PŘILÉTÁME
Neděle, 20. listopadu 2005
V 7:45 opouštíme byt a za tři hodiny odlétáme směrem na Frankfurt. Odtud nás po tříhodinovém čekání přenáší airbus kuvajtské letecké společnosti přes Kuvajt (2 hodiny na letišti) a Bangkok (2 hodiny v letadle) do Manily. Od Frankfurtu míjíme postupně Železnou Rudu, Znojmo, Ankaru, Dillí a Kalkatu …
Pondělí, 21. listopadu 2005
Konečně v 9:00 hodin SEČ (16:00 filipínského času) letadlo dosedlo na rozžhavenou přistávací dráhu. Před letištěm nás ochotný strážník nasoukal do správného autobusu, poučil řidiče a my našli bez bloudění předem vytipovaný hotýlek Townhouse.
Večerní obhlídka okolí nás dovedla až na obrovské, nesmírně rušné pouliční tržiště, kde se všude hemžily děti všech velikostí.
Na pokoji jsme povečeřeli menáž od Kuwait Airways (překrmovali nás). Pokoj neměl klimatizaci a okno vedlo do místní restaurace (v Thajsku vedou otvory ve zdi obvykle do sousedních pokojů). Příšerné horko a hluk nám nedovolily pokojně usnout.
Úterý, 22. listopadu 2005
Čeká nás ještě jeden přelet, proto vstáváme brzo a taxíkem se přesouváme na blízké vnitrostátní letiště. Oproti údaji na letence (10:00) letadlo odlétá o hodinu dřív, ale my naštěstí stíháme. Let do Bacolodu na ostrově Negros je klidný a dobré počasí nám umožňuje pozorovat Filipíny z 17.0pt. Jeden zelený ostrov vedle druhého, pobřeží lemují z letadla jasně patrné korálové útesy. Většina ostrovů je hornatých.
NÁRODNÍ PARK MT. KANALON
Úterý, 22. listopadu 2005 (pokračování)
Po
páté a naposledy přistáváme. Dotěrné letištní taxíkáře odbýváme s tím, že
půjdeme po svých. Oni jen valí oči nebo se nám smějí. Když jsou z dohledu,
nasedáme do jeepney (zdobený autobus, chlouba Filipín), který nás odváží za pár korun na autobusové nádraží.
Chvíli se bezcílně potácíme v tropickém dusnu s bágly po městě. Ovoce obdivujeme,
ale nekupujeme s tím, že to necháme až na
Bungalov, do kterého jsme se ubytovali, má velkou kuchyňskou linku, ale bez nádobí i sporáku. Jinak je ale prostorný a postel je pohodlná.
Máma měla původně v úmyslu pokračovat i na Filipínách ve své oblíbené dietě s dělenou stravou. Proto si vybrala k obědu v resortní hospodě ze dvou, tří možností jakousi zeleninku s rýží a Táta se k ní ze solidarity přidal. Po pár soustech jsme se shodli, že nic tak odporného ještě nikdy nepozřel ani jeden z nás.
Odpolední vycházka do vesnice nás pak utvrdila v přesvědčení, že se v ní nenajíme. Stojí tu sice pár umatlaných stánků, ale na teplé jídlo, s výjimkou pečené kukuřice a odpadků z kuřat, tu prostě nenarazíte. Jen pekaři tu jsou, každý má vystaveno více druhů jakýchsi koláčků či buchet. Protože v prodejnách sari-sari se k pořádnému jídlu nedá nic koupit, v Mambukalu se musíme stravovat výhradně v hospodě našeho resortu. No, potěš pámbů!
Vesnice je rozlehlá, jsou tu dokonce i kasárna, pěkný kostelík a ohromná škola, zdobená nápisy, alegoriemi a obrazy. Lidé bydlí převáženě v chatrčích z prken či bambusových rohoží s plechovou střechou. Pár domků je však docela pěkných.
Dvorky a "předzahrádky" jsou z více či méně udusané hlíny a občané z nich nepřetržitě zametají listí, které neustále padá ze stromů (v tropech výměna listoví probíhá po celý rok). Dvorky i nejchudších chýší často zdobí orchidejové zahrádky.
Když se otevřou školní vrata, vyvalí se ven nekonečné zástupy dětí a hlavní ulice na chvíli ožije.
Při setmění jsme si všimli, jak z okraje džungle vylétá nepřetržitý proud obrovských plodožravých netopýrů - kaloňů, kteří se každé ráno budou vracet a obalovat všechny větve suchých stromů v džungli, která ze tří stran lemuje náš resort.
K večeři jsme si dali pečené kuře na roštu s voňavou nasládlou krustičkou, protože v podstatě nic jiného nám nebylo nabídnuto. Pak asi hodinu nešla elektřina.
Mámě se podařilo po mnoha letech usnout brzy večer: kniha spadla na zem, hlava na prsa. Táta, který se právě vrátil z pozorování kaloňů, v domnění, že s jedná o CMP (cévní mozkovou příhodu), začal Mámu burcovat, protože kdysi četl, že v takové situaci nesmí postižený usnout. Mámu z toho probuzení ovšem CMP málem postihla.
Středa, 23. listopadu 2005
Táta chtěl hned po ránu vyrazit k nejbližšímu vodopádu, avšak strážce pralesa s kulometem řekl: "Sire, až po osmé hodině, prosím …". Tak jsme vyrazili po snídani společně, a to podél kaskády šesti vodopádů. V kaňonu panovalo nepříjemné dusno a jak jsme stoupali, pot z nás lil a špatně se dýchalo.
Vodopády byly hezké, leč malé. Džungle kolem byla rovněž hezká, leč oproti třebas thajskému pralesu v Khao Soku relativně málo druhově rozmanitá a rostlo tu i málo epifytů a lián.
Když jsme zdolali asi 300 výškových metrů, objevila se vesnice, kde nám padl už z dáli do oka velký vojenský hřbitov. Že by hrdinové od Quadalcanalu??? Po bližším ohledání jsme s úžasem zjistili, že se jedná o farmy pro chov bojových kohoutů. Později budeme s nemenším úžasem sledovat, že kromě občasných rýžových políček a plantáží cukrové třtiny je výrobním programem negroských zemědělců opravdu snad jen chov bojových kohoutů. Na jiných ostrovech je takových farem přece jen trochu míň.
Vrchol
Mt. Kanlaonu byl vidět jen z jednoho místa. Na úbočí pod kráterem jsme
pozorovali tryskající gejzíry páry. V dálce byl vidět sousední sopečný masiv
Mt. Mandalagan (
Po obědě (kuře na roštu) jsme si důkladněji prošli resort. Na nádhernou tropickou přírodu v okolí resortu plynule navazuje umělé jezírko obklopené piknikovými přístřešky, velké bazény, termální a sirné prameny s přírodními koupališti, motýlí zahrada a lázeňská zařízení. Středem resortu protéká mohutná bystřina s peřejemi i klidnými tůňkami.
Při večerním kuřeti na roštu jsme zaregistrovali, že tuzemští hosté jedí různé jiné pokrmy, včetně mořských potvor. