PŘILÉTÁME

27. ledna 2003

Zatíženi celkem asi deseti kilogramy na osobu užitečné i méně užitečné zátěže nacpané do dvou batohů vyrážíme opět do světa.

Let s ukrajinskou společností Aerosvit (nejnižší cena, komfort přiměřený) proběhl bez problémů. Po pouhém hodinovém čekání v Kyjevě přestupujeme na jiné letadlo. S námi nastupují Poláci, Maďaři, Slováci. Z Kyjeva do Bangkoku sedíme v letadle každý jinde, ale moc to nevadí, protože nad Asií letíme převážně za tmy a čas tedy trávíme střídavě jídlem a podřimováním. Po klidném a vcelku pohodlném letu přistáváme ve 23:00 středoevropského, tedy v 5:00 místního času. Z Prahy do Bangkoku nám to trvalo celkem třináct hodin.

BANGKOK

28. ledna 2003 - Předehra v šíleném Bangkoku

Teplota vzduchu v pět hodin ráno je 26^o C. Při výměně peněz ještě na letišti jsme poskytli cestovatelské informace (i když některé trošku zastaralé, protože z dob před třemi lety) dvojici našich vrstevníků Čechů, cestovatelů začátečníků. Spolu s nimi jsme odjeli osvědčeným vlakem do centra.

Bágly necháváme na nádraží v úschovně a v odporném bangkockém klimatu po dvanácti pěších kilometrech za pomoci tří autobusů a taxíku zcela zdeptáni dorážíme k polednímu na laoské velvyslanectví. Pro víza, která budou vyřízena promptně a bez problémů, si máme přijít už za dvě hodiny, takže mezitím jsme poobědvali dobré karí "přes rýži" po 15 bahtech (asi 12 Kč) a po předchozí probdělé noci se chvilku prospali na lavičce u silnice. Zpátky na nádraží jsme si radši vzali taxíka, a to za velmi rozumnou cenu (první dva km za 35 B, od třetího km po 5 B/km + mýtné 40 B za dálnici). Část cesty po horním patře dálnice nám tak umožnila prohlídku nového Bangkoku trošičku z ptačí perspektivy.

Skleněné mrakodrapy třetího tisíciletí se střídají s chatrčemi s černým úhorem a s políčky. Obrovské billboardy. Dálnice přede mnou, dálnice nade mnou, dálnice pode mnou. Auta i motorky jaksi postrádají tlumiče, flitry a bůhví, co ještě.

Na nádraží jsme si koupili lístky na noční lehátkový vlak do Nong Khai při hranici s Laosem a šli si do Chinatownu vychutnávat atmosféru.

Známe to už z dřívějška: V narůžovělém vzduchu se tetelí žhavý smrad z výfuků, okořeněný bylinkami, vonnými tyčinkami a hnilobou zkažené zeleniny, kanálů a řeky. Pekelný rámus. Zoufale kličkujeme mezi samohybnými stroji na přechodech, které žádný řidič nerespektuje. Míříme do už před lety prochozené, pokaždé znovu však trošku šokující ulice výrobců rakví a jednodenních kachňat. Lepkavě se otíráme v uzounkých uličkách plných všemožného zboží o nakupující žluťásky. Pot z nás odstřikuje.

Když se už už zdálo, že padneme vyčerpáním mezi pytle se sušenými krevetami, narazili jsme na klášter, uzavřený vysokými zdmi sám do sebe, izolován od šílenství asijské megapole. Pod posvátným stromem nám podklesají nohy na lavičku. Hned za ní, v bambusovém houští, se skrývá klášterní jezírko plné ohromných krokodýlů. Nažraní, líně se povalují jako my. Zapadající slunce diriguje na průčelí chrámu pokrytém duhovými zrcátky oslňující koncert barev. Je neuvěřitelné ticho. Starý Číňan sedí u vchodu do chrámu a tupě civí do prachu na schodišti. Pár mnichů zapaluje u oltáře vonné tyčinky a modlí se.

Odcházíme na večeři a vracíme se na nádraží, kde po osprchování stojíme už dnes podruhé v nádražní hale v pozoru při hymně, spolu s ostatními čelem k velké olejomalbě s portrétem jednoho z minulých panovníků. Pohov, volno a rozchod velí pronikavý hvizd píšťalky nádražního důstojníka. Tak to mnohých státních zařízeních chodí každou celou hodinu. Schrupnout si tady na lavičce tudíž nelze. Klimatizovaný noční rychlík je příjemně temperován. Matrace jsou pohodlné, je celkem klid, nicméně máma druhou noc probděla.

VIENTIANE

29. ledna 2003 - Přesun do laoského Vientiane

K thajsko-laoské hranici v Nong Khai jsme dorazili s přijatelným hodinovým zpožděním kolem deváté ranní. A pak už nás po kouskách, bez většího dohadování, dostrkávají až do laoského Vientiane. Mají to tady dobře zařízeno: ke všem dveřím vlaku, který ještě ani pořádně nezastavil, přirážejí okamžitě tříkolky tuk-tuky a nacpány turisty a jejich zavazadly se jak o závod ženou k thajskému pasovému kontrolnímu stanovišti. Po svižném odbavení jsme pak posazeni do přistaveného autobusu a hurá po Mostě přátelství přes Mekong a skrz železnou oponu až k laoské pasové a celní kontrole.

Odbavení proběhlo v pohodě, snad jen laoští úředníci působili poněkud komisně. Vízum není nutno si pořizovat osobně na velvyslanectví v Bangkoku - můžeš buď někoho pověřit na Kao Sanu, nebo ho získat až tady na hranicích (na laoské straně!), finančně není velký rozdíl.

Ve stánku jsme se posilnili vynikajícím a silným lao-kafem, vydatně oslazeným kondenzovaným mlékem, které si pak budeme dávat vždy, kdy to bude možné. Čaj k zapíjení kávy bývá zdarma. Nedočkali jsme se autobusu, protože jsme nevěděli, jak vypadá (je to šedý mikrobus), takže tuk-tukem za skoro vydřidušskou cenu (asi 70 Kč za dvě osoby, asi 25 km) do Vientiane.

Vhodné ubytování jsme našli celkem snadno. Vše důležité se tady Vientiane nachází v okruhu pár stovek metrů od autobusového nádraží. Táta obešel několik hotýlků a guesthousů v centru a nakonec vybral guesthouse Bouasy, asi 300 metrů od prezidentského paláce. Čistý domeček o jedné místnosti s kompletním sociálním zařízením včetně horké vody je za 6 $ na noc. Princmetálová paní domácí nás děsně sekýruje: zavírat dveře, zhasínat v koupelně, přezouvat se ...

Dopolední orientační vycházka po městě byla skončila dobrým obědem se zdejším vcelku lahodným a velmi levným pivkem "Lao-beer". Polední klid. V podvečer další procházka po Vientiane, tentokrát kolem buddhistických chrámů k prezidentskému paláci, kam dosud nezavedli pouliční osvětlení a kde mezi chodníkem a vozovkou (tato ulice je v podstatě jediná v městě asfaltovaná) jen povrchová kanalizace. Před západem slunce se ulice vylidnily, poněvadž Laosané se buď odebrali k televizním obrazovkám či do postelí anebo možná asi v centru nikdo kromě turistů nebydlí. Bílí turisté, velmi často Francouzi, snad tesknící po domově svých rodičů a prarodičů, kteří tuto zemi kdysi kolonizovali, se shromažďují v internetových kavárnách a pivních zahradách.

Večeřet jsme šli dost pozdě. Do restaurací pro turisty se nám moc nechtělo, hospody pro místní už byly většinou zavřené, takže jsme skončili v lepší restauraci (pro místní honoraci) přímo vedle našeho guesthousu. Na stěnách tady visí plakáty s portréty členů ústředního výboru Strany. Dvě skupinky vyšňořených měšťanů právě cosi oslavují. Na volání obsluhy jsme vyfasovali zvoneček. Táta si objednal laoské národní jídlo dorki. Z toporné konzultace se servírkou odhadl, že by se mohlo jednat snad o jakousi místní drůbež, poněvadž jednak slovo dorki zní podobně jako morky - ve slovenštině krůty - a jednak servírka vyslovila cosi, co tátovi znělo jako fowl, a ukázala přitom do kouta, kde stáli vedle květin jacísi vycpaní ptáci. Jenže to nebyla drůbež, ale květina, a ona ukazovala na jakousi kytku a ne na ptáka. Takže táta dostal jakési nahnilé květy, jaké jsme později často nacházeli popadané na zemi v džungli Laosu i Thajska, nadité hmotou velmi neurčité barvy i chuti.

Večer se usínalo nedobře. Máma byla po dvou probdělých nocích přetažená, tátovi byl hic, ale to byl jen subjektivní pocit, protože v podstatě žádné vedro nebylo (vzali jsme si s sebou měřáček!).

30. ledna 2003 - Vientiane, hlavní město Laosu

Po pozdním probuzení jsme posnídali poslední pražské housky s jihočeským máslem a uzeným eidamem a vyrazili na další procházky, tentokrát už cíleně.

Jako první jsme navštívili klášter Wat Sisaket s muzeem dvou tisíc Buddhových soch a zajímavým hřbitovem. Je to nejstarší původní chrám ve Vientiane, pochází z počátku 19. století. V podstatě vše ostatní ve městě bylo pobořeno v 19. století při nájezdech Barmánců, Thajců, Khmerů a bůhvíkoho ještě. Ne že by klášter snad nebyl krásný, nicméně v Bangkoku takto vyhlížejí vrátnice. Podobné je to i s Chrámem Smaragdového Buddhy - Wat Phra Kaeow. Do 16. do konce 18. století, zde byl umístěn nejsvětější klenot a symbol Thajska, soška Smaragdového Buddhy. Po jejím uloupení Thajci je soška dnes uctívána ve stejnojmenném chrámu v Královském paláci v Bangkoku. Vientianský chrám by vedle svého bangkockého jmenovce vypadal jak pidimužík vedle obra.

Pak jsme zamířili k Mekongu, po jehož nábřeží jsme původně zvažovali jet na kole. S údivem jsme zjistili, že nábřeží řeky není ani v hlavním městě zpevněno - je to přírodní břeh zarostlý křovisky či malými políčky. Cesta při břehu žádná není, jen v samotném centru města vede nahoře nad břehem jakási promenáda po hliněné cestě, lemovaná chatrčemi - kavárničkami, večer doplněnými řadou stánků s občerstvením.

Po chutném obědě a poledním klidu jsme se vydali po zdejších "Elysejských polích" k Vítěznému oblouku (Anousavari). Široká třída spojující Vítězný oblouk s prezidentským palácem (tak v Evropě vypadají lepši vily) bude mít už brzo namísto hlíny povrch betonový, ale to nejdřív musejí skupinky mladých Laosanek připravit armování. Teď je ulice rozkopaná a hnusná.

Odtud jsme se nechali tuk-tukem odvézt k nejsvatějšímu místu celého Laosu - ke stúpě Pha That Luang. Je to nádhera. V podvečerním slunci se pozlacená padesát metrů vysoká stúpa (pagoda) z 16. století třpytí, až oči přecházejí, všude vládne jakýsi zvláštní poklid. Parta kluků hraje na plácku fotbal, bába vyrýpává kořínky na večeři, mniši v oranžových hábitech se sešli na jakousi poradu ve stínu starého fíkusu. Šplháme na vysokou zvonici a obdivujeme architektonický klenot z ptačí perspektivy. Dovnitř jsme se nedostali, bylo už zavřeno, protože pozdě. Stejně tam mají nejspíš jen ždibíček pozůstatku Buddhova těla, jako ve statisíci jiných svatých míst po celé Asii.

Abychom konečně viděli, jak vlastně bydlí a žijí vientianští měšťané, když v centru je místo jen pro úřady, obchůdky a pár hotýlků, zašli jsme dál po cestě za klášter a dostali se až na jednu z mála zpevněných vozovek v zemi. Chatrče se střídaly s lepšími domky, lidé odpočívali či něco kutili, všichni nás zdravili. Tak jsme dorazili až k velkému tržišti, kde bylo živo. Na asijské poměry a denní dobu (schylovalo se už k večeru!) působil trh celkem čistě, sortiment byl nadmíru bohatý. A lidé nakupovali. Ulice vedoucí od trhu směrem do centra byla lemována obchůdky se vším možným, od lékáren až po prodejny nábytku. Žádná velká chudoba nebyla patrná. Ke klášteru jsme se dostali soustavou zahradnictví a obchodů s květinami. Domů nás odvezl opět tuk-tuk.

Na večeři jsme vyrazili až za tmy, cestou se stavili na internetu, což tady není problém, a po vynikajícím jídle zatelefonovali přes internet za 18 Kč za minutu domů.

31. ledna 2003 - Na návštěvě Buddhaparku

V 9:00 jsme se vydali narvaným mikrobusem k Buddhaparku. Autobus nám našel jeden místní - dokonce pak zkontroloval, zda jsme nastoupli správně a zda jsme spokojeni. Na jedné stanici přistoupila paní. Po chvíli předjel náš mikrobus jakýsi motocyklista a zastavil nás. Přivezl totiž igelitovou tašku, kterou paní zapomněla na zastávce.

Buddhapark v padesátých létech se svými učedníky založil a vybudoval jakýsi místní umělec-věřící. Je to podivné panoptikum ohromných i menších betonových soch Buddhy a nejrůznějších hinduistických bohů a symbolů. Jednou z dominant parku je gigantická dýně, uvnitř s třemi patry: peklo, očistec, nebe. Všude vevnitř v příšeří plno poněkud naivistických soch. Na samém vrcholku, u šťopky dýně, máma upadla dočasně do nirvány, zatímco táta usilovně fotil ohromného ležícího Buddhu jednou zepředu, jednou zezadu. Po prohlídce parku jsme se naobědvali. Strach z místních psů nám zabránil v procházce přilehlou vsí, tak jsme si zamávali na autobus a odjeli zpět do hlavního města.

Siestu jsme drželi až do 16:00, protože bylo 32^o C. Pak jsme si prošli několik zbývajících vientianských chrámů a klášterů, vesměs dobře udržovaných, živých, obydlených mnichy. Pak jsme se vydali podél Mekongu, kam to jen šlo. Nejprve po promenádě s kavárničkami, později po cestě, která se stočila dál od vody a vedla skrz obytné čtvrti. Tady na nás místní občas koukali jak na zjevení. Když koncentrace psů přestoupila únosnou mez, už se stmívalo, a tak táta letěl zpátky k řece lovit fotky "Západ slunce nad Mekongem 1., 2., 3. ...". Na Mekongu klid a mír - žádné lodi, jen kluci metají na písečném ostrůvku přemety, při břehu loví pár rybářů s pruty a sítěmi. Rychle se stmívá, stolky v kavárničkách postupně obsazují bílí mužové a ženy - farangové, sáhibové.

Večeřeli jsme ve včerejší hospůdce, kde jsme si tak pochutnali. Dnes je podle čínského kalendáře poslední den roku. Ve vyzdobených čínských hospůdkách, kterých je to plno, žluťásci ve svátečním vykonávají jakési náboženské obřady a chystají se na hodokvas. Takže ještě jednou podél Mekongu, abychom na rozloučenou s Vientiane sváteční atmosféru náležitě vychutnali.

VANG VIANG

1. února 2003 - Vang Viang, městečko baťůžkářů

Vstali jsme už v 6:00, sbalili se a zamířili na autobusové nádraží, trošku s obavami před nadcházející cestou díky máminým lehkým střevně-žaludečním potížím. Autobus do Vang Viangu byl už docela naplněn, takže nás připlácli na motor do uličky, nalepeni jeden na druhého. S dalšími hordami bělochů přistoupili za chvíli i první dva Češi, které v Laosu potkáváme. Cesta trvala 3,5 hodiny a celkem utekla. Zpočátku převážně rovinatou krajinou mezi rýžovými poli, později horami s ubohými, zaprášenými vesničkami.

Táta si klimbáním v kymácejícím se autobuse navodil krční ústřel, s kterým bude mít ještě řadu dní potíže. Za 155 km jízdy obyčejným autobusem jsme zaplatili pouhých 21 Kč. Za VIP autobus dá turista dal asi 60 Kč, za mikrobus dokonce 210 Kč.

Nalézt přiměřené ubytování ve Vang Viangu nebyl problém. V tomto městečku rozkládajícím se při půvabné řece Song, kam ještě před patnácti lety nevedla celoročně sjízdná silnice, je dnes turistické ghetto s pár stovkami hostů z celého světa. Tady baťůžkáři přenocují při svém putování do severních částí Laosu. Místo je velmi atraktivní díky mnoha krápníkovým jeskyním a nádherným horám v okolí městečka. Je tu plno guesthousů, hospůdek, kaváren, prádelen a internetových kamrlíků. V jedné začernalé garáži nabízejí nejlepší ovocné šejky v Asii ... Nicméně pár kroků za hranicí ghetta se ocitnete ve středověku, či dobách ještě dávnějších. A baťůžkáři do hor moc nechodí, nanejvýš tak dojedou na kole k nějaké jeskyni. Pěší turisté tu prakticky nejsou.

Vybrali jsme si guesthouse Dokhoun v postranní ulici. Pokoj na první pohled slušný, na zemi stejně jako v guesthouse ve Vientiane lesklá dlažba. Disponujeme evropským záchodem a průtokovým ohřívačem vody. Stěna záchodu nekončí, jak bývá zvykem jinde v Jihovýchodní Asii, půl metru pod stropem. Člověk má pocit, jako by tu snad ani nebyli švábi (po pár dnech přece jen jeden po podlaze v přízemí přeběhne, ale my samozřejmě víme, že v Asii v každé cimře musí být aspoň jeden gekon, který požírá moskyty a jeden šváb, který je tu na uklízení drobečků ...). K dispozici je zdarma čaj a pěkné posezení na verandě. Na takové vymoženosti v Thajsku moc často nenarazíte. Přitom platíme pouhých 5 $ za pokoj.

Po obědě (skvělý tom-yam) krátká orientační procházka a nákupy: elektrická vidlice pro náš zapuzovač hmyzu, varná spirála a ručně kolorované mapy zdejšího pohoří. Pak siesta a na večeři k Indům. Táta si dal mutter banighan bharta, máma palak mutter. Oboje bylo děsně dobré a levné (po 9.000 Kip = 27 Kč).

2. února 2003 - V horách kolem Vang Viangu

K snídani trs banánů a koblížky po laosku. V 8 hodin konečně vyrážíme na první túru do hor. Po prašné silnici, míjejíce v oblacích prachu zahalené zdejší prostředky místní dopravy, malotraktory s přívěsem ve stylu Hrušínského výletního vozidla ve Slavnostech sněženek ("To je dost, že´s nás, dědku, taky někdy vyvez´!"). Auta uvidíme za celý den jen dvě.

Z městečka vede cesta nejdřív přes řeku Song po mostě děleném ostrůvkem na dvě půlky. Ve vlhkém ročním období je ostrůvek pod vodou a je nutno zčásti brodit. Platí se tu symbolické mostné. Dále procházíme mezi sklizenými rýžovými políčky a plantážemi se zeleninou. Ve stínu strmých vysokých vápencových skal a homolí, z nichž některé přečnívají nad rovinou mezi horami až o 1000 metrů, se dostáváme k dalšímu placenému mostku. Cestou míjíme řadu značených odboček k jeskyním (dál od silnice mají turistické značky podobu igelitových sáčků napíchaných na větvičky). Nad cestou se třepetají úžasní tropičtí motýli. Po silnici pobíhají děti, ty odrané i ty čistší. Tu a tam chatrč.

Došli jsme až do vesnice Naxom, obývané příslušníky kmene Hmong. Žádné krojované hmonžské selky, skoro žádní psi. Dost zvědavosti i domácího zvířectva a drůbeže. Do vsi není zavedena elektřina, nicméně aspoň jedna chýše, snad náčelníkova, je korunována parabolou satelitní antény. Hučení generátoru není slyšet, potok je daleko - asi děti či otroci šlapou dynamo. Obědváme po cestě v jedné barabizně. Fried rice se hospodyni nepovedla, zato Lao-kafe mělo lahodnou chuť. Výlet byl nádherný, příroda je tu opravdu skvostná a vůbec ji neruší rýžová políčka v nížině mezi horami, naopak jí to dodává mimořádného půvabu. Škoda, že rýže je sklizena, ta jasná zeleň rýžových listů by zvláštní ráz krajiny ještě více podtrhla. Ale takhle aspoň po těch polích můžeme volně přecházet.

Po absolvování asi 26 rovinných kilometrů jsme dorazili večer domů, nesmírně špinaví od narudlého prachu. Chutnou večeři u Indů jsme si zasloužili.

3. února 2003 - Další výlet do laoských hor

Vyrážíme brzo ráno za mlhy, při relativní vzdušné vlhkosti 97% a příjemných 20^o C po vratkém bambusovém můstku pod tržištěm přes řeku Song. Míříme tentokrát v podstatě nazdařbůh napříč rýžovými políčky směrem k úpatí hor. Tam narážíme na vyschlé koryto říčky.

Vydali jsme se nahoru. Koryto vedlo převážně úzkým pruhem galeriového lesa s liánami, který odděloval potok od skal nebo políček. Všude na osluněných místech se třepetalo plno motýlů. Dorazili jsme do vesnice Ban Phong Ngeun. V upatlané hospůdce jsme si výjimečně vůbec nepochutnali na Lao-kafe z upatlaných skleniček, uvařeném upatlanou hostinskou. Pak jsme odbočili po značce ke sluji Khan. Cesta pokračovala korytem dál nahoru. Po chvíli se po obou stranách začaly týčit strmé stráně porostlé hustým pralesem. U jeskyně jsme si trochu odpočali a pokračovali směrem k hřebeni hor. Poskakovali jsme po balvanech, prodírali se mezi liánami. Když se začínala zvyšovat koncentrace létavého hmyzu, obrátili jsme se nazpět a šli korytem dolů. Cestou jsme míjeli vícero jeskyní a slují, některé s dědkem, který za pár šupů povoluje vstup do "jeho" jeskyně a půjčuje silnou baterku s akumulátorem. My jsme nabídek nevyužili. Během dne se mlhy rozplynuly a projasnilo se. Domů jsme dorazili kolem třetí, takže rychle na oběd k Indům (mutton murthapa a palak panneer). Zase krásná túra!

V centru městečka Vang Viangu nenajdete obvyklé náměstí, nýbrž přistávací plochu, poněvadž donedávna sem byl jediný jistý přístup vzduchem. V podvečer jsme byli svědkem toho, jak po ranveji korzovala svátečně oděná měšťanka s dobře vykrmeným vepřem na vodítku.

Potom jsme si udělali obhlídku tras na další dny. Hledali jsme odbočky, které byly zakresleny na zakoupených ručně kolorovaných mapkách a které vůbec nesouhlasily s cestami vyznačenými ve staré francouzské vojenské mapě z internetu. Moc úspěšní jsme nebyli. Nachodili jsme dnes celkem asi 16 km.

4. února 2003 - Konečně v pravém Laosu

Ráno odchod už před sedmou, nejprve na trh, kde prodávají vše možné: taky veverky, svazek žabiček svázaných za nohy, vodní řasy, květy dorki, roztodivná džungelská zvířátka ... Zamířili jsme jižním směrem najít odbočku k obejití skupiny kopců, vyznačenou na vojenské mapě, ale kterou jsme včera nenašli. Ani dnes jsme nebyli úspěšní, stezka se rozplynula v rýžových polích. Došli jsme až k řece, kde podle té mapy měl být brod. Na ostrov se nám přebrodit podařilo, ale druhá půlka řeky byla na nás příliš hluboká a divoká. Místní dědek však prudký proud až do pasu zvládl hravě. Třeba chodí na druhou stranu denně na pivko a má to dobře prochozené, přesněji řečeno probroděné.

Vrátili jsme na hlavní silnici a šli po ní asi hodinu. Je hlavní dopravní tepna Laosu a tak tudy občas něco projede. Protože cesta byla nudná, najali jsme si tuk-tuk a nechali se odvézt k hledané odbočce, kde skončil asfalt a dále už vedla jen prašná cesta. Jezdily po ní náklaďáky z lomu a všude po okolí ležely tlusté vrstvy prachu. Zastavili jsme si proto ten slavný traktůrek ze Slavností sněženek, který jel náhodou okolo a spolu s místními se nechali odvézt do asi 10 km vzdálené vesnice Ban Khun.

Cesta byla neskutečně nepohodlná, na nesčetných hrbolech to děsně kodrcalo. Co chvíli jsme se setkávali s náklaďáky a tak jsme skrz oblaka prachu skoro nic neviděli. Spolucestující si zakrývali ústa ručníky a omluvně se hihotali. Z jejich výrazů a gest bylo jasné, že nám chtějí sdělit, že tohle se tedy ještě nikdy nestalo, že zrovna dneska máme tu smůlu, jak se práší. Že vzduch v Laosu byl až do dneška stejně průzračný, jak v norských fjordech.

Ještě děsivěji však působily vesničky při ní. Ubohé pokřivené a proděravělé chatrče, často o rozměru menším než tak asi tři čtvereční metry, splývaly s okolím, které bylo stejně jako ony pokryty vrstvou rezatého prachu. Připadali jsme si trochu jak v Cestě do pravěku. Když jsme dorazili do prvohor (močály), traktůrek byl na konečné. Domorodci byli divého vzezření, takže máma počítala, že bude záhy zkonzumována. Zdravili nás sice všichni od dětí přes dospělé až po starce halasně sawat dí, což asi lidožrouti nedělávají, ale člověk nikdy neví ...

Po chvíli bezradného zírání do mapiček se nás ujal mládenec, který neuměl jediné slovo anglicky (takže ještě o trošku hůř, než my!) a nenechal se odbýt. Pořád jen opakoval Vang Viang kvák kvák, Vang Viang kvák kvák, brekekeke, zdvořile se usmíval a táhl nás neodbytně kamsi. Na loupežníka rozhodně nevypadal a protože jsme doufali, že nám chce ukázat tu cestu, po které jsme se chtěli dostat do Vang Viangu, nechali jsme se vést. Došli jsme až k lomu, kde dělníci, zmožení poledním sluncem, spali jak v zámku Šípkové Růženky. Narudlá prašná cesta vedla zničenou džunglí, brodem přes potok jezdily náklaďáky a vypadalo to tu naprosto přesně jako v ekologických filmech o devastaci tropické přírody. Nakonec se ukázalo, že mládenec nás chce provést "svojí" jeskyní. Když jsme odmítli, protože máma nemá ráda pochmurné prostory a táta tam taky nemusel, byl moc smutný.

Vrátili jsme se pak až na konečnou traktůrku a už poněkud uondáni se dali jinou cestou a doufali, že obejdeme část pohoří, jak jsme měli původně v úmyslu. Cesta už nebyla tak prašná, absolutně nic tu nejezdilo, nádherné hory se přibližovaly, ale nám docházela voda. Hodně dlouho ani známka po lidech, přestože při cestě byla políčka. Asi po hodině jsme dorazili do vesnice Namuang, která působila jak 3D obraz z bible. Plodné údolíčko mezi strmými skalami, žádná auta, pár pasoucích se buvolů, malý buddhistický klášter v palmovém háji. Místní Svaz žen (nebo něco takového) právě pořádal turnaj v kuličkách. Nehrálo se ale hliněnými kuličkami, ani skleněnkami, ale pěkně kulatými kamínky. Poté, co nás místní ujistili, že jdeme dobrým směrem, a po občerstvení v místním proutěném hostinci jsme pochodovali ještě necelou hodinku a v další vesnici si mávli na traktůrek. Ten nás dopravil posledních asi 8 km do Vang Viangu. Ušli jsme kolem 20 kilometrů.

Návrat před pátou; koupelí smýváme vrstvy skořicového prachu a jdeme na večeři k Indům, kde se hádáme, protože táta je podstatně úslužnější k personálu než k (vlastní) manželce. Dnes poprvé a naposled jsme trošku hlouběji nahlédli do Laosu.

5. února 2003 - Pokus o vydrápání do sedla

Po ránu jsme opět navštívili místní tržnici, protože asijské trhy máme rádi. Včera měli čerstvá hovězí kopyta, dnes ouška a čumáčky. Místo veverek byly tentokrát naloveny jakési džungelské šelmičky. Svazečky žabiček byly stále. I kořínky rozličné byly, jako každý den, v dostatečném množství nadloubány.

Dnes jsme měli v úmyslu dohrabat se až do sedla z předvčerejška, máma se na to vybavila keckami. Opět vyschlým korytem nahoru. Po cestě jsme potkali dvě domorodkyně s motyčkami na dobývání džungelských kořínků. Stály v jakémsi napjatém střehu. Poté, co je táta takto vyfotil, začaly pištět a mávat motyčkami nad hlavou. Na cosi vyděšeně ukazovaly. Táta se šel taky podívat. Z gest těch zděšených ženštin vyplynulo, že v příkopu se nachází parádní kobra královská, tlustá jak paže. Ač táta zíral pozorně tam, kam ukazovaly, a bylo to blíž než dva metry, nezpozoroval ji. Nemá prostě kobry ve voku.

Potok byl v horních partiích samý ohromný balvan a nešlo to dál ani za pomoci kecek. Místní tam nahoře, přímo v džungli, kde předtím porazili strom, řezali trámky a snášeli je dolů do vsi. Táta ty trámky ani neuzdvihl, ale padesátikiloví Laosané s nimi po balvanech ve vietnamkách jen tančili.

Lidiček, kteří si zajišťovali živobytí sběrem jak před tisíciletími, jsme potkávali dost. Někteří dloubají kořínky, jiní sbírají listí či květy, další nosí dříví z lesa.

Tentokrát se pokoušíme vrátit trochu jinudy. Obědváme banány a ananas na protější než obvyklé straně údolí. Je tu nádherně. Z jedné strany řeky rýžová políčka, z druhé kolmé skály. Až bude Laos bohatý, určitě tady založí pionýrský tábor. Touláme se jen tak krajinou. Odpoledne po návratu do vsi si dáváme kafe. Tentokrát nepodávají laokafe, ale bukvice od firmy Nescafe, protože sedíme v kavárničce pro turisty. Leží v krásné poloze přímo nad řekou u mostu a brodu, takže pozorujeme cvrkot. V dáli se napájí stádo skotu, nad mostem kdosi v říčce, co se z ní donedávna voda pít dala, umývá autobus. Plně oblečené švarné Laosanky vykonávají v řece večerní hygienu. Přičapnout k hladině, vyčurat se, pak vyčistit zuby, vysmrkat do vody a pod šaty se umýt. Takové je obvyklé večerní pořadí úkonů. Kakání je zařazeno nejspíš do ranního programu.

Ještě před setměním se vydáváme k místní nejproslulejší jeskyni, poněvadž táta by přece jen nějakou chtěl vidět. Tahle sluj se nachází uvnitř Viang Viang Resortu, ale protože bylo pozdě, do jeskyně už nepouštějí. Takže na internet. Tam se udělalo tátovi blbě. Sváděl to na nedostatek stravy přes den, ale spíš to měl z těch zpráv z domova, jak se politici nemohou shodnout na prezidentovi. Mdlo, zimnička, podlamování nohou, prostě šoufl. Takže už žádná vycházka, ale rychle se najíst k Indům, kde večeře proběhla bez zábavy a bez piva. Táta se pak trochu vzchopil, takže jsme se šli projít po vsi, kde jsme narazili na párek mladých Slováků, které ještě čekala Kambodža. Naše dnešní túra byla dlouhá také asi 20 km jako ta včerejší.

6. února 2003 - Zpět do Vientiane

Do rána se tátovi zcela ulevilo, ale protože jsme zdejší program v zásadě vyčerpali, rozhodli jsme se k odjezdu. Do Vientiane, stejně jako sem, nás vezl místní bus. Přišli jsme včas a sedli jsme si dobře. Jiní po nás měli problémy, obrovský Číňan s bělochem se o místo ostře pohádali. Zřízenci však přinesli šamrlátka, takže nakonec seděli všichni. V 11 hodin už jsme klepali na vrata "našeho" guesthouse Bouasy. Protože se ochladilo - přes den kolem 23^o C, večer dokonce jen 19^o C - náš pan domácí spolu s dalšími vytáhli vlněné kulichy. Po dobrém obědě máma vyprala, protože v Thajsku poteče už asi jen studená voda. Odpoledne jsme se prošli po chrámech a klášterech, z nichž některé jsme navštívili už předtím. Ve Vientiane je moc příjemně, ale přece jen je to díra. Sešli jsme dolů k Mekongu a chvíli si ráchali nohy ve vodě, která úplně vřela hemžením pulců. V kavárničce pro Laosany pod kokosy jsme plánovali další cesty. Pak jsme zašli ještě na internet, který je ve Vientiane za polovinu proti Vang Viangu, tak asi za 50 haléřů za minutu.

Večeře se konala v osvědčené hospůdce, kde obskakují dva milí, velmi úslužní, leč poněkud nemotorní kluci. Minule dvakrát spletli účet, dnes místo laoského karí se zeleninkou a rýží přinesli těstoviny s houbami po italsku a přesvědčovali nás, že to určitě musí být karí, protože jim to tak přece v kuchyni dali. Nakonec se ale omluvili a místo mdlé italské speciality máma dostala výtečně připravené karí.

PŘESUN DO JIŽNÍHO THAJSKA

7. února 2003 - Ještě chvíli pohoda ve Vientiane a pak zpátky do Thajska

Ráno donesla máma k snídani bagetu, kterou naučili Laosany dělat Francouzi. Táta mezitím spálil ohřívač vody, takže jsme museli na trh sehnat nový, což nebyl problém. Cesta domů už jako obvykle vede Ulicí laminátorů, posléze Ulicí opravářů bižuterie. To znamená, že na chodníku vedle sebe stojí chatrné stánky s laminovacími žehličkami a o kus dál u malých stolečků malí Asiaté malými páječkami opravují malé i velké eloxované náramky. Kšefty moc nejdou, ale to celkem nevadí. Laosané jsou trvale v pohodě.

V kavárničce u Mekongu podávali pravé laokafe podávané s neslazeným jasmínovým čajem jako přílohou. Pozorovali jsme první a poslední dva pionýry, kteří přijeli se svými dvěma maminkami, všichni čtyři společně na jediném skútru.

Ve Vientiane, podobně jako ve Vang Viangu, je málo psů a ještě k tomu nejsou prašiví jako všichni ti bangkočtí, a to je dobré. My se asijských psů bojíme. Po obědě jsme se odebrali na autobusové nádraží, a protože už jsme chytřejší než před týdnem, odjeli k Mostu přátelství místním autobusem. Na laoské straně je otevřeno několik ohromných duty-free shopů, především s alkoholem za neuvěřitelně nízké ceny. Například za 70 Kč dostanete 5 lahví po 0,75 l tvrdého laoské provenience dle vlastního výběru. Po odbavení a zaplacení spíše symbolických poplatků nás autobus převezl na druhou stranu mostu. Autobus pojednou přejíždí na druhou stranu vozovky - v Thajsku se jezdí vlevo. A v polovině mostu končí z thajské strany koleje. Snad někdy ...

Protože jsme dorazili z Laosu o dost později než běžní turisté, v Nong Khai zjišťujeme, že noční lehátkový vlak do Bangkoku je už vyprodán. Tak jsme se ubytovali u nádraží v bambusové chýši. Na večeři jsme si vyšli "do města". Celou hodinu jsme bloudili temnými ulicemi a dokonce i po dálnici. Dali jsme si nudlovou polévku, poněvadž vše ostatní vypadalo dost nechutně. Máma k ní sblajzla sklenici drcených buráků. Zpátky jsme vzali tuk-tuk.

Přestože Nong Khai je asi desetkrát menší než Vientiane, působí spíše než on dojmem velkoměsta - až do centra vede mnohaproudá silnice, ulice mají všechny zpevněný povrch, kanalizace je podpovrchová, je tu dokonce i hypermarket. V noci však vypadá hrozně studeně, stejně jako většina thajských měst.

Noc byla obstojná, z nádraží nedoléhaly žádné zvuky, protože vlaky tady v noci nejezdí. Chýše byla čistá, i postele čistě povlečeny. Jako již po dva dny, je v noci relativně chladno, 18^o C.

8. února 2003 - Ve vlacích k jižním mořím

Před 6:45 se rozjel vlak do Bangkoku. Čeká nás 620 km v sedadlech klimatizovaného vagónu II. třídy. Ráno chladili velmi úspěšně, takže se máma přesunula do poloprázdné III. třídy, kde bylo do oběda příjemně. Pak se to obrátilo - v našem klimatizovaném vagónu bylo 28^o C, ve trojce zato hic k nevydržení. Jitro bylo nejen chladné, ale i mlhavé. Cesta vedla zpočátku převážně rovinatou vyschlou kulturní krajinou, tu a tam močál. V poslední třetině se však objevil hornatý terén se skalisky. Mnoho kilometrů jsme jeli po náspech a mostech přes obrovskou přehradu. Jeden vlak před námi se kdysi z takového náspu zřítil a leží tam dodnes. Pozorovali jsme plno vodních ptáků, zejména volavek.

Po celou dobu procházeli vlakem prodavači nejrůznějších nápojů, pokrmů a laskominek. Táta studoval Lonely Planet, máma četla "Když nastaly deště". Asi teď pojedeme na ostrov Lanta v jižním Thajsku, na Malajském poloostrově.

Bangkok nás přivítal s půlhodinovým zpožděním. Potvrdil se náš předpoklad, že noční lehátkový vlak na jih je vyprodaný, takže jsme si koupili na noc sedadla II. třídy. Na nádraží jsme se navečeřeli, ale nedali si muslimské karí, protože po něm lezli rusové. V 19:45 vlak do Surat Thani, vzdáleného 650 km, odjíždí. Není klimatizováno, neležíme, ale aspoň že místa na natažení nohou je dost. Máma se skamarádila s asi tříletou sousedkou. Dlouho do noci krásná holčička do mámy šťourala prstíkem.

9. února 2003 - Na kokosový ostrov Lanta

Jitro je i tady v jižním Thajsku mlhavé. Palmy, vynořující se z mlh válejících se nad políčky a mezemi do prvních slunečních paprsků, jsou mystické. V 7:30 dorážíme do Surat Thani. Pro jistotu si kupujeme hned zpáteční lístek do Bangkoku a vzápětí nás nahaněči směrují na předvybranou Lantu vzdálenou asi 300 km. Dvěma klimatizovanými mikrobusy dorážíme , po dvou trajektech, v 15:00 na Ko Lantu. Bungalov v resortu Sea Sand Sun, který jsme si na dvě noci předplatili při přestupování v Krabi, je pěkný. Leží pár metrů od pláže, je velký a dobře vybavený, jen teplá voda není, ale ta nám nebude chybět. V bytě žádný hmyz. Před domečkem budou po celou dobu pobíhat dva divocí ptáci, snad loskutáci.

Na severním cípu ostrova, kde leží středisková obec, to vypadalo dost truchlivě. Samý obchod, plno turistů, silnice je právě přetvářena na takřka dálnici, dopravní ruch značný. Nicméně v oblasti, kde budeme my, je už silnice úzká (o pár km jižněji zmizí pak vlastně úplně), provoz je mírný. Dost často můžeme pozorovat muže i ženy v muslimských krojích. Hotely žádné, i resortů s bungalovy je tady míň než na severu, kokosové pláže jsou místy liduprázdné. Jsme spokojeni. Jen vstup do vody je mizerný - plno kamenů. My se ale stejně moc v moři nekoupeme, tak to tolik nevadí. A s potápěčskými brýlemi to nevadí.

S výjimkou přespání v Nong Khai jsme už 48 hodin na cestě, ujeli jsme 1500 km a máme cestování na pár dnů po krk. Večeříme u nás, nestojí to za nic a brzy usínáme.

KO LANTA

10. února 2003 - Poflakujeme se na Lantě

Ranní teplota venku 28^o C, v chatičce 29^o C, přes den venku i vevnitř 34^o C. Voda 31 - 34^o C. Dopoledne trávíme dovolenou na zotavenou (konečně!), a to četbou v pelechu, jen táta se šel jednou při odlivu potápět. Korálový útes u břehu tu je dost poničený, nejspíš lovem ryb pomocí dynamitu, ale začíná se znovu vyvíjet. V poledne hledáme vesnici. Podle mapy má být poblíž a ráno byl slyšet muezzin z mešity. Narážíme na konec řady resortů a v posledním z nich si dáváme oběd. Naprosto skvělý !!! Při cestě zpátky vesnici nalézáme. Kupujeme ovoce a po koupeli míříme opět do postele.

Vycházka se koná až při západu slunce. Táta ten kýč fotí.

11. února 2003 - Mezi korálovými rybami

Ráno jsme po horké noci celkem brzo vstali a odjeli místním taxíkem, což je motorka s lodičkou, vlastně spíš jakousi ručně svařenou klecí, někdy s plátěnou stříškou. Taxikářka byla muslimka. Cílem byla především výměna peněz ve střediskové obci Ban Saladan. Současně jsme se chtěli podívat na pěkný korálový útes, který zde má být pár metrů od břehu. A skutečně: táta brouzdal mezi perutýny, kanici, chobotnicemi, murénami, živými korály nejrůznějších tvarů a barev, sasankami a nesčetnými hejny korálových ryb. Vrátili jsme se v poledne a na oběd zašli do místní vývařovny při silnici, kde vařila chutně vyhlížející mladá muslimka. Jídlo bylo výborné. Při zpáteční cestě opět ovoce, tentokrát ananas, mango a tamarind. Odpoledne dovolená na zotavenou: chrnění střídavě s koupáním v moři. Vše je teplé 33^o C.

Podvečerní procházka ukončena večeří v restauraci resortu Lanta Mary Hut, kde jsme si včera tolik pochutnali. Opět to byla lahoda. Cesta vedla krásným kokosovým hájem, podél muslimského hřbitova, po mostě přes mangrovovou bažinu k rybářské vísce. Pozorovali jsme rybáře, jak rozhazuje v moři sítě. Žádní turisté, tady se budeme procházet i příští dny.

12. února 2003 - Nepříliš zdařilý výlet k jeskyni

Probudili jsme se do teploty vzduchu 29^o C. Záhy jsme vyrazili. Cílem byl hřeben ostrovního pohoří s výhledem na okolní ostrovy. Šli jsme v úpalu po silnici, marně se bráníce vedru deštníkem a čepičkami. Odbočka do hor, na mapě zakreslená, ale pořád nikde. Nakonec jsme ji přece jen našli. Cesta pak vedla vesničkami a plantážemi. Když jsme došli až do blízkosti jeskyně u vyhlídky na hřebeni, místní samosprávce nás nechtěl pustit bez vstupenky a průvodce dál. To ale nebylo nic pro mámu, aby nám někdo jiný něco organizoval! Protože i táta se radši obejde bez cizí pomoci i za cenu méně zážitků a jeskyně nás nelákala, vrátili jsme se kousek zpátky a snažili dostat se na hřeben jinudy. Marně, protože každá cesta po chvíli končila v žvejkačkovníkových či palmoolejových plantážích, nebo v rýžových polích. Pozorovali jsme sice plcha, barevného ptáčka a džungelskou šelmičku, kterou prodávali na trhu v Laosu, ale jinak túra za nic nestála. A vedro bylo nesnesitelné.

Tak jsme se vrátili zpátky na silnici a už podruhé během dovolené se pohádali. Tentokrát se máma dožaduje, aby si táta aspoň občas půjčil motorku, což on s poukazem na svoje stáří a odpor k motorovým vozidlům zásadně odmítá. Speciálně tady na Lantě neexistuje žádná veřejná doprava, pouze drahé a dál od střediska Ban Saladan velmi zřídkavé mototaxíky.

Nakonec jsme chytili stopa a přesunuli se k naší oblíbené zájezdní hospůdce s chutnou muslimkou. Po návratu z oběda domů jsme se vykoupali v moři, táta si zapotápěl a šli jsme trávit dovolenou - táta spal, máma prala. Po kafi byl internet a pak podvečerní kouzelná vycházka kokosovým hájem k rybářské vísce jako včera.

Do močálu skočil asi metr dlouhý varan a na pláži táta objevil stopy od něčeho mnohem většího, které vedly od blízkého křoví do moře. V tom křoví táta při podrobnějším zkoumání původu stop objevil právě kadícího muslima. A zase jsme se pohádali! Táta tvrdil, že ty stopy s tím nebožákem s průjmem nemají nic společného a že do písku se nepochybně bořil vzácný andamanský drak, zdejší blízký příbuzný přeslavného komodského varana. Máma urputně trvala na tom, že stopy zanechal onen místní občan. Co to ale asi vláčel mezi nohama? A proč má tak velké drápy? Tentokrát máma při prohrála.

A pak na večeři také jako včera. Táta si dnes dal krevety s houbami v ústřicové omáčce a máma včerejší tátovo skvostné thajské zelené karí s kokosovým mlékem. Ve zdejší hospůdce mají nejen nejlepšího kuchaře na východ od restaurace "Pod křídlem", ale obsluhuje tam neobyčejně roztomilý číšník. Protože je oproti včerejším 34^o C dnes jen 30^o C, má kulíška. Chlapec se neustále zdvořile uklání a usmívá, jídlo nosí zlomen do pasu a nádoby klade na stůl tak opatrně, jak by se jednalo o mýdlové bubliny. Objednávku banánu v kokosovém mléce si poznamenal propiskou do dlaně, přestože už hodně dlouho si nikdo nic neobjednával a do kuchyně to měl číšník asi deset metrů.

13. února 2003 - Už se zase jen poflakujeme

Dopoledne jdeme přímo po plážích směrem na jih, brodíme se přes potoky, přelézáme skaliska a prolézáme křovím. Je tady překrásné pobřeží, přesně jako na obrázcích z tichomořských ostrovů. Dvakrát zastavujeme na koupání a šnorchlování. Poprvé byl vlez do vody moc mělký a kamenitý, podruhé to bylo dobré, ale to až v resortu vzdáleném asi tak hodinku cesty od nás. Na všech místech, kde se táta potápěl, jsou koráli dost poškození, nicméně jeví známky regenerace. Jen u mysu v Ban Saladanu je korálový útes nádherně vyvinutý.

Oběd na zpáteční cestě už tradičně u chutné muslimky. Odpoledne po siestě internet, pak už rovněž tradiční nescafe a ovoce u našeho domečku. Nebudeme se štvát, turistiky si ještě užijeme! Naštěstí se trošku ochladilo, večer je 28^o C, moře má však u břehu stále 33^o C, kousek dál 31^o C.

V podvečer je na programu naše oblíbená trasa kokosovým hájem. Tady jsme už naposledy, protože zítra jedem dál. Objednali jsme si dopravu do Krabi, světoznámého přímořského střediska, Mekky skálolezců z celého světa.

AO NANG

14. února 2003 - Přesun do zátoky Ao Nang poblíž Krabi

Ráno pro nás přijíždí taxík a odváží na loď, kterou jsme kolem desáté po ujetí asi 60 kilometrů dorazili do Krabi. Tam se nás ujali naháněči a dostrkali nás do vybraného resortu Ban Lay ve dvacet kilometrů vzdáleném středisku Ao Nang. Před polednem jsme už byli ubytováni. Na sebe natěsnané řadové bungalovy poněkud připomínaly rozměrné veřejné záchodky, přestože na fotce v cestovce v Krabi vypadaly dobře. Interiér byl přijatelný. Předplaceny máme dvě noci a po první orientační procházce jsme už věděli, že tu déle nepobudeme.

Nad kdysi nádhernou pláží sevřenou z obou stran strmými vápencovými skalami, porostlými džunglí, vede dnes asi 6 km dlouhá hlučná ulice lemovaná desítkami obchodů, cestovek, módních salonů a hotelů vyšší kategorie. Tentokrát jsme se šeredně spletli. Táta totiž špatně interpretoval orientační plánek v Lonely Planet, z kterého si odvodil, že mezi izolovanými hotýlky neleží nic, nanejvýš tu a tam nějaká ta plážová restauračka se svíčkami a tlumeným regae, jak tomu bylo třeba v té části Lanty, odkud jsme přijeli. Ao Nang je však pidivelkoměsto zkřížené s Disneylandem. Kačera Donalda jsme sice nepotkali, ale Mac Donalda ano.

Vykoupali jsme se v kalném moři, kde jsme zakopávali o balvany, které nebyly vidět. Kloudnou cestu po okolních vesnicích jsme žádnou nenašli, proto podvečerní vycházka vedla po silnicích. Všechno je tady moc civilizované, přestože širší okolí Ao Nang je nádherné, jak jsme to viděli z autobusu, s vápencovými horami, podobnými těm ve Vang Viangu v Laosu. Ale jak se do nich dostat bez motorky, kterou táta tvrdošíjně odmítá?

Večeře se odbyla nad jihozápadní částí pláže v restauraci, které jsou nalepeny jedna na druhé. Jídlo chutnalo dobře, vedro bylo odporné, ještě večer bylo 35^o C. Táta po prášku na spaní usnul, máma nespala.

15. února 2003 - Skvostná pláž Rai Lay

Dnes chceme navštívit údajně jednu z nejkrásnějších pláží světa, Rai Lay. Nevím, jestli je opravdu nejkrásnější na světě, ale určitě je spolu s plážemi blízkých ostrovů Ko Phi Phi jednou z nejfotografovanějších v Jihovýchodní Asii. Rozkládá se na poloostrově, odděleném od pevniny hradbou hor, která naštěstí zabraňuje, aby sem vedla silnice. Tunel byl prozatím zamítnut - je tu národní park.

Vyrážíme brzo a dobře činíme. Najímáme si taxiboat a plujeme asi 5 kilometrů na pláž Rai Lay West. Po vystoupení z lodi, dokud se pláž nenaplnila turisty z Ao Nang a koupáči ze zdejších resortů, jsme byli nadšeni. Fotky se moc nepovedly, snad jen ta pohlednice (na předsádce alba) něco trochu napovídá.

Vykoupali jsme se a pozeptali v resortu, celkem decentně ukrytém v lese, na nocleh. Potvrdilo se tušení, že mají plno. Prošli jsme na druhou stranu poloostrova na divočejší a pro koupáni málo vhodnou pláž Rai Lay East s pozůstatky mangrovových porostů. Pak zamířili k hoře, kde je ukryt největší jeskynní krasový systém v Thajsku včetně pohádkově nádherné Princezniny laguny. Chvíli vedla cesta krápníkovými převisy lemujícími úpatí kolmých skal. Na odbočce se táta vyšplhal asi 50 metrů po laně, třikrát zafuněl a spustil se zpátky. Tím horská etapa dnešní výpravy skončila. K laguně, jeskyním a výhledu vede cesta pro turisty jen opravdu zdatné. Bohužel? Naštěstí? Kdyby nebylo těch pitomých 35^o C, pak možná ...?

Takže se přesouváme vodorovně spolu s jinými rovinolezci dalšími krápníkovými převisy na jinou pláž. Opět je to tu nádherné. Perfektní písečná pláž v pozadí s kokosy je sevřena džunglí porostlými skalisky, prošpikovanými krápníkovými jeskyněmi a převisy. V jedné jeskyni je hinduistická svatyně. Za oltářem vidíme naskládanou hromadu dřevěných falusů. V kokosovém háji je celkem dobře ukryt superluxusní resort, kde noc stojí desetitisíce.

Celý poloostrov je přírodním klenotem, který se dosud nepodařilo turistickému průmyslu úplně zničit. Ale na víc dnů pobytu je to tady příliš malé, pokud nejsi skálolezec. A stejně byl ten levnější a pěkný resort plný. Ještě jsme to zkoušeli v jednom, tam bylo volno, ale ubytování se nám vůbec nelíbilo - bydlelo se v jakýchsi podivných temných dřevěných vícepatrových budovách. Ještěže aspoň nepřevyšují palmový háj! Při jedné z pláží jsme objevili i docela slušný živý korálový útes s velkými zévami a nezvyklými hrncovitými korály.

Poprvé za dovolenou sprchlo, ale jen pár kapek. Po návratu do Ao Nang jsme se rozhodli, že už zítra se přesuneme do divočiny. A protože jsme nechtěli riskovat, že by to někde mohlo vypadat byť jen trochu jako v Ao Nang, zvolili jsme národní park Khao Sok, kde to známe už z minulé výpravy. Dali jsme mu přednost před jiným národním parkem Jižního Thajska, v němž jsme si předem přes internet zamluvili nocleh, ale kde to vypadalo nejistě s trasami.

KHAO SOK

16. února 2003 - Rozloučení s provincií Krabi a přesun do pralesů národního parku Khao Sok

Ještě jsme se po ránu prošli po pláži. V dobu tady nebyli turisté a taxiboaty zatím nehřímaly. K našemu překvapení jižní část zátoky není dosud moc zdevastovaná. Je tu i malá svatyně pod skálou, místní po přílivu sbírají mušličky na náhrdelníky, na pláži se povalují místní toulaví psi. Odtud hezkou cestou podél skal, mezi kokosy a malými plantážemi, kolem jezírka s lekníny, do města. V 10:30 pro nás přijel k bungalovu mikrobus, aby nás společně s dalšími farangy dopravil do Krabi, kde je přestup do jiného mikrobusu a odjezd do národního parku Khao Sok. Odpoledne jsme už ve vsi pod vchodem do národního parku.

Khao Sok zaujímá spolu s dalšími přilehlými rezervacemi a národními parky rozlohu celkem 4 000 km², což je největší souvislé chráněné území na pevninské části Jihovýchodní Asie. Chráněn je především jeden z nejzachovalejších a nejbohatších tropických deštných pralesů na světě, jenž se tady bez jakýchkoliv geologických či klimatických otřesů vyvíjí už 160 milionů let. Mimo jiné tu roste mimořádně vzácná parazitická rostlina rafflesie, jejíž až metrový květ je největší na světě. Kromě nezměrného bohatství rostlin a drobného živočišstva tu můžeme zastihnout i řadu známých velkých savců, jako jsou sloni, tapíři, medvědi, gibboni, levharti, tygři ... Nicméně setkání s nimi je v blízkosti vchodu do národního parku v období sucha velkou vzácností, protože zvířata se v tu dobu stahují k vodám v nitru parku.

Zatímco máma čeká v hospodě, táta jde obhlídnout Bamboo House, kde jsme bydleli před čtyřmi lety. Náš domeček už je obsazen Němci, kteří nás předběhli. My si tedy najímáme luxusnější domeček, poněvadž jsme po dosavadním pohodlí zmlsanější. Odpoledne je přijatelných 30,5^o C. Jdeme se projít po vsi a zkontrolovat, co se tady změnilo. Měli jsme trošku strach, aby se tady z toho nestal další Ao Nang. Ale ne. Sice místo jednoho obchůdku jsou tu čtyři a přibyly tři internetové kamrlíky, bar (roubená budka s plakátem Boba Marleye) a možná i nějaký resort, ale charakter vsi se nezměnil. Je to prostě útočiště pro pár set baťůžkářů, kteří sem jezdí především proto, že se sem jezdí, zdaleka ne všichni potřebují vychutnávat rainforest.

Do národního parku je denně vpuštěno kolem šedesáti lidí, z nich sotva polovina dojde až na konec tříkilometrové širší cesty za vchodem do parku, kde to všechno pěkné a zajímavé vlastně teprve začíná. Ve vsi není žádný hotel, jen samé chatky s BBQ večery při svíčkách na zahradě. Do vesnice doléhají zvuky džungle, mezi nimiž dominuje kvílivé volání gibbonů, zpěv nejrůznějších ptáků, kvákání žab a večer samozřejmě cikády. Svit svíček doplňují stejně kýčovité lucerničky blikajících světlušek. Večeříme v našem resortu, ale nic moc.

17. února 2003 - Konečně opět v pralese, u naší milé řeky Sok

Ráno je vlahé s teplotou 22^o C a relativní vzdušnou vlhkostí 97%, hory jsou zahaleny v mlze. I všechna příští jitra budou tady mlhavá. V 8:00 jsme překročili hranici národního parku. Vstupné na tři dny je zhruba 150 Kč na osobu. Jdeme nejprve po širší cestě, později po stezce stále tenčí, křivolačejší, strmější a méně patrné. Tu a tam nějaký ten žebřík. Od hlavní stezky, asi 9 km dlouhé bez možnosti návratu jinudy, je mnoho odboček k vodopádům, peřejím, tůňkám či vyhlídkám na řeku Sok, která teče většinou v hloubce pod stezkou. S výjimkou prvních tak asi dvou kilometrů, kde je patrná dřívější lidská činnost, cesta vede nádherným deštným pralesem se vším, co k tomu patří: stromy giganti s orchidejemi a jinými epifyty ve větvoví, obrovské fíkusy-škrtiči, liány, koberce pokojových květin, tu a tam bambusy jak stožáry vysoké, palmy s listy dlouhými snad dvacet metrů, termitiště, pavouci, ještěrky a agamy, motýli... Padají na nás okousané hruštičky z vysokého stromu, který obírají opice.

Šli jsme až skoro na konec hlavní stezky, ale když začala být příliš špatně schůdná, předčasně jsme to vzdali. Obávali jsme se pijaviček, ale přisála se ta potvora jen jedna (táta jí mámě radši zatajil!) a ani příští dny nám nebudou ty mrchy ubližovat. Cestou jsme se zastavili několikrát u tůněk. Koupeme se nazí a šťastní, jako by nám bylo o třetinu století míň! Takové osvěžení je nesmírně příjemné, protože v tropickém deštném pralese z člověka neustále odstřikují kapičky potu, i když teplota sama o sobě je tady, pár set metrů nad mořem, příjemná: my jsme mívali mezi 25 - 30^oC. Ale k tomu je skoro 100% vzdušná vlhkost a v nitru pralesa se ani lísteček vánkem nepohne.

Poslední koupačka proběhla dramaticky. Táta se odešel nahý koupat do tůně za velký balvan, zatímco máma se mezitím ráchala v malinké tůňce pod vodopádkem bočního přítoku, ovšemže nahá. Pojednou táta zpozoroval ve vodě za balvanem ve čtyřmetrové vzdálenosti od sebe hada dlouhého skoro 3 metry. S pokřikem Ajta! Krajta, krajta! běžel k mámě pro foťák. Nejspíš největší had světa, krajta mřížkovaná. V tu chvíli se za mámou nečekaně mihli turisté. Máma při snaze rychle se obléct, v sedu na bobku na kameni, uklouzla a přepadla po zádech a po hlavě i s šatstvem v náručí do tůňky.

Po návratu bylo v bungalovu 30^o C. Utahaní jsme skončili s knížkou v posteli. Na večeři jsme zašli opět do našeho resortu, ale jídlo bylo ještě podstatně hnusnější než včera, takže asi už sem nebudeme na jídlo chodit.

18. února 2003 - Jen malý výlet džunglí

Máma celou noc nespala, protože léky na migrénu nezabraly. Vypadalo to, že dneska bude celý den chcíplá, zvlášť v tom strašném dusnu. Naplánovali jsme si proto jen krátkou vycházku po naučné stezce s vybetonovanými chodníčky a schodišti. Dobré je to leda tak pro švýcarské babky či dítka z bangkocké mateřské školky. Udělali jsme si proto k tomu aspoň pohodovou dvouhodinovou zastávku u potoka s rácháním. Odpoledne jsme zůstali v bungalovu a jen jednou se vykoupali v řece hned za resortem. Táta šel pak v podvečer sám po okolí. V krápníkové jeskyni ve skále nad řekou zrovna přikrmovali turisté tlupu opic.

Asi deset minut od našeho resortu, u řeky pod skalami je krajina mnohem romantičtější než v okolí našeho bungalovu. Táta tam omrkl bydlení, ale stěhovat se nikam nebudeme, protože u nás nám to vcelku plně vyhovuje. Tam si můžeme kdykoliv dojít.

Večeři jsme si dali ve státní hospodě v národním parku. Bylo to dost dobré a za polovic než u nás. Asi sem budeme chodit.

19. února 2003 - Až k poslednímu vodopádu na konci stezky

Opakujeme v zásadě předvčerejší trasu. Vybaveni obědovými balíčky v polystyrenu - fried rice with vegetable & eggs - a čtyřmi litry vody vyrážíme, ale bez snídaně, protože nešel proud. V hospodě u parku si proto dáváme banány a kafe. Bez zbytečného odbočování jdeme po hlavní stezce džunglí až k předposlední odbočce. Tu zkoušíme. Je to nádherná tůň pod úzkou soutěskou. Ve vodě neuvěřitelné množství velkých i malých ryb. Jsme tady sami, koupeme se, pak pokračujeme po stezce dál. Dál než předevčírem, i než jsme došli před čtyřmi lety (někde v těchhle místech tehdy cesta končila). Stezka je příšerná, už je to jak na překážkové dráze. Nahoru a dolu za pomoci lián, tu a tam žebříků a provazů. Těsně před vodopádem máma odmítá pokračovat, takže táta se sám posledních pár desítek metrů prodírá mezi trnitými ratanovými palmami dolů k tůni pod vodopádem. Ten je předpisový, výhled na něj je však poněkud pokažen skupinkou turistů s průvodcem.

Při zpáteční cestě, protože máme dost času, četné koupele v tůních, kterým teď už říkáme podomácku ůně. Mimochodem se jedná spíš o tišiny mezi peřejemi než o tůně.

Nad cestou najednou slyšíme hluk. Vidíme tlupu opic, jak přeskakuje v ohromné výšce cestu ze stromu na strom. Vracíme se až skoro před setměním na večeři opět chutně a za babku ve státní hospodě v parku. Pak internet a zmrzlina.

20. února 2003 - Vycházka zase trošku jinam končí katastrofou

Dopoledne jsme si udělali vycházku tentokrát mimo národní park. Táta spatřil jakousi malou směrovku "CAVE =>", tak jsme se nechali vést a stálo to rozhodně za to. Bylo to všechno docela úžasné a nečekané.

Máma přebrodila, táta přešel přes velmi vratký visutý mostek. Dále podél úpatí skalisek nejdříve mezi křovisky, posléze sadem olejových palem k poustevně. Za poustevnou malé buddhistické krematorium, nahoře na skále vyhlídka na krajinu kolem řeky Sok. O kousek dál klášter s mnichy. Chrám se sarkofágem ve velké jeskyni. Po víkem zaskleným slídou leží mumie. Hrnce s penězi, které obětují věřící bůžkům. Na konci jeskyně oltář s velkou sochou Buddhy. Táta, vybaven skoro vybitou baterčičkou, se spouští kamsi do hlubin, ale cesta končí v podzemním jezírku. Vedle chrámu kokosový háj plný opic. Když přišel mnich s džberem rýže, opice se seběhly ke krmení. Nad chrámem železný žebřík někam vysoko na skálu. Táta po něm vystoupil až do ohromné krápníkové jeskyně s nádhernou vyhlídkou. Po celou dobu jsme nepotkali žádného turistu.

Pak jsme došli na hlavní silnici, překročili ji a pokračovali po nezpevněné vozovce směrem k horám naproti. Tahle cesta nestála za moc - jen pár domků, plantáže, řeka nikde. Když ani po dvou kilometrech se začala krajina být zajímavější a hory se moc nepřibližovaly, otočili jsme se nazpátek a stopli si náklaďáček na hlavní.

Na té "naší" straně silnice už to bylo zase krásné. Domů jsme pokračovali jinudy než kolem chrámu. Procházeli jsme krásnými sady banánovníků, papájí, žvejkačkovníků a olejových palem. Nad námi skály porostlé džunglí. Ještě před návratem do bungalovu jsme se vykoupali pod opičí skálou u visutého mostu, koupili si ananas a doma ho snědli.

Pokračovali jsme pak do parku, nejprve na chutný oběd, potom na další malý výlet. Šli jsme po hlavní stezce parku a odbočili už asi po dvou kilometrech, kde jsme se asi půl hodiny ráchali v ůni. Poté jsme se přesunuli dál, k peřejím Wang Hin.

Věci jsme si nechali na kameni, máma se koupala vedle a táta šel prozkoumat asi 30 m vzdálenou ůň, pak chvíli fotil po okolí, zatímco máma plavala. Když jsme asi po hodině chtěli odejít domů, zjistili jsme, že nemáme ZELENÝ BAŤŮŽEK (ZELENÝ BAŤŮŽEK není jen obal na předměty, ale v danou chvíli to nejcennější na světě. Při minulé výpravě - do Indonésie - se mnohokrát synové tátovi nevhodně vysmívali, když míval o ZELENÝ BAŤŮŽEK až panický strach). To představovalo pro tátu první krok ke smrti, nicméně i mámou to pěkně zacloumalo. Jeho obsahem bylo totiž:

- veškerá hotovost

- všechny šeky

- jediná platební karta

- pasy

- letenky do Prahy

- jízdenky do Bangkoku

- klíč od nezaplaceného bungalovu

- prášky na nervy pro tátu pro případ, kdyby se nedejbože ztratil ZELENÝ BAŤŮŽEK (chytré, což?)

