PŘILÉTÁME

Pátek, 29. října

Půlhodinové zpoždění při odletu z Prahy jsme cestou dohnali, takže nám na průzkum tradičně ponurého letiště Šerementěvovo zbyly bohužel celé vyhrazené čtyři hodiny. Letiště je plné Asiatů: Japonci, Číňané, Mongolové, Indové. Někteří posedávají, jiní polehávají na papundeklech. Obchody překypují kýči zesměšňujícími komunistický režim. Odlet z Moskvy byl na čas a let proběhl celkem v pohodě, nekouřilo se, namísto toho letuška rozdávala cigarety Nicorette.

HONGKONG

Sobota, 30. října

Přílet do Hongkongu v 9:30. Přes hodinu jsme se motali po letišti a okolí: hledali záchodky, východ z letiště k autobusu na vlakové nádraží. Místa k sezení v horním podlaží autobusu přímo nad řidičem nám umožnila prohlédnout si velkou část Hongkongu, který vypadá podobně jako na fotkách. Na nádraží jsme se ve skoro třicetistupňovém vedru motali asi hodinu podobně jako předtím na letišti, protože na původně plánovanou pěší prohlídku centra se nám u vidiny dalšího dnešního cestování nějak nechtělo. Když jsme se trochu vzchopili, odjeli jsme vlakem (je to něco jako berlínská S-Bahn) k hraničnímu přechodu s pevninskou Čínou u města Shenzhen.

Opravdu je to tak - jako jedni z mála vstupujeme do lidové Číny pěšky. Odbavení s davem Číňanů vracejících se z práce v Hongkongu proběhlo bez problémů, ale nervy nám pocuchal třikrát opakovaný, ale přesto neúspěšný pokus o výběr čínské hotovosti z bankomatu za asistence místní rodinky. Hodný čínský tatínek si od nás nakonec koupil 100 USD, abychom vůbec mohli odjet na letiště, odkud jsme měli letět do Guilinu.

Asi hodinu jsme s batohy chodili po Shenzhenu, který nás svojí mohutnou novou výstavbou zejména mrakodrapů dost překvapil. Bylo tu na asijské poměry také dost čisto, všude květinová výzdoba. Prostě Asie XXI. století.

Na letiště vzdálené asi 30 km nás odvezl taxík. Při odbavování nás důkladný kontrolor donutil otevřít minerální vodu, kterou očuchal, a plechovkové pivo, které jsme na důkaz neškodnosti museli před ním ochutnat. V odbavovací hale jsme pak pojedli z domova přivezenou slovenskou brynzu a zapíjeli ji ruským pivem. Letadlo odstartovalo, jakmile jsme coby poslední pasažéři nastoupili do stroje. To bylo 1/4 hodiny před plánovaným odletem.

Po příletu do Guilinu (asi v 22:30) nám asistentka místní letištní cestovky zajistila v Praze předem vytypovaný hotel a dopravu mikrobusem až před dveře. Celkem slušný hotel provozoval naštěstí karaoke o pět pater níž. Nicméně o hluk se nám postarali konstruktéři, kteří vyprojektovali přepážku mezi pokoji tak, že končila v polovině okenní tabule, a bylo proto slyšet všechno od sousedů.

YANGSHUO

Neděle, 31. října

Dopoledne jsme prošli s batohy na zádech kus Guilinu. Kvůli značné mlze jsme však z tohoto prý velmi krásného města skoro nic neviděli, opominu-li alej brčálově zelených umělých kokosových palem, prohýbajících se pod tíhou zralých umělých kokosových ořechů a obalených žárovičkami, které, jak jsme později zjistili, v noci září a blikají. Poprvé jsme pak ochutnali překvapivě málo kořeněnou kantonskou kuchyni, podivili se nad směšně nízkými cenami hlavně textilního zboží a odjeli luxusním autobusem do 65 km vzdáleného Yangshuo, hlavního plánovaného cíle naší letošní cesty.

Tam táta dobrou hodinu běhal po hotýlcích a vybíral ubytování, pronásledován babčou, která mu bez úspěchu neustále doporučovala svůj Bamboo House. Ke konci táta zvýšil tempo a babča nestačila s dechem. Tátou vybraný Yangshuo Backstreet Hostel máma poté, co si pomocí vypůjčeného nářadí vytřela podlahy po středoevropsku, schválila k užívání. Z terasy, kde pokojské sušívají prádlo, bude pohádkový výhled na západ slunce nad místním pavilónkem.

Vybalili jsme se a šli na první procházku městem. Prvních pár dnů budeme nepříjemně vnímat a odmršťovat nepřetržité vtíravé a monotónní nabízení výletů, zejména na rybolov pomocí kormoránů a na rýžové terasy. Pak si zvykneme.

Yangshuo je položeno v nádherné krajině, ale samo o sobě ve dne není nic zvláštního. Výjimkou jsou některé pěkné staré čínské parky a pár dobře udržovaných starobylých ulic. Po setmění se však rázem pohled mění. S nastávající tmou totiž Číňané, a to nejen turisté, ožívají. Tím se dost odlišují od ostatních jižních Asiatů kteří se po západu slunce věnují výhradně sledování televizních pořadů.

Hospůdky i pouliční vývařovny se pozvolna naplňují hosty, kteří se dobře baví, ochutnávají z neuvěřitelného množství malých misek plných nejrozličnější krmě a vypadají velmi spokojeně. Je tak teplo, že se dá sedět venku jen tak v tričku. Jen málokterý obchod tady zavírá před půlnocí, sobota nesobota, neděle neneděle. K večeři bylo výborné, leč téměř dietní karí a Dali Beer. Velké zdejší pivo je tu paradoxně levnější než malé téže značky. Inu jiný kraj, jiný mrav. Potvrzuje se místní reklamní slogan, jenž praví: "Pivo Li-guan: trochu vodnaté, leč levné".

