafflesií i několik let.

 

 

Turistická kancelář uspořádala operativně ještě týž den výpravu za tímto přírodním divem světa. Odvezli nás (plus dva mladé Švédy) mikrobusem do jedné vesničky, odkud jsme se s nálezcem květu vydali půvabným údolíčkem po hrázích rýžových políček do nedaleké džungle. Celou cestu, kterou posléze lemovaly stromové kapradiny a divoké skořicovníky, kolem nás poletovali krásní motýli. V závěru doliny jsme se drápali do strmého svahu porostlého hustou džunglí. Mámu jsme tu a tam museli trochu postrkovat, trochu podpírat, trochu vytahovat. Přeskakovali jsme bažinky, přelézali padlé stromy, nicméně cesta nebyla dlouhá. A najednou TO bylo před námi. Třebaže s průměrem květu "pouhých" asi 60 cm se nejednalo o špičkový exemplář, byl to opravdu onen vzácný zázrak přírody.

 

Brzy odpoledne jsme už byli zpátky ve městě, takže zbyl čas ještě na menší výlet, který jsme si udělali napříč kaňonem Sianok do vesnice místních stříbrotepců Koto Gadang. Na stezce výběrčí vybírali od každého pár šestáků na údržbu. Cesta vedla dolů do kaňonu, přes rozbitý visutý most a bočním kaňonkem skrz tlupu opic do vesnice. Ve vsi byla pěkná mešita, plno stříbrotepeckých dílniček, ale žádná hospoda, jen jakási budka, kde jsme si poručili moře různých laskomin, pozorujíce okénkem polní práce při obdělávání rýže.

 

Cestou domů nám nabídl jeden místní, že nás zavede k lesíku s "létajícími liškami", ale když za doprovod do asi 200 m vzdáleného lesa chtěl 5 USD a ještě ke všemu začalo lít jako z konve, odmítli jsme. Domů jsme dojeli mikrobusem, zcela promočení.

 

 

5. února

 

Kousek na sopku Gunung Merapi (2891 m), jízda smrti po Transsumstránské dálnici

 

Brzy ráno jsme se místní dopravou přesunuli do už dříve navštívené vesnice Kotobaru a odtud se vydali směrem nahoru po úbočí sopky Gunung Merapi. Urazili jsme asi tak 500 výškových metrů, po cestě jsme míjeli políčka s mrkví a především zelím, zelím a ještě zelím. Výhledy na sousední sopku Gunung Singgalang byly mizerné a do oblasti horských pralesů jsme se vůbec nedostali. Nebylo už moc času, tak jsme se otočili nazpátek a zkratkou, kde se Honza vyválel v bahně, se dostali do vesnice připomínající východoslovenskou cikánskou osadu. Odsud místní dopravou domů. V 16,00 pro nás přijel objednaný taxík a odvezl nás na autobusové nádraží, odkud jsme po hodinovém zpoždění vyrazili na sedmnáctihodinovou děsuplnou cestu na Severní Sumatru. Už po pár hodinách jízdy jsme zjistili, že zvěsti nepřeháněly a přesun po této dopravní tepně je horror. "Dálnice" měla původně jeden jízdní pruh tam, jeden zpět. Tropický horský prales si ale za vydatné pomoci průtrží mračen každý rok kousek uhlodne, takže nyní se místy nemohou protijedoucí vozidla vyhnout bez toho, že by přinejmenším jedno z nich nesjelo mimo zpevněný povrch.

 

Když v jednom místě silnice zmizela úplně a my se ocitli v bažině, začali jsme podléhat beznaději. Naštěstí tam jakási parta házela do bažiny balvany a polena, takže jsme se nakonec dostali zase zpátky na asfalt. Ve špinavém "AC express with WC" nic nefungovalo, všichni hulili místní oblíbená cigára s hřebíčkem a ulička byla dodatečně vystlána šamrlátky, na nichž celou noc balancovali domorodci. Smrděl záchod, později i durian.

 

Pro otrlého chudého baťůžkáře je Sumatra z dopravního hlediska ráj na zemi. Nenarazíš tu sice na osobní auto, ale všechno, co má kola, nabírá cestující a tak se vždy bez dlouhého čekání dočkáš něčeho, co tě za pár korun odveze do cíle. Na druhou stranu jsou všechny dopravní prostředky nepředstavitelně přecpané (jízda na střeše je běžná) a vzhledem ke stavu vozovek všechno jede děsně pomalu. Jakž takž udržované jsou silnice v bezprostředním okolí měst.

 

 

Stručně z literatury

 

Jezero Danau Toba je jednou z nejkrásnějších sumaterských pozoruhodností. Rozkládá se v jícnu gigantické sopky, jenž zůstal po strašlivém výbuchu asi před 100 tisíci lety. Tak vzniklo největší jezero v Jihovýchodní Asii, zaujímající rozlohu 1707 km2. Voda má místy hloubku až 450 m. Uprostřed jezera se asi před 30 – 75 tisíci let vynořil ostrov, dnešní Pulau Samosir, velký jako celý Singapur. V nadmořské výšce 800 m je vzduch příjemně svěží – prostě nádhera. Většina cizinců se ubytovává v Tuk-Tuku‚ kde se ale nedá dělat nic jiného, než odpočívat. Kdo má vážnější zájem o kulturu lidu národa Toba Batak (ještě v 19. století lidožrouti), měl by se dodrápat přes horský hřeben do vesnic na druhé straně ostrova.

 

 

 

6. února

 

Za potomky jurodivých lidožravých Bataků

 

Před polednem jsme celí rozlámaní vystoupili v lázeňském městě Parapat, malebně rozloženém na břehu kráterového jezera Toba. Město působí oproti Bukittinggi čistším a bohatším dojmem. Ze zdejšího přístavu jsme přepluli na ostrov Samosir, do pohodové vesnice Tuk - Tuk, kde je řada ubytovacích možností. Vybrali jsme si pěkné bungalovy Tabo´s, šli se vykoupat do jezera a pak (bez Pavla, který spal) se vypravili do obce Tomok. Tam jsme si prohlédli sarkofág krále Sidabatu, posledního panovníka lidožroutů. Táta si koupil svůj oblíbený durian.

 

 

7. února

 

Ti, kteří tančí s lidožrouty

 

Ráno jsme zamířili do vesnice Simanindo, pradávného centra zdejších lidožroutů. Ze střechy autobusu, na které jela mužská část výpravy, byl nádherný výhled na jezero a okolní krajinu.

 

Hlavním cílem bylo folklórní představení batackých rituálních tanců, které se denně koná na návsi tradiční batacké vesnice, přeměněné na skanzen. Protože do začátku představení zbývalo ještě dost času, prošli jsme několik blízkých batackých vesniček, kde dodnes žijí Batakové stejně jako před staletími (až na to lidožroutství, které dnes nahradilo poměrně přísné vegetariánství). V přestavení účinkovalo asi 15 místních Bataků, jeden vodní buvol, hejno slepic s kuřátky a pár vrabců. Shora, z horních větví nesmírně mohutného fíkovníku se stovkami kmenů, přihlíželo pár volavek, z laviček jsme tance pozorovali my Mužíci plus šest dalších diváků. Nad jevištěm i hledištěm kroužili orli. Do rituálních tanců byli nakonec zapojeni i diváci a drama vyvrcholilo žebráním posvátné loutky Sigale-gale.

 

Po skončení představení jsme odjeli do vesnice Ambarita, kde jsme po chvíli bloudění nalezli a prohlédli si dvě (snad) starodávná shromaždiště rady starších, vybavená kamennými křesly a stoly. Popraviště, které mělo být někde opodál, jsme nenašli. Zpátky do Tuk - Tuku jsme šli po krásné vyhlídkové cestě, vyšperkované kvetoucími orchidejemi ve stráni. Honza cestou dostal průjem a zabloudil. Pavel se po návratu ještě vykoupal v jezeře.

 

 

8. února

 

Na náhorní plošinu ostrova

 

Do obce Tomok jsme se dopravili zčásti pěšky, zčásti místní dopravou. Při cestě jsme posnídali u lidožroutky Maryši. Po nákupu banánů na oběd jsme se vydali po úzké prašné silnici nahoru na náhorní plošinu, která se rozkládá asi 1000 m nad hladinou jezera. Bylo snad poprvé za celou dovolenou úplně jasno a při stoupání jsme se pořádně zapotili. Cesta vedla mezi políčky, tradičními batackými vesničkami a lesem. Výhledy byly překrásné. Potkávali jsme vesničany pracující na rýžových políčkách, Táta nadšeně fotil masožravé láčkovky, kterými byly porostlé stráně, Honza se "sprchoval" pod vodopádem.

 

Na zpáteční cestě jsme si dali kokakolu u nesmírně odporného a slaboduchého hospodského. V Tomoku jsme se zásobili lidožroutskými suvenýry všeho druhu (později jsme zjistili, že snad i na letišti jsou zdejší originální batacké suvenýry levnější, přestože jsme tady smlouvali, seč mohli). Mladí si po návratu zaplavali v jezeře. Na večeři jsme zašli už potřetí k sympatické, leč poněkud zcivilizované lidožroutce Tereze. Táta si objednal karí s tajemnou pralesní bylinou jménem cauliflower. Byl to karfiol.

 

 

Stručně z literatury

 

Berastagi je malebné horské město v pohoří Karo Batak, asi 70 km od Medanu při silnici na jezero Danau Toba. Nachází se v nadmořské výšce 1300 m a po horku v Medanu je zde klima příjemně chladné. Scéně dominují dva vulkány – Gunung Sinabung na západě a kouřící Gunung Sibayak na severu.

 

Málo měst na Sumatře vyhovuje cestovatelům lépe, třebaže v samotném městě není nic moc vzrušujícího. Většinou je Berastagi využíváno jako základna pro trekking a jiné dobrodružné aktivity. Architektoničtí fandové si mohou vychutnat výlety do blízkých tradičních vesnic národa Karo Batak.

 

 

 

9. února

 

Do pohoří Karo Highlands

 

Po sbalení jsme čekali na loď do Parapatu. Při plavbě kolem Tuk - Tuku, kde jsme nabírali další cestující, jsme pozorovali řadu různých pěkných bungalovů. Před polednem jsme mikrobusem, který nám objednala lidožroutka Tereza, odjeli spolu s třemi dalšími bělochy do Berastagi. Silnice byla již tradičně velmi mizerná (tady dokonce natolik, že tudy nemohou vůbec jezdit autobusy), takže celkem krátká cesta trvala asi tři hodiny.

 

Šli jsme rovnou k předem vytypovanému hotýlku Ikut. Kolem se pásli koně, přestože to je jen kousíček od centra města. Hotýlek je původem starý holandský dům, kdysi musel být velmi pohostinný, ale dnes pokoje smrdí zatuchlinou. Malovali naposledy asi Holanďané, a zdá se, že i povlékali postele. Ubytování je velmi levné.

 

Odpoledne bylo škaredě, kluci zůstali v postelích a my staří jsme se šli projít po městě a na nákupy. Na zpáteční cestě jsme zmokli. Večer jsme hráli kanastu.

 

 

10. února

 

Pod kráter sopky Sibayak (2094 m)

 

Brzy ráno jsme se vydali ke kráteru zdejší "předměstské" sopky Sibayak. Kousek jsme popojeli místní dopravou a dál šli pak pěšky. Cesta vedla krásným pralesem, doprovázely nás zvuky džungle – gibboni, opice, cikády, ptáci a ostatní žoužel. Párkrát jsme po cestě lehce bloudili, a když jsme dorazili téměř pod okraj kráteru, narazili jsme na cosi jako lom, odkud už nic nikam nevedlo. Tak jsme se vrátili zpět. Cestou jsme potkali pár bělochů, kteří se nás ptali na cestu. Měli s sebou mapu a z ní jsme vyčetli, že jsme šli vlastně správně, jenom jsme nepokračovali jedinou stezičkou, která od lomu vedla dál. Mysleli jsme si, že tam jen chodí lamači kakat. V polovině zpáteční cesty začalo vytrvale pršet a byla dost zima. Promokli jsme, a proto jsme domů vysloveně pádili a už v poledne byli v hotýlku. Celé odpoledně jsme mastili kanastu a čekali, až přestane pršet.

 

V podvečer se trochu vyjasnilo a tak jsme šli nejdřív na ovocný trh, kde jsme nakoupili nejrůznější exotické ovoce a pak na blízký kopec Bukit Gundaling, odkud byl fantastický výhled na slunce zapadající za sopkou Sinabung (2450 m n. m.). Zpátky jsme jeli mikrobusem. Po delší odmlce jsme jedli na ulici: vynikající saté + mie goreng. Bylo to velmi chutné a levné. Sopka hrozně smrděla po sirovodíku.

 

Okolí města bylo krásné, ale s tropy měla krajina jen málo společného: ranní teplota byla 14oC a všude kvetly pampelišky a jitrocel. Mámě se tady nelíbilo, byla jí zima a mokro a takhle si prý Sumatru nepředstavovala. Protože to nevypadalo, že by se počasí chtělo nějak výrazně zlepšit, rozhodli jsme se, že pokus o výstup ke kráteru nebudeme opakovat a odjedeme dál.

 

 

Stručně z literatury

 

Národní park Gunung Leuser je jednou z nejrozsáhlejších přírodních rezervací v Jihovýchodní Asii. Uvnitř hranic parku se vyskytují čtyři z nejvzácnějších zvířat světa – asi 3000 orangutanů, 300 slonů, 500 tygrů a kolem stovky nosorožců, avšak šance spatřit je velmi malá. Můžete se však setkat s mnoha primáty – většinou se bude jednat o opice Thomase Leafa s bílou náprsenkou, okázale nosící zářící účes typu “punkový hřebínek”.

 

Biotopy parku mají charakter od bažinatých lesů při západním pobřeží až po husté nížinné deštné pralesy ve vnitrozemí. V polohách kolem 1 500 m neustále panující mlha podmínila vznik mechových lesů, bohatých na orchideje a další epifyty.

 

Vzácná flóra zahrnuje i dva příslušníky rodu Rafflesia – R. acehensis a R. zippelni, jež se vyskytují v okolí řeky Sungai Alas. V parku bylo zaznamenáno více než tři sta ptačích druhů, mezi jinými dva druhy bizarních zoborožců. Krokodýli se běžně vyskytovali na spodním toku Sungai Alas Bengkung, ale jejich populace byla totálně zdecimována místními rybáři.

 

 

11. února

 

Do národního parku Gunung Leuser

 

Ráno jsme se přesunuli autobusem do Medanu. Cestou dolů z hor bylo cítit, že jedeme do teplých krajů. S klesající nadmořskou výškou teplota vzrůstala a vegetace se postupně měnila. Jízda trvala asi dvě hodiny. V Medanu jsme se dozvěděli, že jedinou možností, jak se dostat do Bukit Lawangu, je turistický mikrobus za 4 x 30 tisíc rupií, čemuž jsme naštěstí po předchozích zkušenostech neuvěřili a po poledni odjeli veřejným autobusem za 4 x 4 tisíce rupií. Autobus byl neuvěřitelně špinavý a celá podlaha byla svařena z kousků jakýchsi odpadových kovů. Silnice tradičně úzká, rozbitá a samé zatáčka. Po cestě nebyly žádné lesy, většinou jsme projížděli plantážemi olejových palem. Cestou se na Pavla přilepil, jak jsme se domnívali, hotelový dohazovač. Později jsme zjistili, že to asi byl obyčejný poctivý kluk, který se jen tak chtěl kamarádit.

 

Bukit Lawang je turistické centrum, v době našeho příjezdu (neděle) plné tuzemských rekreantů, kteří naštěstí všichni v podvečer odjeli. Je tady mnoho ubytovacích možností, restaurací a krámků. Ceny jsou velmi rozumné. Drahý je jen trek do džungle, který si ale budeme muset koupit, poněvadž do národního parku bez průvodce nepouštějí. S jedním průvodcem jsme usmlouvali na zítra dopoledne cenu 7 USD na osobu a půlden, včetně občerstvení a propustky do národního parku. Ubytovali jsme se v rozbitých, ale čistých dvojlůžkových bungalovech po 30 Kč na noc a pokoj. V podvečer jsme se ještě prošli kolem zdejších restaurací a krámků a pak dobře povečeřeli v restauraci našeho ubytovacího zařízení. Po večeři jsme zašli na internet, kde jsme na dveřích objevili gigantického tesaříka. Zřízenci od bungalovů nám mezitím uklidili boty, které jsme měli na verandě - prý je rády kradou opice.

 

 

12. února

 

Mezi divokými orangutany

 

V sedm hodin jsme se sešli s naším průvodcem, který nechal podle našich pasů připravit propustky do národního parku, a vyrazili na krmení orangutanů.

 

Poblíž Bukit Lawangu je už skoro třicet let v provozu Středisko pro rehabilitaci orangutanů, jehož náplní je navracení těchto vzácných primátů, kteří byli nelegálně odchyceni a chováni doma, zpět přírodě. Orangutany tady znovu učí stavět hnízda a živit se sami v džungli. Součástí střediska je i krmící plošina, vzdálená asi 1 km v džungli, kam si chodívají v době nedostatku přírodní stravy orangutani pro žrádlo.

 

Přestože krmení těchto převzácných lidoopů je hlavní atrakcí Bukit Lawangu (existují ještě dvě obdobná zařízení na Borneu), je dílem náhody orangutany při krmení spatřit. Po půlhodině marného čekáni u krmící plošiny jsme se od zřízenců dozvěděli, že se sem už dva měsíce žádný orangutan nažrat nepřišel. Náš průvodce, který si nás spolu se svým asistentem u krmící plošiny vyzvedl, nás už předem upozornil, že při procházce pralesem se s orangutany spíše nesetkáme. On sám je zahlédl naposledy před týdnem. Máma si do poslední chvíle nebyla jistá, zda se výpravy do pralesa zúčastní, protože v noci jí nebylo dobře a nespala. Nicméně průvodce nás ujišťoval, že je sucho, pijavičky jsou schované, cesta není příliš náročná, a i kdyby snad místy byla, Mámu tam, kam je potřeba, dostrkáme. Takže jsme nakonec šli všichni, a to bylo dobře. Průvodce nepojal cestu jako bojovou hru a vše, co říkal, se vyplnilo, až na to o pozorování orangutanů, protože nakonec jsme se s divokými orangutany oproti původním předpokladům přece jen setkali, a to dost zblízka.

 

Asi po půlhodině namáhavé chůze do kopce jsme narazili na šedivého gibbona, který se houpal nahoře v koruně stromu. Za další půlhodinu nás obklopila tlupa makaků, kteří se nechali nalákat na banány. Vyvrcholením cesty a v podstatě i celé dovolené bylo ovšem setkání s rodinou orangutanů. Po celou cestu naši průvodci vydávali jakési podivné zvuky, aby vzbudili přirozenou zvědavost orangutanů, avšak marně. Nicméně najednou jsme uslyšeli v dálce zvuk lámaných větví. Průvodce vyběhl jak srna do husté džungle a šel po zvuku. Zanedlouho už na nás volal, abychom jej rychle následovali. Klopýtali jsme přes padlé kmeny a o liány a cesta necesta směřovali k němu. Naštěstí jako v každém správném tropickém deštném pralese byl podrost celkem průchodný.

 

A pak jsme je spatřili. Nahoře z větvoví po nás házeli divoké mango máma s miminkem, dva puberťáci a jeden nepříliš starý samec. Po delší době vzájemného okukování se k nám samec přiblížil na nějakých šest metrů. Fotili jsme jako zběsilí, na vzdálenější exempláře však blesk nestačil. Když se s námi samec chtěl ještě více sbližovat, průvodce doporučil raději vzít do zaječích, protože by zvířata při větším přiblížení mohla být agresivní. Pro dokreslení atmosféry nad námi přeletěl s typickým hukotem mohutný zoborožec.

 

Po rozloučení s orangutany naše skupina pokračovala ještě kus dál do pralesa. Na stromech byla přilepená hnízda termitů, jejich tunelovité cestičky často přecházely přes stezku, zahlédli jsme i chameleona. Fantastická byla zvuková kulisa - symfonie džungle: gibboni, makakové, ptáci, cikády. Ke konci cesty nám průvodci ukázali a nabídli k ochutnání divoký durian a další plody džungle. Před obědem nám ještě poskytla osvěžující lázeň nádherná džungelská řeka s vodopády.

 

V poledne jsme byli zpátky v bungalovech. Po obědě jsme chvíli chrněli v posteli a pak popíjeli kávu v naší restauraci a hráli kanastu. V podvečer jsme šli na vycházku do údajně blízkého kokosového háje, který jsme ale nenašli. Namísto toho jsme skončili na svatbě, kam nás zdejší pozvali. Svatba byla podivná. Nejprve nějaké dva vyšňořené svatební páry seděly v jakémsi skoro královském křesle a podávala se chutná krmě u "švédských" stolů. K pití byl jen slabý neslazený čaj (muslimové!). Pak jsme byli vyzváni, abychom stejně jako pozvaní vesničané dali uspořadateli svatby nějaký dárek, nebo aspoň nějaký peníz. Učinili jsme tak, a ještě chvíli čekali, jak se veselka vyvine. Začala hrát kapela a při moderní indonéské hudbě asi třicet dětí ve věku do sedmi let křepčilo. Když se dlouho nic jiného nedělo, šli jsme spát.

 

 

13. února

 

Naposledy k džungelské řece a pak do Medanu, hlavního města Sumatry

 

Sbalili jsme věci, nechali je v bungalovu a odešli na poslední akci v Bukit Lawangu, na procházku k netopýří jeskyni. K té jsme ale nedošli, protože cesta vedoucí podél nádherné řeky najednou skončila. Po cestě jsme pozorovali opici Thomase Leafa. Takže jsme se jen vykoupali, chvíli poseděli, pokochali protější strání s perfektně vyvinutým tropickým deštným pralesem a šli pomalu zpátky.

 

Po obědě jsme vyrazili veřejným mikrobusem do Medanu. Tam nastaly problémy: vedro, banky zavřené, ze všech stran doléhající opruzovači, hotel v nedohlednu. Po chvíli odporu nás udolali dva velocipedoví rikšové: celkem za 2000 rupií (8 Kč) nás všechny odvezli asi dva kilometry tam, kde jsme chtěli najít svůj předem vyhlédnutý hotýlek. Při cestě jsme do jednoho zašli, nicméně on to byl hambinec. V recepci sedělo deset pasáků, kteří v úžasu zírali na vstoupivšího bělocha v trenýrkách s nákupní taškou, který za sebou táhne rodinu a dožaduje se jejich služeb. Ušli jsme dalších pár kroků a "udělal" nás další prudič: dovlekl nás do hotýlku, který jsme nechtěli. Nakonec jsme ale v něm zůstali, protože jsme (celkem správně) tušili, že tady v Medanu bude hnusné absolutně všechno. Večerní procházka do centra velkoměsta byla blouděním temnými ulicemi, kde na nás každým krokem číhaly zrádné pasti v podobě otevřených kanálů. V Medanu prostě chcíp´ pes, centrum žádné neexistovalo. Hezké byly jen velká mešita a blízký sultánův palác, kde ještě dožívá rodina bývalého panovníka.

 

Navíc zrušili noční expresní autobus do Bandy Acehu, přes který jsme chtěli pokračovat na ostrov Weh opředený krásnými pověstmi. Cestovat dvakrát třináct plus něco hodin na sever Sumatry a zpět denním obyčejným autobusem se nám nechtělo. Protože z Medanu se vlastně nikam jinam než zase zpátky jet nedá, operativně jsme se rozhodli zbytek dovolené strávit na malajském poloostrově. Odjedeme v nejbližším termínu, na který seženeme lodní lístky.

 

 

Stručně z literatury

 

Penang je nejstarší britskou osadou v Malajsii. Se svým poetickým přízviskem "Perla Orientu" se jedná o jednu z největších malajských turistických atrakcí. Hlavním tahákem jsou populární pláže, zejména Batu Ferringhi. Hlavní město ostrova Georgetown, známé i pod jménem Penang, je proslulé svojí Čínskou čtvrtí s živou ulicí Lebuh Chulia. Za návštěvu stojí Hadí chrám i lanovkou přístupný kopec Penang Hill.

 

 

 

14. února

 

Zpátky do Malajsie, na Perlu Orientu - ostrov Penang

 

Ráno šel Táta s Pavlem zjistit situaci s lodními lístky. Byl kolem toho dost zmatek, v důsledku čehož kolem desáté dopolední jsme jako šílení pobíhali s bágly i bez nich po Medanu. Nějakým zázrakem jsme však odjeli včas autokarem lodní společnosti do přístavu a s (obvyklým) asi hodinovým zpožděním odpluli téhož dne v 15,00 do Malajsie. V přístavu se k nám hlásil nějaký povědomý žluťásek: vzpomněli jsme si, že jsme s ním mluvili před časem v Bukit Lawangu. On si dokonce pamatoval Honzovo jméno!

 

Loď byla nezvykle luxusní a rovněž luxusně chlazená - připadali jsme si jako ledem obložené ústřice. Jela velmi rychle, přesto jsme dopluli do Georgetownu na ostrově Pulau Penang až v 21,30 (malajského času).

 

Nechtělo se nám v noci hledat dlouho hotel, takže jsme se ubytovali v prvním zařízení, na které jsme narazili. Byl to starý čínský, neobyčejně neútulný, ale snad čistě povléknutý hotýlek, jenž pravděpodobně sloužil i jako hotýlek hodinový. Ještě v noci jsme se šli projít Georgetownem. Bylo to příjemné pohlazení po neútulném Medanu. Kombinace upravených historických a moderních vysokopodlažních budov, vše různobarevně osvícené, chodníky bez jam, v ulicích se i v noci žije, vaří, prodává.

 

 

15. února

 

Na konec světa

 

Noc v hotelu byla strašidelná. Kromě Táty každého strašně svrběly nekryté části rukou, pod oknem šplouchal kanál a v něm zřejmě krysy, vedle někdo neustále chrchlal a zvracel. Po ranním sbalení jsme šli na autobus, který by nás dopravil do vesnice Teluk Bahang, již jsme si vytypovali v Lonely Planet: měla by to být klidná rybářská ves, kde končí silnice u hospody s názvem "Na konci světa", jsou tam dvě malá a levná ubytovací zařízení. Začíná tam místní přírodní rezervace s pralesem. Na autobus jsme čekali přes hodinu, Honzovi bylo nějak šoufl, snad jen z nevyspání. Do cíle, malé vesničky Kampong Nelayan, jež je součástí obce Teluk Bahang, jsme dorazili až v poledne. Cesta vedla špalírem obrovských moderních hotelů. Bylo vedro, jaké jsme doposud nezažili.

 

Po chvíli tápání jsme s pomocí místních objevili vytypovanou ubytovnu - rodinný domek věřících muslimů. Už na první pohled jsme byli nadšeni, bylo to přesně to, co jsme chtěli: měli jsme bydlet sami, k dispozici byla hala s vařičem a filtrem na pitnou vodu, nějaké nádobí, kyblíček na praní a ve sprše tekla horká (byť jen sluncem ohřívaná) voda. Všechno na asijské poměry dost čisté. Později nám však bude v noci vadit nepříjemné vedro kolem 30oC, což je i na teplomilnou mámu příliš. Na dvorku je řada voliér (holubi, hrdličky, slepice, bažant, loskuták). Jednou jsme pozorovali velkého varana, jenž měl na tu drůbež chuť, ale skrz klec se neprotáhl. V blízkém okolí je celá řada stánků pro místní s chutnou stravou.

 

Honza dnešek skoro celý prospal, ostatní se poflakovali po okolí. Po hektických dnech strávených v Indonésii to vlastně byl první opravdu klidný den. V podvečer jsme se šli všichni vykoupat do moře. To nám, zhýčkaným thajským smaragdem, připadalo dost mizerné. Teplota 32oC je sice pohodová, méně příjemné však jsou zdejší žahavé medúzy. Voda u břehu je poměrně kalná, potápět se v ní nedá. Koupat jsme se byli asi kilometr od našeho domu, na hlídané pláži jednoho luxusního hotelu, kterým končí série lázeňských zařízení v blízkém Batu Ferringhi. I v dalších dnech jsme občas využívali zařízení tohoto hotelu: sprchy, lehátka i sítě ve vodě proti medúzám. Procházívali jsme se nádhernou hotelovou zahradou s palmami, jezírky, plameňáky, zlatými rybkami a bůhví čím ještě. Odporní bohatci tady popíjejí ve vodním baru svoje drinky. Táta šel ještě večer na malou procházku do džungle, která hned za vsí začíná. Potkal se s tlupou opic. Po večeři jsme v hospodě hráli kanastu.

 

 

16. února

 

Džunglí na Opičí pláž

 

Pavel s bolavými zády zůstal doma, ostatní si udělali pěší výlet rovnou od baráku džunglí přes kopec na Opičí pláž. Přestože cesta vedla naučnou stezkou s betonovým povrchem, džungle byla neporušená a krásná. Obzvláště nádherný byl závěr, kde se potok rozlil do jakési louky připomínající africkou savanu, obklopenou boubelatou stěnou primárního deštného pralesa. Pláž byla jedna z nejhezčích, jaké jsme kdy viděli, nicméně i tady, na opačné straně ostrova, je voda mizerná - kalná a s medúzami. Pozorovali jsme při cestě dva orly a dvaceticentimetrovou mnohonožku, a zatímco v jiných džunglích jsme nacházeli holubinky, v té zdejší rostly hřiby. Raději jsme je ale nesbírali. Vrátili jsme se v poledne a po obědě a poledním klidu se šli koupat k hotelu. Po večeři už tradiční kanasta v hospodě.

 

 

17. února

 

Znovu na Opičí pláž

 

Tátu od včerejška večer bolí v krku, přesto jsme, vybaveni nasi gorengem v polystyrénových krabičkách a vodou, vyrazili znovu na Opičí pláž a dál do rezervace Pantai Aceh. Je pořád strašné vedro. Kupodivu v pralese se to dá celkem vydržet, venku na úpalu ale ne. Na Opičí pláži pozoroval Honza těsně pod hladinou plujícího ostrorepa, vzácného jediného příbuzného pradávných trilobitů. Rezervace byla velmi pěkná, rostly tu nádherné palmy a viděli jsme malého hádka. Odpoledne jsme se vrátili všichni děsně utahaní, Táta navíc dostal teplotu a začal kašlat, takže si raději dal po večeři místo zmrzliny antibiotikum. Máma s Honzou šli večer po nákupech a přinesli mimo jiné i mléko pro Pavla.

 

 

18. února

 

Táta si nechává ustlat smrtelnou postel, manšaft toho zneužívá k lenivění

 

Noc Máma strávila sledováním vývoje zdravotního stavu Táty: měřil se puls, teplota a dechová frekvence, studovalo se zduření v krku, šelesty na plicích a leták pojišťovny o poskytování a proplácení lékařské péče v Malajsii.

 

Máma, která rovněž chytila virosu a žužlá pastilky Strepsils, si vzala ošetřovačku a zůstala celý den doma s nemocným. Pavel se šel na dvě hodiny koupat, jenom Honza se vzchopil a šel sám na výlet do jiné části rezervace, k majáku. Výlet dělal nadvakrát, protože poprvé zabloudil. Podruhé jej napadla tlupa divých makaků, se kterými se musel rozdělit o svůj oběd - banány. Koupal se na překrásné pláži s kokosovými palmami a obrovskými fíkusy.

 

 

19. února

 

Táta pokračuje v umírání, děti vyslány na objížďku ostrova

 

Máma dopoledne proplakala, protože jsou na ni všichni zlí. V poledne byli hoši vyhnáni z domu, a sice na okružní výlet po ostrově s tím, že mají při cestě koupit ve městě lístky na autobus do malajských hor - do Cameron Highlands. Chlapci lístky koupili, prošli si ve městě Malou Indii, kde neshledali nic zajímavým. V proslulém Hadím chrámu byl samý žluťásek v teplákové soupravě a hadi na stromech. Kolem ostrova jim nic nejelo, tak se vrátili zpátky stejnou cestou, a to o tři hodiny později, než slíbili. Tátovi se z toho sice přitížilo, nicméně zítra hodlá být zdráv.

 

 

Stručně z literatury

 

Cameron Highlands, malajská nejrozsáhlejší horská stanice, ležící asi 60 km od hlavní silnice Kuala Lumpur -> Ipoh -> Butterworth, se rozkládá v nadmořských výškách kolem 1500 – 1800 m. Je trošku obtížné říct, kde přesně a v jaké nadmořské výšce Cameron Highlands leží, protože se skládá z řady vesnic rozložených podél silnice. Vysočina má jméno po zeměměřiči Williamu Cameronovi, jenž v roce 1885 toto území mapoval. Byl brzy následován pěstiteli čaje, čínskými plantážníky a nakonec těmi, kteří tu hledali útočiště před horkem nížin.

 

Teploty zde vzácně klesají pod 8oC či vystoupí nad 28oC (průměrné denní minimum 14 – 16oC, průměrné denní maximum 23 - 25oC), průměrné měsíční srážky činí 122 mm (červen) až 340 mm (říjen), celoroční úhrn 2700 mm. Oblast je dost úrodná a bujně tu roste zelenina. Květiny se pěstují na prodej po celé Malajsii, je zde centrum pěstování čaje a všude je plno divokých květů.

 

Chladnější počasí dovoluje návštěvníkům zapomenout na dusné nížiny: jsou zde nádherná golfová hřiště, síť stezek protínajících džungli, vodopády, hory, ale i méně náročné objekty zájmu, jako je třeba barvitý buddhistický klášter či řada čajovníkových plantáží, kde návštěvníci jsou vítáni. Ještě před pár lety tu byl rozvoj omezený, ale v současnosti se dokončují stavby velkých penzionů a hotelů. Doufejme, že to příliš neubere z velmi starosvětské atmosféry, která tu doposud panuje.

 

 

20. února

 

Pohoří Cameron Highlands

 

Táta s Mámou šli za rozbřesku na procházku džunglí, aby se s ní rozloučili. Spíš než šli, se ale jen sunuli, protože Táta právě vstal ze smrtelné postele a Mámu bolela hlava. Ještě dopoledne jsme sbalili věci a Honza s Pavlem se naposledy vykoupali v Indickém oceánu. V poledne jsme opustili navždy náš milovaný ptačí dům a odjeli do Georgetownu, odkud jsme po 16. hodině odjeli v autokaru plném bílých tváří do horského střediska Tanah Rata v pohoří Cameron Highlands. Cesta byla s ohledem na přecivilizovanost západního pobřeží celkem nudná, jenom krátký úsek za Ipohem byl zajímavý - tady jsou hory pořád ještě porostlé pralesem.

 

Na autobusové stanici už na nás čekal indický zaměstnanec vytypované ubytovny Daniel´s Lodge, kterému náš úmysl bydlet právě v jeho zařízení sdělil pravděpodobně Šiva nebo Višnu. Odvezl nás až před vrata ubytovny, kde se Mámě na první pohled děsně nelíbilo: lodž byla moc lodžovitá, prostěradlo prostěradlovité a tak podobně.

 

 

21. února

 

K vrcholkům pohoří

 

Probudili jsme se do studeného rána a Mámě připadal ten chlad moc chladný. Nicméně sluníčko svítilo a jak se postupně oteplovalo, zlepšovala se i Mámina nálada (postupně shledala jak Daniel´s Lodge, tak i celé pohoří skvělými). Udělali jsme si první výlet, a to na Gunung Jasar (1700 m n.m.) a Gunung Perdach (1580 m n.m.). Cesta vedla nejdřív dlouho pěknou džunglí, pak kus po erosí strašně zničené cestě, a nakonec strašidelným mechovým mlžným pralesem, kde Máma objevila nejdřív typickou holubinku vrhavku a posléze jakousi masožravku s láčkou asi 25 cm dlouhou. Po cestě, z které byly tu a tam nádherné výhledy na okolní hory, jsme několikrát zabloudili. Na orchidejové trase č. 12, kterou jsme se vraceli zpátky, vůbec žádná orchidej nekvetla, přestože nekvetoucích exemplářů bylo všude plno. Protože jsme měli trochu strach, abychom se při tom neustálém bloudění stačili vrátit do setmění, ke konci jsme děsně pádili a domů dorazili dost utahaní. V Cameron Highlands je nádherně, ale hrozně moc sem proniká civilizace (elektrické vedení, nové silnice).

 

 

22. února

 

Čajovníkové plantáže, motýlí farma

 

Naše ubytovna je vybavena kuchyňkou, takže si tady pečeme k snídani toasty a jíme je s palmovým margarínem a pomerančovou marmeládou. Zákazníky ubytovny jsou hlavně anglicky mluvící mladí typičtí baťůžkáři. Budova má velkou terasu s jídelními stoly i konferenčními stolky s koženkovými křesílky a dá se tu pohodově trávit čas. Mimo to je uvnitř ještě televizní pokoj s pohovkami. Na stěnách visí nástěnky s užitečnými informacemi. K dispozici je internet, denně se pořádá zdarma výlet do džungle s průvodcem. Vybavení je sice prosté, ale účelně zařízené a v čistotě udržované, a to jak personálem, tak i obyvateli.

 

Po snídani jsme si na autobusovém nádraží koupili jízdenky na zítřejší odjezd do Kuala Lumpuru a taxíkem (protože autobus z neznámých důvodů dnes žádný nejel) se nechali odvézt k malé továrničce na čaj uprostřed nádherných čajovníkových plantáží firmy Boh. Anglicky hovořící malajská průvodkyně nás obeznámila s technologií výroby a zařízením (vše vesměs přes 60 let staré). Vedle továrničky byla krásná čajovna, ale zdejší čaj v ní paradoxně nepodávali. Zpátky jsme procházeli čajovníkovými plantážemi a pozorovali sběrače při jejich namáhavé práci. Plantáže vypadaly moc fotogenicky, tak Honza hodně fotil.

 

Po hezké silničce jsme došli k motýlí farmě, kterou jsme navštívili. Tady na farmě jsou motýli nějací líní, takže jsme si je mohli pořádně prohlédnout. Zajímavé byly i různé strašilky a další hmyz, včetně jednoho obrovského nosorožíka. Na nedobrý oběd jsme se zastavili u jahodových plantáží, ale protože autobus měl jet až asi za dvě hodiny (a jestli vůbec!), rozhodli jsme se jít pěšky aspoň do 4 km vzdáleného Brinchangu. Tento úsek cesty byl ale ohavný: šli jme po frekventované silnici, kterou místy opravovali. Bylo na ní moc prachu a randálu a náladu nám nezvedlo ani to, že byla obklopena pěknou džunglí. Taxíky nejely a žádné projíždějící auto nám samo nezastavilo, což by se nám v Thajsku, nemluvě o Indonésii, stát nemohlo. V Brinchangu jsme zjistili, že do Tanah Rata ani odtud nic nejede. Táta si koupil obrovský durian a šel si za roh zasmrdět. Pak jsme si vzali za pár šupů taxíka, který si nás sám našel a už nám bylo zase dobře.

f

 

Po kafi a chvíli odpočinku jsme (bez Pavla) vyrazili k Robinsonovým vodopádům. Ty mohly být kdysi nádherné, dnes však mají málo vody (část je jí odváděna do elektrárny) a okolí je zohaveno odvodními rourami. Porost podél cesty je vysekán, nikoliv však uklizen. Na večeři jsme si dali u Indů tandoori chicken s rotí, murtabaky s kuřetem a se sardinkami a palačinky s banánem. Po večeři jsme hráli ještě u nás na terase karty.

 

 

23. února

 

Naposledy do džungle a do Kuala Lumpuru

 

Sbalili jsme se a vydali na poslední výlet v Cameron Highlands. Počítali jsme, že půjdeme po trase č. 5 hodinu a půl nahoru a pak se stejnou cestou vrátíme, abychom se stihli do 12 hodin čekautovat, naobědvat a v 13,30 odjet do Kuala Lumpuru. Šli jsme nejprve zelinářskými zahradami a později džunglí, která ve vyšších polohách přecházela v mlžný prales. Na rozcestí jsme se rozhodli, že půjdeme domů po trase č. 3, kolem vodopádů. Mysleli jsme, že cesta bude klesat a mířit k domovu. Opak byl pravdou - stoupala čím dál, tím výš a mířila někam úplně jinam. Bylo tu nádherně, ale nebyli jsme to schopni prožívat, strašně jsme spěchali. Nakonec jsme i přes všechno bloudění dorazili do hotýlku zpěnění pět minut po dvanácté. Po dobrém chutném obědě u Indů jsme šli na stanici. Odjezd autobus byl tradičně o hodinu zpožděn.

 

Do Kuala Lumpuru jsme dorazili asi v 19 hodin a ubytovali se v Čínské čtvrti v čínském hotýlku, kde podlaha i záchody byly čisté, ale s prostěradlem to už bylo asi trošku horší. Pohodlně rozloženi na podlaze přede dveřmi našeho pokoje, hráli po celý večer čtyři Číňané karty. Po osprchování jsme vyrazili do města a prošli si živou Čínskou čtvrť, kde některé ulice připomínaly příjemný bangkocký Kao San s trhem, stánky a restauracemi. Povečeřeli jsme kačenku po čínsku s medem, ale mámě nechutnala. Pavel si koupil nějaké CD, Honza si původně chtěl odvézt domů trika, ale protože tady měli jen ohavná, nekoupil nic. Po návratu do hotelu asi ve 22,00 šli táta s mámou ještě jednou na chvíli ven.

 

 

24. února

 

Srdce Asijského tygra: Kuala Lumpur

 

Po snídani jsme si uložili batohy na blízkém autobusovém nádraží do úschovny a pěšky se vydali do Jezerních zahrad, což je jakási tropická Stromovka kombinovaná s botanickou a zoologickou zahradou. Po cestě si kluci všimli Ptačího parku v podobě gigantické voliéry, na níž právě skotačila tlupa opic. Rozhodli se, že tam půjdou, zatímco rodiče dali přednost Orchidejové zahradě. Hoši byli celkem nadšeni: pozorovali z bezprostřední blízkosti pštrosy, ibisy, plameňáky, i leccos jiného, na zádech a na ruce jim přistál zoborožec a papoušek. V orchidejové zahradě byl u vytržení pro změnu táta. Pak jsme se společně vydali znovu do Orchidejové zahrady, které přecházela v Zahradu ibiškovou, čehož jsme si původně nevšimli. Ta ibišková ale nestála za moc.

 

Dalším cílem bylo KLCC (Kuala Lumpur City Center) s mrakodrapy. Podle Lonely Planet jsme se sem měli dostat nadzemkou. Dvě hodiny za poledního vedra jsme zoufale za pomoci místních hledali zastávku (inzerovanou v Lonely Planet) PRT Monorail Sultan Sulaimon, než jsme si konečně všimli, že zatím jsou z nadzemní dráhy postaveny jen podpěry. Lonely Planet trošku předběhla dobu, byť malajský tygr se snaží, seč může. Šli jsme tedy na metro. Po cestě se táta poměrně dramaticky srazil čelem s jedním Indem, takže ho několik dalších hodin bolela hlava (co by řekla takovému úrazu pojišťovna?). Klimatizované a perfektně čisté metro bez řidiče s jízdenkami v podobě magnetických karet, stejně jako KLCC, nám představily Asii 21. století. V KLCC jsme takřka v němém úžasu poseděli před nejvyššími budovami světa Petronas Towers obklopenými dalšími mrakodrapy.

 

Po krátké procházce novou výstavbou jsme odjeli metrem do Indické čtvrti. Kualalumpurská největší mešita byla bohužel zavřená, tak jsme se šli už jen projít indickým tržištěm. Stejně jako v Bangkoku, převažovaly zde obchůdky s látkami, bylo tu ale i mnoho stánků s jídlem a různých atrakcí včetně léčitelů. Koupili jsme si na přání chlapců domů do Prahy čtyři ohromné ananasy, a protože se blížil čas odjezdu na letiště, spěchali jsme k autobusovému nádraží. Cestou jsme se stavili v indické restauraci na posledním oblíbeném murtabaku. Honza měl krutý břichabol, takže nevečeřel a raději si dal Alnagon.

 

Po vyzvednutí báglů jsme odjeli taxíkem za 80 RM (po usmlouvání z původních 120 RM) na 70 km vzdálené letiště.

 

Při přebalování a převlékání v odbavovací hale jsme s hrůzou zjistili, že odlet našeho letadla se posouvá asi o 8 hodin, na 7,10 hodin zítra ráno. Jak se dostaneme z Moskvy do Prahy, je ve hvězdách.

 

Poskytli nám však na účet Aeroflotu dva apartmány v sousedním hotelu de Luxe Pan Pacific v úhrnné ceně okolo 30 tisíc Kč za noc (zhruba cena letu Praha -> Kuala Lumpur pro všechny). V každém apartmánu jsme objevili po dvou televizích, po dvou koupelnách, třech telefonech a dvou županech, po jednom byly lednice s barem, fény, holicí strojky, čištění na zuby a na uši … Večeře (samozřejmě v ceně!) v podobě švédských stolů byla kupodivu ve srovnání s jídly u stánků celkem mizerná, ačkoliv jsme si vybírají lahůdky, jako třeba tygří krevety a mangové čatní. Dortíky byly celkem chutné.

 

 

25.února (Vítězný únor)

 

Back in U.S.S.R., posléze doma

 

Budíček byl bohužel už v půl páté, takže jsme si pelechy ani řádně nevychutnali, kromě toho si Honza s Pavlem neztlumili klimatizaci, tudíž pěkně vymrzli. Po celním a devizovém odbavení jsme odletěli do (byvšího) Sovětského Svazu.

 

Cestou bylo příjemné snad jen to, že venku bylo pěkně počasí, a tak jsme mohli pod sebou pozorovat krajinu, z větší části zajímavě modelovanou pouští. Jinak byl let doslova utrpením. Seděli jsme v kuřácké části zapatlaného avionu (na světě už jen Aeroflot povoluje kouření), Rusové se opíjeli víc než Dánové a posléze se z přepravního prostoru ekonomické třídy stal jen velký mejdan. Ožralí mužici (s malým a krátkým) tančili a hulili místo papiros ameriky a my Mužíci se dusili.

 

V Moskvě nám oznámili, že kvůli zpoždění příletu poletíme až večer, a to (naštěstí) s ČSA, a že si máme přijít za čtyři hodiny pro poukázky na večeři. Po těch čtyřech hodinách nám oznámili, že večeře nebude, poněvadž bychom ji nestihli sníst. Tak jsme místo večeře hráli další dvě hodiny do odletu kanastu a přemýšleli o Sovětech a jejich vlivu na myšlení lidí...

 

Při odbavování si soudružky odbavující spletly naše ananasy s krátkým stvolem s pancéřovými pěstmi a tak jsme museli vybalovat. Na jednoho spolucestujícího zavolaly specialistu kvůli brokům, které měl s sebou coby zátěž na podmořské fotografování. Ten, poté co mu předtím po dvou hodinách báryšni nepřinesly objednané jídlo a místo toho na něj dělaly ksichty, ztratil nervy a moc na personál křičel.

 

Nakonec vše dopadlo dobře a my jsme odletěli s ČSA, v útulném letadélku, obskakováni milými českými letuškami, domů.