Snad je z tohoto přehledu jasné, že vybavení baťůžku bylo naprosto dokonalé.

K tomu zmizely i máminy boty a leccos dalšího (brýle za tři tisíce a tak). Poté, co odezněl první záchvat děsu a trojčení, jsme chtěli pádit pryč. Takže jen letmé prohlédnutí okolí. A ejhle! O pár metrů dál leží mezi kameny nejcennější z obsahu baťůžku: otevřená taštička s doklady, penězi a vším důležitým. Z toho cennějšího tedy v tuto chvíli chybí jen brýle. Kámen spadl oběma ze srdce do ůně, až to hlasitě šplouchlo. Tři kilometry máma bosky spěchá domů džunglí, táta poskakuje kolem ní.

U brány si stěžujeme zřízencům, kteří vypadají vyděšeně, vysílají rychlé posly k místu katastrofy, ale ti se vracejí s prázdnou. Do bungalovu se vloupáváme za pomoci domácích, kteří nemají náhradní klíč, oknem.

21. února 2003 - Další výlet do džungle a vše se v dobré obrací

Dnes máme namířeno k vodopádu Tan Savan, ale hodláme se ještě přece jen krátce mrknout na místo činu. Asi sto metrů před ním nachází táta v roští máminy kecky. To nás povzbudilo a začali jsme místo činu důkladněji prohlížet. A co nevidíme pod balvanem: náš ZELENÝ BAŤŮŽEK! Otevřený, prohledaný, ale chybí už jen nůžtičky a nožík a KPZ. Takže dobře naladěni pokračujeme v pochodu, jenž předčasně ukončujeme u jedné ůně, poněvadž další cestu k vodopádu na přítoku řeky Sok nacházíme jen na náčrtku. Opět vnímáme naplno nádheru toho nejopravdovějšího lesa na světě.

Vracíme se brzo odpoledne a hlásíme nález u správy parku. Radosti je plno všady. Jdeme na chutný oběd. Když vycházíme z parku, dohání nás zřízenec a předává nám naše nůžtičky a nožík. Takže už schází jen čípek do řiti, horkem změklý leda tak ke žvýkání, a ten oželíme. Po příchodu do bungalovu a krátkém spokojeném odpočinku nás burcuje jakýsi zřízenec parku vysoké kategorie. Přivádí s sebou zloděje, jenž - sepjaté ruce a do pasu zlomen - se hluboce omlouvá za svůj bídný čin. Zřízenci jsme rozuměli asi tak dvě slova, takže nevíme, jak se to všechno vlastně seběhlo. Zdá se nám, že nejspíš se zloděj, mladý sympatický kluk, pod tíhou svědomí sám přiznal.

Tahle událost byla určitě výjimečná a stala se zajisté tématem dne v celé vsi i na úřadech. Večer jsme si připadali, jako bychom vyhráli v loterii.

 22. února 2003 - Naposledy do nitra pralesa

Dnes jsme konečně uskutečnili výlet k vodopádu Sip Et Chan, kam jsme se pokoušeli už víckrát jít, a to nejen letos, ale i při minulé návštěvě. Prozatím vždy neúspěšně, protože mámě bývalo v den výletu na Sip Et Chan blbě, bylo moc pijaviček a tak podobně.

Trasa je dlouhá dvakrát čtyři perné khaosocké kilometry. Podle návštěvní knihy jsme vstoupili dnes v 7:50 do parku jako první. K vodopádu se drápeme dvě hodiny. Cesta vede mnohokrát přes potoky, nahoru a dolu, je krásná, ale zas ne tak, jako na druhé straně národního parku. Chybějí nám výhledy na řeku a ůně.

Doprovází nás houkání gibbonů, prohlížíme si mimořádně statný fíkus - škrtič, který už svého hostitele dávno zardousil a je tedy dutý. Pod vodopádem, který není v tuto roční dobu moc mohutný, nacházíme přece jen ůň. Koupeme se, máma se opaluje, táta leze po skalách a fotí motýly, bez většího úspěchu. Nespěcháme. Bohužel po nějaké době přichází pár turistů, takže si oblékáme plavky a pomalu balíme. Pozdní oběd byl v "naší" státní hospodě.

Po chutném jídle jsme využili ještě posledních hodin v parku. Šli jsme na "naši" stranu a zabočili po první neznačené odbočce k řece. Byla tam samozřejmě ůň jak se sluší a patří. Nad hlavou větve porostlé epifyty, v řece plno ryb, těsně nad hlavou přelétali orli. Svinská rybka s červenýma očima kousla mámu do prstu na noze do krve.

V podvečer tradiční ananas a večeře tentokrát v našem resortu.

 23. února 2003 - Rozloučení s Khao Sokem

Poslední noc v Khao Soku. Ráno vyrážíme ještě za soumraku a mlhy na rozlučkovou vycházku k jeskynnímu chrámu. Hned za bungalovem se k nám přidal hubený, ale zdravě vyhlížející vlčák, jenž nás doprovodil až k poustevně. Mlhy obklopující hory se postupně rozplývaly. Bylo 22^o C, bezvětří, ticho, jen zdáli k nám doléhaly zvuky džungle.

Na snídani už zase doma. Po částečném sbalení (máma) a schrupnutí (táta) jsme se vydali, nenasyceni zdejší přírodou, zase jinam. Asi dvouhodinový výlet vedl podél kopců tvořících hranici národního parku. Místy se otevíral nádherný výhled na okolní horstva. Po návratu jsme ještě poobědvali ve státní hospodě. Pak až do 16:00 siesta s koupačkou u bungalovu.

Poté nás odvezl pan domácí na křižovatku a za chvíli už jsme frčeli obyčejným, nicméně pohodlným a poloprázdným autobusem do Surat Thani na noční vlak do Bangkoku. Zejména táta byl unesen úchvatnou krajinou v okolí silnice. Projížděli jsme nejméně dvěma národními parky, z nichž Khlong Phanom s mohutnými horami byl obzvláště působivý. Ale i dále ležící park Khlong Sok vypadal velmi přitažlivě. Oba byly založeny nedávno a nejsou o nich informace.

V Surat Thani jsme si prošli tržiště několikrát tam a zpátky, pojedli a vrátili se zpátky na stanici. Lehátkový klimatizovaný vlak měl trošku zpoždění.

BANGKOK

 24. února 2003 - Zpátky v Bangkoku

Na hlavní nádraží Hualamphong jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním, věci si nechali v úschovně a přes Čínské a Indické město se s menším blouděním sunuli ke klášteru Wat Pho. Když jsme nenašli u bangkocké řeky Chao Phraya hledanou hospůdku, svalili jsme se na přístavišti a pozorovali, jak minutu po minutě se zvyšuje teplota: 33,0^o C => 33,5^o C => 34,0^o C => 34,5^o C => 35,0^o C => 35,5^o C => 35,9^o C. Pak se vzestup zastavil. Máma se sotva vlekla, táta vypadal kupodivu živě. V kavárničce nad řekou si táta dal thai-kafe, což je místní odrůda lao-kafe, a pak jsme zamířili konečně do tátou toužebně očekávaného, milovaného kláštera Wat Pho. Všichni turisté se tam motali jen kolem Chrámu ležícího Buddhy, takže v ostatních prostorách obrovského kláštera byl božský klid. Zatímco máma se křísila čerstvou mandarínkovou šťávou, táta fotil a vychutnával atmosféru posvátných míst.

 Pak jsme pozorovali chytání zločince do klepet a posléze odjeli autobusem na Kao San. Ten se za ty tři roky od naší poslední návštěvy značně rozrostl do okolí a jaksi naduřel. Sousední uličky připomínají posezení U Fleků v plné sezóně. Kao San je večer narvaný baťůžkářskou omladinou. A je to jedno velké panoptikum: mrzáci všeho druhu nastavují svoje těla a misky, pouliční prodavači prodávají nejrozličnější pimprlata a sarapatičky na gumičkách i bez gumiček. Z každé hospody řve jiná hudba. Nějaká kurva tancuje před barem na ulici. Dřív se nám tady líbilo víc. Přestávku konají naše zmožená těla v leže na stolech vedle krematoria. Ještě že nás nešoupli do pece!

Po probrání a internetu jsme šli na večeři do hospody, kterou jsme mívali v oblibě. Ta mezitím podražila a stala se trochu nóbl. Táta si dal potom konečně durian. Vůbec nesmrděl (ten durian, ne táta!) a byl hrozně drahý, takže jen kousek na ochutnání, aby se neřeklo.

Už hodně pozdě jsme se dočkali autobusu č. 53 na nádraží Hualamphong. Tam jsme se osprchovali a vlakem ve 23:10 odjeli na letiště.

Přenocovali jsme na zemi v prázdné hale v našem ložním prádle.

ODLÉTÁME

 25. února - Návrat

V 5:30 jsme se odploužili na odbavení. Cesta proběhla celkem v pohodě.