Pondělí, 1. listopadu

Vstáváme pozdě, máma v noci opět nespala. Po krátké procházce mezi nesčetnými trhovci (co Číňan, to obchodník!) jsme poobědvali. Táta si dal houby se zeleninou v ústřicové omáčce, moc si pochutnal, máma si objednala jakési mimořádně tuhé řapíky ("smažená zeleninka") a trpce vzpomínala na paní Sandtnerovou.

Po poledním klidu vyrážíme na náš první čínský výlet, a to pěšky podle mapy do vesnice Zhangghui. Tu jsme sice nenašli (ani místní o ní v životě neslyšeli), zato jsme zabloudili na jakýsi lesní hřbitov, kde nás polekala obava, že místní snad pojídají mrtvolu, poněvadž k nám od jednoho čerstvě vyhloubeného hrobu v roští doléhal bojový ryk vzrušené tlupy. Teprve později jsme seznali, že (aspoň zdejší) Číňané za všech okolností dost hulákají. Namísto hledané vsi Zhangghui jsme nakonec dorazili do vzorové ekologické globální vesnice Sedmi komunistů. Až další den jsme pochopili, že to, co připomínalo chatrče na Kysuci po krizi ve dvacátémdevátém, je proti všem ostatním zdejším vesnicím něco, co stojí za pochlubení. [Dodatek napsaný v roce 2017: Ve vesnici nestojí už jediný dům z vepřovic, vyrostla tu řada hotelů... ]

V proslulé (alespoň podle Lonely Planet) hospůdce U Lízy táta povečeřel chutnou kachnu na pomerančích, máma nic moc (ale zdravé) zeleninové karí. Po večeři ještě při procházce městem nákup peněženky za 1 Y = 3 Kč, která nám bude za pár dnů ukradena,a dvojích nůžek, rovněž po 1 Y, které budou naopak během pobytu Yangshuo zmnoženy celkem na tucet.

Místní ohromné parkoviště se se soumrakem mění na obrovský komplex stánkových hospod pod širým nebem, kde můžete dostat za rozumnou cenu veškeré ty nesčetné specialitky kantonské kuchyně včetně netopýrů, koček divokých i domácích, krys, chaluh a rozmanitých kořínků. Snad jen kuchaře tu nenabízejí. Potěšil nás první a také bohužel poslední Číňan s copem, jak vystřižený z Wallaceho detektivky. Měl tak asi devadesátdevět let a s ním asi umře celá stará Čína.

Úterý, 2. listopadu

Na celkem kvalitních kolech z půjčovny (po 30 Kč na den) jsme vyrazili údolím řeky Yulong. Počasí je příjemné, kolem 23-250 C, ale trochu opar, který nám bude i v dalších dnech překážet při focení. Rázem se ocitáme aspoň o sto let zpátky. Vesnice s domy z neomítnutých vepřovic, které od sebe odděluji uzounké uličky s neupraveným povrchem, kterými neprojede ani motorka, natož auto. Sklizeň rýže rukama, mlácení rýže nohama, doprava všeho na rameni. Všude klid a mír, lidé jsou milí. Jen umorousané pionýrské šátky dětí politicky vyspělejších rodičů připomínají, že už přece není středověk. V blízkém upatlaném městečku Baisha jsme pojedli taštičky v polévce. Některé uličky staré části města byly neobyčejně chudobné, ale vcelku čistě udržované. Po kávě v hotýlku jsme ještě jezdili na kolech až do setmění po starobylém místním parku. Zvolna nám začalo docházet, že téměř veškerá tradiční japonská kultura je odvozena od čínské a také, že jedním z hlavních zdrojů inspirace pro čínské výtvarné umění byly právě tyto končiny.

Středa, 3. listopadu

Ráno jsme sledovali z postele průběžné výsledky amerických voleb na anglicky mluveném kanálu, pak ještě při snídani pro osvěžení tradiční čínskou operu (na kanálu, kde běží jedna po druhé po celý den). Po desáté jsme vyrazili pěšky po silnici jižně od Yangshuo. Po chvíli jsme zahnuli k řece a narazili na vysoký jez. Přešli jsme jej a došli na ostrov, kde jsme se na chvíli utábořili. Zatímco máma obědvala som´ó, táta fotil krásné scenérie. Cesta po mezích rýžových políček nás pak dovedla do vesnice Aishan, odkud vedla už široká prašná cesta do města, skrz místní park kultury a oddechu, jemuž vévodila obrovská brána sumerského typu. Bylo horko, opar. Máma nakoupila ve svém oblíbeném obchodě ("Vše po 1 Y") 10 ks holicích strojků, jež ale bohužel neholí. Chutná večeře se konala v M.C. Blues, kde tátovi přišla k duhu ryba na zázvoru s česnekem, mrkví a paprikou. Máma si dala rovněž dobré kungpao.

Čtvrtek, 4. listopadu

Za cíl dnešního celodenního výletu na kolech vybíráme hory za městečkem Fuli. Ve Fuli jsme marně hledali "Ulici výrobců vějířů" a tak jsme rychle pokračovali dál, směrem na Xingping, posléze po polní cestě, která vedla řadou vesniček. Všude dost špíny, domky z vepřovic jako by jen čekaly, až je vezme voda, v temných obydlích svítí (vždy a všude!) jen televize, vaří se často jen na otevřeném ohništi. Tu a tam nějaký novější dům, jenž vypadá jak neuměle slepený šumperák, často obložený kachlíky. Po krátkém rozhovoru (máma na Číňanku po našom, Číňanka na mámu po jejich) se nám dostává pozvání na oběd, které s díky odmítáme. Dospělí i děti nás vesele zdraví "hallo", nikdo nežebrá. Pohoda. Pěstuje se tu vedle obligátní rýže hodně cukrová třtina.

Nakonec jsme dojeli k nádherné skupině vysokých vápencových homolí a průsmykem projeli do kotliny.

Poobědvali jsme v tržnici ve Fuli. Při konzumaci u nizounkého kulatého stolu, na nizounkých šamrlátkách, se kolem nás postupně shlukla (Číňané se moc rádi shlukují!) větší skupina trhovců a zákazníků a zlomyslně komentovala máminy zoufalé pokusy o jídlo pomocí hůlek. Až v polovině oběda jsme si povšimli, že nádobí je umýváno v téže nádobě, do které jsou smetány nedojedené zbytky jídla. Ale že už ty bacily byly v nás, v jedení jsme pokračovali dál.

Hospodská na pokyn svého manžela či manažéra pro nás zdvojnásobila obvyklou cenu. Protože jsme se stanovené ceně zřetelně nebránili (a jak bychom se tak asi měli bránit, když už jsme to snědli a na ceně se předem nedohodli ???), hospodská se za to ošizení asi trochu zastyděla, a tak za námi běžela a každému aspoň dala na cestu jeden vařený batát (byl hnusný) a jedno taro (taky hnusné).

Jízda po ulicích města, které jsou obvykle v slušném stavu, je zážitek. Doporučený směr jízdy je vpravo, nicméně ve skutečnosti se jezdí, kde je momentálně volněji. Obzvláště napínavé situace vznikají na kruhových objezdech. Motorovými prostředky tu jsou: autobusy, benzinové i elektrické mikrobusy, náklaďáky (někdy v podobě trojkolky), různé traktůrky, tuktuky a motorky, také často elektrické. Osobních aut je málo, a když přece jen, tak jsou to obyčejně taxíky. Ve městech se do toho zmatku rovnoprávně mísí plno cyklistů a pěších, takže mumraj je obrovský. Nepoužívají se tu směrovky, místo toho se troubí. Kola jsou zásadně bez světel, ani auta často za tmy nesvítí. Taková cesta na kole tunelem je proto značně náročná na nervy.

Jedna ulice v Yangshuo je význačná: je to Xi Jie, kterou nazýváme West Street, jak je tu zvykem. Zdejší budovy byly vystavěny za dynastie Ming a Quing, V třicátých letech byla ulička a její okolí rekonstruována a od té doby se vzhled téhle romantické části města prakticky nezměnil. V přízemí kamenných domků jsou jedna hospůdka vedle druhé, nebo krámky se suvenýry. V patrech některých budov byly zřízeny guesthousy. Část města kolem West Street je vyhlášena jako pěší zóna. Od rána hluboko do noci tu proudí davy čínských turistů, atmosféra je podobná jako na bangkockém Kao Sanu s tím rozdílem, že tu téměř chybějí bílí turisté, a baťůžkáře bys na prstech jedné ruky napočítal. S přibývající tmou se West Street stává hučícím úlem plným zábavychtivých žluťásků. Rádi tam chodíme.

Pátek, 5. listopadu

V noci se rozpršelo a lilo pak skoro po celý den. Teploty poklesly. Velkou část dopoledne jsme proto strávili v posteli. Ven jsme vyšli až před polednem - nejdřív koupit tátovi boty, pak na oběd. Po nákupu mandarinek si máma strčila peněženku do kapsy, popošli jsme pět metrů, vstoupili do obchůdku, kde byla před třemi dny zakoupena ("Vše po 1 Y"). Při pokusu o zaplacení jsme zjistili, že peněženka i s 85 Y je fuč. Odpoledne jsme se v přestávce mezi dešti procházeli městem.

Sobota, 6. listopadu

Do rána se počasí umoudřilo a tak za mlhy, která se naštěstí během dopoledne rozplynula, odjíždíme po jižní výpadovce směrem na Gaotian. Asi po osmi kilometrech jsme uhnuli po makadamové cestě vpravo a projížděli mezi poli a citrusovými sady. V první vesnici se jednomu strýcovi zalíbily tátovy fousy (měl je trochu podobné) a tak došlo k velkému bratření s vesničany, spojenému s focením. Na silnici se po délce asi jednoho kilometru sušila sláma, ale jak pršelo a jezdily tu různé dopravní prostředky, v době kdy, jsme tudy projížděli my, už to bylo jen bláto. V závěru našeho putování jsme narazili na mladé vesničany, sklízející rýži. Jeden z nich bez rozpaků upil z našich zásob vody, chtěl se nechat vyfotit a nabízel cigarety. Krátce poté, co mu máma pádem z kola na uzoučké mezi polámala plot, si od ní s úsměvem půjčil kolo a tlačil na něm pytel sklizeného rýžového zrna.

Během dne se úplně vyčasilo a bylo nádherně. Řeka Yulong poklidně plynula údolím, lemovaným špičatými horami, vše zalité sluncem, klid a mír.

Při zpáteční cestě jsme pozorovali hordy čínských turistů (je přece víkend!), jak se nechají vozit v jakýchsi bambusových domečcích po vodě sem a tam. Domů jsme přijeli už brzo odpoledne a tak nám ještě zbyl čas na prosondování výpadovky na zítřejší výlet.

Včera i dnes byla večeře v hospůdce s bezplatným internetem. Večer ulice připomínaly Silvestra 2000 na Staroměstském náměstí - je přece víkend!

Neděle, 7. listopadu

Dnes bude dost teplo, ale zataženo. Dopolední výlet na kolech podél řeky Li Jiangu skončil u přívozu, kterého jsme nevyužili, ale odbočili do vesnice, kterou jsme prokličkovali pro uzounkých uličkách, protože široké tu nejsou. Babka na políčku vedle cesty vykonávala činnost, kterou jsme už předtím mnohokrát viděli, ale jen z velké dálky. Seděla na bobku a motyčkou dloubala ze země jeden burák za druhým. Místní přemyslové-oráči pak vypadají jak z Alšových obrazů.

Na oběd jsme se vrátili do města - táta si dal specialitku z chaluh, jakýchsi květů a vajíčka. Máma si pochutnala na spicy&sour soup.

Odpolední cesta vedla po strašně kamenité a hrbolaté silničce do jakési 14 km vzdálené vesničky. Po krátkém posezení u řeky jsme se vrátili zpět, tentokrát nejen mezi políčky a vesničkami, ale dokonce i skrz les, který je tu však docela ohavný a vůbec neláká k prozkoumání. Popravdě řečeno se zdá, že ani v širokém okolí není nikde ani kousek lesa, do kterého by se dalo snadno vstoupit mimo stezku. Zlaté Brdy!

Po hrozné cestě jsme byli celí vytřepaní a unavení. K večeři měla máma zeleninu s buráky, táta kachnu na zázvoru. Tuhle hospůdku jsme si už oblíbili a nazýváme ji "U rozchechtaných holek", podle chování tamějších číšnic.

Pondělí, 8. listopadu

Stejně teplý den jako ty předešlé, jen opar je ještě větší, což vadí především při focení. Asi v 10:00 jsme vyrazili autobusem do 27 km vzdáleného Xingpingu, kde mají být hory a řeka Li Jiang ještě půvabnější než kolem Yangshuo. Ledva jsme vylezli z autobusu, vrhli se na nás nadržení majitelé vodních dopravních prostředků, či jejich dohazovači, a nutili nás, abychom se za nestydatý peníz povozili po řece. To jsme odmítli a šli pěšky podél řeky, ale naneštěstí cesta vedle pár set metrů od ní, takže jsme na řeku moc neviděli. Táta se na výzvu rolníků zúčastnil aktivně sklizně rýže a způsobil tím, že se jedna selka mohla popukat.

Asi po sedmi kilometrech jsme konečně sešli k řece, lemované grandiózními kopci. Táta se v řece společně s vodními buvoly vykoupal. Kolem nás projíždělo v konvojích mnoho výletních parníků. Zpáteční cesta vedla přímo po břehu řeky, a tak jsme měli možnost pozorovat zblízka úchvatnou galérii hor podél břehů.

Městečko Xingping se chlubí starou zástavbou z doby dynastie Ming, kterou jsme si po návratu prošli. Pozorovali jsme občany sedící v bytech s otevřenými průčelími, jak se věnují hlavně dvěma činnostem: hraní karet a jiných společenských her, nebo civění na televizi. Některé i mladší ženy v souladu s místními zvyky pletly. V podvečer jsme se vrátili autobusem zpátky do Yangshuo. Setkali jsme se s prvními a posledními Čechy.

Úterý, 9. listopadu

Už včera večer začalo pršet a přestalo až ráno. Přesto, nebo možná právě proto se ranní teplota drží na 20oC. Na kolech jsme vyrazili do 18 km vzdáleného Puyi. Zpočátku cesta vedla po dobré silnici I. třídy, u první vesnice se ale dost zúžila a zhoršila, ale až do cílového městečka jsme jeli po zpevněném povrchu, což tady jinak nikde nebylo. Terén byl dost zvlněný, a tak jsme tu a tam kola vedli. Cesta byla místy lemována stráněmi porostlými kvetoucími planými kaméliemi.

V Puyi byl právě trh. Vedle běžného sortimentu zboží a služeb tu na několika místech spravovali dentisté III. kategorie zuby. Také tu pracovalo pár zaříkávačů s hady, zákazníků měli plno. Koupili jsme si kynuté blbouny vařené v páře a plněné makovou a arašídovou náplní. Byly dost dobré. Když jsme si prošli trh, zašli jsme se podívat k řece, zda by se nedalo dostat zpět do Yangshuo lodí. Nedalo. Přes řeku vedla chatrná lávka, kde kluk vybíral asi tak 1 Kč mostné. Nás však přes most nepustil. Proč, netušíme - možná se tam jen nesmělo s koly.

Takže zpátky bylo nutné jet stejnou cestou. Abychom si jízdu zpestřili, udělali jsme odbočku k inzerované Dračí jeskyni. Tu jsme však neobjevili.

K večeři si táta dal v nóblovější restauraci zdejší krajovou specialitu, pečené hlemýždě. Byli však připravení i se soplovitými vnitřnostmi, nešli vyšťourávat, a když se to náhodou povedlo, visel na hůlce smotek střívek s tuhým svalíkem na jednom konci a hovínkem na druhém. Tím skončily tátovy pokusy dát si v Číně něco zvláštního a napříště dával přednost lilku ve všemožné úpravě. A že jsme se nenajedli, zašli jsme si ještě na vynikající smažené taštičky do naší oblíbené hospůdky s internetem zadarmo (tj. zahrnutým v ceně jídla). Večer se spustila skoro tropická bouře, ale teplo se udrželo, ještě o půlnoci bylo 21oC.

Středa, 10. listopadu

Je 100% vzdušná vlhkost a dusno jak v tropech. Autobusem jedeme do Baishy a odtud pěšky k Dračímu mostu z 15. století, odkud chceme podél řeky Yulong dojít do Yangshuo. Místní nás nasměrovala na "highway", což byla makadamová cesta, trošku širší než obvykle. Nevedla však podél Yulongu, ale aniž jsme si toho povšimli, stočila se do bočního údolí. I když tady neteče žádná řeka, je to tady moc fotogenické, a tak táta ve chvílích, kdy se mezi přeháňkami trochu rozjasňuje, fotí. Je tu klid, žádná vozidla tady nejezdí a ticho přerušuje jen občasný křik bažantů a řev přemyslů-oráčů, kteří popohánějí líné buvoly.

V jednom místě jsme zahlédli cestu vedoucí nahoru do sedla a řekli jsme si, že tady možná přejdeme hřeben k řece Yulong. Když jsme se zpocení, žízniví a hladoví dodrápali kozí stezkou nahoru, čekala nás tam náhorní plošina a za plotem z větví a roští mandarínkový sad plný nádherně žhnoucích zralých plodů. V podstatě poprvé v Asii jsme se rozhodli, že si utrhneme. Zlomek poté, co táta přelezl plot, vynořil se odkudsi majitel sadu. Táta zmateně naznačoval, že tady chtěl jen fotit. Domorodec se s vysvětlením spokojil a jako by tušil, že máme na ty mandarinky strašlivou chuť, vyzval nás, abychom si natrhali. To jsme s chutí udělali. Zaplacení rázně odmítl. Je pozoruhodné, že kdekoliv v Asii chceme provést nějakou vylomeninu (čurat, někam nakouknout a podobně), bez výjimky vždy se okamžitě vynoří odněkud domorodec a pozoruje naše počínání. V Asii nic neutajíš!

Vrátili jsme se pak do údolí a pokračovali dál skrz vesnice, kde žádný vesničan nedokázal na (čínské!) mapě určit, kde se právě nacházíme. Teprve po dlouhé době nás poslali správnou stezičkou přes sedlo směrem na Yangshuo. Jako naschvál nás v sedle, kde nebylo kde se ukrýt, chytla průtrž mračen. Když jsme konečně spatřili Yulong, seznali jsme, že máme vyhráno a nezahyneme v divokých horách Jihozápadní Číny. Z vesnice Yima, kterou známe už od dřívějška, jsme se nechali se odvézt posledních pět kilometrů do Yangshuo tuktukem.

Čtvrtek, 11. listopadu

Dopoledne jsme v zamračeném počasí projížděli na kolech Yangshuem a setkali se s igeliťáčkem (viz foto). Naobědvali jsme se v tradiční pouliční vývařovně, kde dusili rýži v miskách z pálené hlíny, v kterých se pak pokrm podává. K tomu na woku smažili podle přání hosta namíchanou zeleninu a maso. Bylo to moc dobré. Odpoledne jsme se opět na kolech vydali do Yimy a odtud podél řeky, tentokrát po proudu. Konečně se udělalo opravdu hezky, bylo docela jasno, takže táta fotil ostošest.

Večer jsme se stavili v místní pobočce jedné z aerolinek a po zjištění, že mají akční slevy, jsme neodolali a objednali si letenky do předhůří Himálaje a odtud do Shenzhenu u Hongkongu.

Večer jsme udělali význačný objev - objevili jsme, že náš turecký záchod je ve skutečnosti splachovací. Takže ode dneška už nebudeme zalévat sprchou a půjčenými kbelíky!

Pátek, 12. listopadu

Ráno jsme složili zálohu na letenky, které nám do večera připraví k vyzvednutí. Ochladilo se a začalo trochu pršet. My odejeli autobusem do 37 km vzdáleného Yangdi, odkud máme naplánován pěší výlet po proudu řeky Li Jiang do Xingpingu. Už během jízdy se rozpršelo pořádně. Hned po vystoupení z autobusu se nás chytila jedna místní jak klíště, že prý si máme najmout její plavidlo a nechat se aspoň kus cesty odvézt, protože řeka je rozvodněná (a to opravdu byla!) a že je cesta po prsa zaplavená vodou (a to možná taky byla!). Dotáhla nás do místního "restaurantu", protože jsme se chtěli v první řadě najíst. Máma měla chuť na nudle. Šenkýřka na potvrzení, že pochopila správně naši objednávku, nazdvihla víko kotle s vroucí kapalinou, holou ruku zabořila až na dno a vítězoslavně vytáhla hrst dlouhatánských nudlí, aby nám je předvedla. Vypadala jak Perseus s uříznutou hlavou Medúzy. Při představě, že bychom měli konzumovat vývar z šenkýřčiny paže, jsme si radši dali kynuté knedlíky. Ty byly tentokrát plněny tak ohavnými povidly, že je později ani kachny nežraly.

Když jsme se podívali za rozbouřenou řeku a při představě, že by nás čekaly nejméně dva přívozy na vratkých bambusových lodičkách, další výlet jsme vzdali.

A že z vesnice nevedla cesta jinam než zase zpátky, sedli jsme na nejbližší autobus a odjeli do nám už dobře známé Baishy nedaleko Yangshuo. Tentokrát jsme narazili na tu správnou "highway" do Yangshuo, která se sice po pár kilometrech zcela rozplynula do sítě mezí lemujících rýžová políčka, ale zato se nám dařilo držet se pořád podél řeky. Počasí nestálo za nic, ochladilo se na 20o C a bylo zataženo Krajina byla ale skvostná.

Domů jsme dorazili poměrně brzo, takže jsme si udělali siestu a pak zašli pro letenky. Večer jsme nakupovali suvenýry.

Sobota, 13. listopadu

Počasí se zlepšilo. Jedeme na kolech směrem na Puyi a pak proti proudu Li Jiangu do města. Když táta při focení šlápl do buvolího lejna, místní holčička byla velmi potěšena.

Po obědě opakujeme na kolech pěší výlet z prvních dnů v Yangshuo - táta chce mermomocí k "třem sosnám", aby si je vyfotil. Na závěr ještě z piety navštěvujeme vesnici Sedmi komunistů. Loučíme se s nádhernou krajinou, nad kterou v Číně není a která po staletí byla inspirací pro básníky a malíře. Snad každý na světě tyhle končiny zná, protože právě ony bývají častým modelem pro čínskou krajinomalbu.

DALI

Neděle, 14. listopadu

V dešti a nebývalém chladu opouštíme Yangshuo. Už při cestě na autobusové nádraží nás nabral autobus, jehož průvodčí při okružní cestě městem lákala křikem zákazníky na cestu do Guilinu, kam jsme mířili. Po krátké procházce Guilinem nás autobus aerolinií odvezl na letiště a bez problémů jsme odletěli do Kunmingu, hlavního města horské provincie Yunnan. Z kunmingského letiště černým taxíkem na autobusové nádraží, odtud odjezd asi za hodinu "superluxusním" autokarem do ještě dalších 420 km vzdáleného Xiaguanu. Cesta byla příšerná - jízda několik set kilometrů ďábelským tempem po podloží nedostavěné dálnice, v mračnech prachu od nekonečné šňůry předjížděných náklaďáků, s obavami, zda se při některém z kyvů nezřítíme dolů do propasti. Kupodivu ani nevypadla žádná okenní tabule. Jakýsi komfort ale přece jen byl. Krojovaná, ale nesmírně tupá mladičká průvodčí (vlastně stevardka) na začátku rozdala sáčky na blití, minerálku na splachování prachu z hrdla a pamětní adresářík v čínštině. V polovině cesty byla přestávka na oběd v ceně jízdenky.

Poté, co jsme se na konečné autobusu vzájemně identifikovali (bylo to dost obtížné, protože potaženi vrstvou prahu slepeného potem jsme vypadali úplně stejně jako spolucestující Číňané), nás po krátké strkanici mezi taxikáři vítěz souboje nacpal do taxíku a odvezl do vytouženého Dali, historického městečka na úpatí pohoří Cang Shan.

Taxikář při cestě neustále zastavoval, aby se pochlubil tučným úlovkem kolegům taxikářům, kteří po stovkách postávali bez rita při silnici. Po vyložení u guesthousu, který nám vybral, se drze dožadoval předem nedohodnuté padesátiyuanovky, přestože jsme od něj měli písemně cosi o dvaceti, nanejvýš čtyřiceti, ale určitě ne padesáti. Hotýlek byl stylový, vysloveně baťůžkářský: internet zadarmo, k dispozici pračka, půjčovna kol. Pánská záchodky jako nikde na světě: dveře lítací jak do saloonu, ale ne z prken, ale s jemnými uměleckými dřevořezbami. Stěny obložené kachlíky s historickými výjevy, z kterých na močícího občana shlížely stovky, možná tisíce umně vyvedených postaviček. Namísto klasických mušlí zde byly upravené amfory. V hotýlku byla řada společenských místností různého zaměření. Že jsme se ale těšili do postele (byla půlnoc), vzali jsme první nabídnutou cimru. Orvané papírové tapety se vzorem neomítnuté cihlové zdi, dveře bez zámku a hlavně zima. K záchodu a sprchám bylo nutno projít několikrát nahoru a dolů klikatými chodbami, zčásti po dvoře. Mamá projektala zimou celou noc. Dost hrůza.

Pondělí, 15. listopadu

Brzo ráno se táta rozběhl po okolí se poohlédnout po lepších hotýlcích a nakonec vybral Jim´s Tibetian Guesthouse. Provozoval jej mladý kluk a jeho rozvětvená rodina, která věčně vysedávala v hotelové hospůdce a vytvářela dojem narvaného lokálu. Rodině vévodila Lady Henriette, defacto stará, lehce ušmudlaná Tibeťanka. Pokoj má standardní vybavení a lehounce naplesnivělý strop, poněvadž koupelna je odvětrávána do obýváku, jak je v Asii zvykem. Televizor nadměrné velikosti. Čisté povlečení, žádný hmyz, cena pěkných 6 USD za pokoj a noc.

Po východu slunce, který je zde trochu později než v Yangshuo, jsme vyrazili přes periferii směrem ke Třem pagodám. Ta největší je z poloviny 9. století a měří 70 m. Krása.

Městečko leží v nadmořské výšce 1950 m nad m. a tak je tu na slunci vedro a ve stínu zima. Asi delší dobu pořádně nezapršelo, protože koryta řek jsou vyschlá. Přecházeli jsme jen malé potoky, které stékají dolů do města, kde jsou upraveny tak, že bystřina s přírodním korytem z valounů je spoutána umělými břehy z kamenných kvádrů, navazujících na chodník. Přirozené peřeje jsou tu a tam vystřídány umělým vodopádkem. Působí to zvláštním dojmem a snad je to i vkusné. U Třech pagod je velké parkoviště se stánky, kde prodávají upomínkové i užitkové předměty z místního kvalitního mramoru. Poději si jich pár koupíme.

Staré město je půvabné a velmi, opravdu velmi čínské, přestože se nachází na území, obývaném po dlouhá staletí domorodými kmeny převážně národa Bai. Historická část bývalého hlavního města jakéhosi dávného zdejšího království je obehnána vysokou "čínskou" zdí, přerušenou na několika místech působivými městskými branami. Budovy jsou kamenné a celá průčelí mívají zhotovena z dřevěných křídel, která jsou uměleckými řezbářskými díly. Však tu je také jedna ulice, kde bydlí jen truhláři a řezbáři. Několik nejhezčích ulic bylo prohlášeno za pěší zónu a staly se kolonádou pro čínské turisty, kteří městečko v hojném počtu navštěvují. Za tmy jsou obrysy nejhezčích architektonických výtvorů osvětleny šňůrami za žároviček a vypadá to pak jako v pohádce. Po ulicích neustále pojíždějí metařské vozy a od božího rána vyhrávají na plné pecky monotónní melodie. Devadesát procent Číňanů trousí odpadky a zbylých deset procent je po nich soustavně uklízí. Zdá se ale, že po pracovní době ti, co uklízejí, trousí odpadky taky.

V centru je jeden obchůdek vedl druhého a prodavači tu nejsou tak agresivní jako v Yangshuo. Jen vozkové se svými kočáry a řidiči tuktuků se vehementně vnucují. Nabídkové ceny se obecně zdají být nižší než v Yangshuo, takže máma občas dokonce ani nesmlouvá.

Poobědvali jsme v prvním patře jedné hospody, kam zajdeme později ještě víckrát. Večer v tomto zařízení dávají prochladlým hostům k nohám tác se žhnoucím dřevěným uhlím. Taky tu mají internet.

Jako v Yangshuo, i tady si dáváme často odpoledne nějakou tu pouliční chuťovku. Zde nás zaujala zdánlivá palačinka opékaná na dřevěném uhlí, z které se ovšem po ochutnání vyklubala uzená parenica pomazaná marmeládou.

Úterý, 16. listopadu

Jako pak každý další den v Dali snídáme placky, které čerstvě upečené, slané či sladké, s náplní či bez, prodávají přímo před naším hotýlkem.

Dnes nás čeká cesta do hor, které se týčí nad městem a dosahují, ač to tak na první pohled nevypadá, téměř 4300 m. Na lanovku nás dovezl jeden tuktukář (za 1 Y dohromady). Před pokladnou nám vehementně nutil jízdenky na lanovku, ale protože vypadaly jinak než ty, které právě rozdávala průvodkyně svým čínským svěřencům, nekoupili jsme je a tuktukář byl smutný. V pokladně jsme si pak koupili úplně stejné jako prodával tuktukář a ten byl pak ještě smutnější.

Lanovka jela nahoru do 2600 m nad m. asi 25 minut a skoro po celou dobu byl pod námi borový les posetý hroby (Číňané jsou pohřbíváni všade - i na poli, na návsi či v příkopu). Lanovka měla konečnou u starého taoistického kláštera Zhonghe Si.

Vydali jsme se na sever po rozkopané stezce, přestože tam byl vstup zakázán. Budovaná cesta vedla skoro po vrstevnici a byla stavěna velmi poctivě, skoro připomínala lázeňský chodník. Asi po dvou kilometrech navazoval původní chodníček, který asi po 5 km končil u brány, za kterou byl jiný, tentokrát buddhistický klášter. I když lanovka vyvážela nahoru nepřetržitě ohromné množství turistů, prakticky nikdo se nehnul od stanice a kláštera. Po celou cestu jsme potkali jen pár místních, kteří při cestě sekali bambusy. Kolem kláštera vedla "Cloudy road" a my jsme po ní vystoupali ještě o kus výš v domnění, že dojdeme k jednomu z klášterů, které jsme viděli z města choulit se pod hřebenem ve výškách kolem 3500 - 4000 m. To se nám nepovedlo, a tak jsme se na jednom výhledu najedli a vrátili stejnou cestou zpět. Při cestě bylo možno pozorovat mnoho kvetoucích druhů rostlin, z nichž většinu známe z našich hor, popřípadě z květinářství. Tak například: hořce, astry, rododendrony, azalky, kamélie, zvonky, rozchodníky. Na vlhčích místech rostly různé bambusy. Stezka byla často zaříznuta do úplně kolmé stěny a několik set metrů přímo pod námi hučely bystřiny. Kolik lidí dosud zahynulo při budování stezky, se neví.

Povečeřeli jsme tibetské speciality (do Tibetu je odtud jak ze Strašnic do Valašského Meziříčí!) v našem hotýlku.

Středa, 17. listopadu

Ráno bylo celkem zataženo, hlavně nad horami. Mámu bolela hlava. Dopoledne jsme strávili bloumáním po městě, kde je na co se dívat. Kromě dobře udržovaných historických budov je tu také zajímavý park v tradičním čínském stylu, jenž využívají místní penzisté ke společenským hrám. Po ulicích se prodává všechno možné, hodně žen tady chodí v krojích, některé z komerčních důvodů, jiné z tradice. Narazili jsme také na přepychové stylové hotelové komplexy s rozlehlými atriovými zahradami plnými bonsají a květin.

Odpoledne jsme si půjčili kola a zajeli se podívat k asi 5 km vzdáleném břehu jezera Erhai, které je sedmé největší v celé Číně a je dlouhé asi 40 km. Projížděli jsme se vesnicemi, které ani trochu nepřipomínají ty kolem Yangshuo. Zdejší budovy jsou kamenné, zdobené mnoha čínskými prvky. Venkované tady nenosí slaměné klobouky a nechovají tu buvoly, ale krávy. Mlátičky na rýži jsou motorové a ne šlapací.

Čtvrtek, 18. listopadu

Ráno bylo 5oC, jasno. Nabalení jsme vyrazili znovu k lanovce, na cestu jsme si koupili "fried rice" se zeleninou do polystyrenu. Máma v kuchyni zděšeně pozorovala, jak nám kuchařka do jídla (dvě porce) zvolna nalévá jednu sběračku oleje za druhou (tak to ale dělají potajmu v podstatě všade, u většiny pokrmů).

Tentokrát jsme se vydali na druhou stranu od taoistického kláštera, tedy na jih. Zatímco minule byly v rekonstrukci jen první dva kilometry stezky, tentokrát byla kameny a pytli s cementem s pískem lemována celá cesta. To značně kazilo vnímání krajiny, která se velmi podobala té z minulého výletu - hory jsou z boku "napilovány" zářezy, které nelze srovnávat s dolinami tatranského typu. Tady jsou to vlastně zcela strmé kaňony, které vedou bez přerušení od vrcholků nebo hřebene až dolů na úpatí. Cestou jsme potkali tentokrát pět skupinek mladých turistů. Šli jsme asi 8 km prakticky bez zastavení, protože byla zima. Prošli jsme čtyři kaňony, každý s bystřinou a vodopády. Fotit se kvůli ohromným světelným kontrastům moc nedalo. Po cestě nás doprovázela hejna malých barevných ptáčků, kteří jakoby ulétli ze starých čínských obrazů.

Prokřehlí jsme po návratu z hor ani nešli domů ani do hospody (jak se tam zahřát, když tam nikde není topení !?), ale místo toho jsme chytili autobus do Xianguanu koupit si lístky na vlak na sobotní odjezd do Kunmingu. Jak jsme správně předpokládali, v autobuse bylo celkem teplo. Jako už mnohokrát, ve městě nás překvapila rozsáhlá a velkorysá výstavba, včetně parků, zahrad a alejí.

Povečeřeli jsme v našem hotýlku. Máma si dala guláš z jaka a táta po smažených houbách ochutnal Jim´s Special No.1 ("Veškerá tibetská medicína; dá Ti sílu a je dobrá proti čínskému chladu; budeš po ní spát jako mimino"). Chutnala jak puškvorcová a o půlnoci si táta bral na spaní Stilnox.

Pátek, 19. listopadu

Opět jsme si půjčili kola. Poté, co jsme se vzájemně ztratili, jsme se poškorpili. Po částečném usmíření jsme zamířili k jakémusi rozsáhlému chrámovému komplexu, který byl patrný shora z lanovky. Odtamtud se zdálo, že je to k němu skoro po rovině.  Z té skororoviny se však vyklubal poměrně značný krpál, navíc po děsně hrbolaté cestě. K dovršení všeho jsme u brány zjistili, že toto posvátné místo bylo přeměněno na jakýsi zdejší disneyland, kde pobíhají rytíři v brnění a švarné princezny, a že tam určitě nezajdeme. Tak jsme se vrátili do města, kde táta fotil u městských hradeb, zatímco máma se věnovala výběru mramorových suvenýrů. Po obědě jsme v této činnosti chvíli pokračovali a pak se pokusili dostat zase na venkov. To se nám ale opětovně nepodařilo, protože na rozdíl od Yangshuoska tady je hrozně málo cest.

Čekala nás poslední klidná čínská večeře a táta se rozhodl, že se rozšoupne a dá si něco za 20 Y (což je tady standardní maximální cena jídla). Asi hodinu jsme pečlivě vybírali nejhezčí hospodu a když jsme takovou našli a usadili se, zjistili jsme, že nejdražší jídlo je za deset.

Sobota, 20. listopadu

Máme před sebou poslední den pobytu a je nejjasněji. Po sbalení jsme navštívili naši oblíbenou ulici Fuxing Lu. Trochu nás zarazilo, že dnes vidíme mnohem víc minoritních etnik v krojích než obvykle.

Po obědě jsme se na chvíli rozešli. Máma přitom objevila, že dnes je tady v Dali tržní den a kmeny se sem stahují za obchodem. Zašli jsme proto na tržiště, kde táta zíral jako u vytržení, protože na kmeny se moc těšil. A že jich tu bylo požehnaně! Hodně selek chodilo v pestrých krojích.

A když jsme se nabažili té exotiky, zašli jsme do spodní části města, kde jsme dosud nebyli. Byly tu zajímavé vodní nádrže a tradičně nádherná městská brána.

Po večeři jsme asi v 20:30 zahájili zpáteční cestu do Prahy. Obloženi mnoha zavazadly jsme odjeli nám už známým autobusem č. 8 na nádraží do Xiaguanu. Je to nová supermoderní budova, ze záchodu se ale máma vrátila zděšena - malé, otevřené kóje, kde každý každého pozoruje, co z druhého leze. Táta posléze pozoroval občana, jak pouští stolici do žlábku. Dvoupatrový lůžkový expres do Kunmingu, hlavního města horské provincie Yunnan, vyrazil na čas, tj. v 22:20 hodin. Pěkné kupé pro čtyři osoby, čisté povlečení, ručník, na stolku ubrus s umělou květinou, termoska s nápojem. Po notných dávkách uspávacího prostředku jsme oba usnuli jak špalky.

VRACÍME SE

Neděle, 21. listopadu

O půl sedmé, tedy načas, jsme dorazili do Kunmingu. Bágly jsme si nechali na nádraží v úschovně a šli na procházku městem. Táta určil jako cíl cesty jakýsi městský park. Když jsme tam po několika hodinách chůze dorazili, čekalo na nás jezírko plné lodiček v podobě starých automobilů a tisíce na tu krásu krás zírajících čínských rodinek. Město s 3 500 0000 obyvatel je celkem upravené, nicméně poněkud nudné. Asi nejzajímavější byla muslimská ulička v části města, která je ale postupně demolována a přestavována. V dlouhých řadách hospůdek a obchůdků tu nabízejí i jiné výrobky než obvykle Číňané. Je tu například plno krámů s uzeným, kde visí nekonečné řady šedohnědých kýt, nejspíš hovězích. Také nás zaujaly vývařovny, kde podávali některé méně obvyklé pokrmy. Dali jsme si tu placky, některé plněné česnekovým špenátem. Byly lahůdkové a tak jsme si je koupili i na cestu (ale že nás ale v letadlech vykrmovali jak na porážku, dovezli jsme je nakonec domů dětem).

Zcela uondáni chozením po dlažbě jsme právě včas dorazili taxíkem na letiště, abychom v 16:35 (přesněji řečeno o 15 minut dřív, jak je tady zvykem), odlétli do Shenzhenu u hongkongských hranic, kde už to známe.

Přistáli jsme v 18:15. Máma nebyla zvědavá, jak se táta bude neustále děsit, že nestihneme letadlo do Moskvy, když bychom jeli 30 km taxíkem na hranici, pak po odbavení asi 30 km vlakem a dalších 30 km autobusem na hongkongské letiště, a tak jsme si koupili lístky na přímý autobus na mezinárodní letiště do Hongkongu. Byly docela drahé (600 Kč), ale bylo to v pohodě. Jediná věc nás trochu vyděsila, když po odbavení pasovou kontrolou se odkudsi vynořila osoba s rouškou jak příslušník OMON a po otevření dveří mikrobusu nás každého střelila infračervenou pistolí do čela. Až po chvíli nám došlo, že nám právě změřila teplotu a protože ta nedosáhla hodnoty, kdy bychom mohli být podezřelí z nakažení ptačí chřipkou, byli jsme vzápětí propuštěni.

Cestou jsme pozorovali Hongkong, tentokrát večerní. Odlet byl posunut z 00:50 na 01:40, cesta byla klidná, moldavské vínko velmi chutné. Přílet do Moskvy včas, tranzit bez problémů, v Praze bez zpoždění, tedy v 10:30 středoevropského, pro naše znavená těla však v 17:30 pekingského času.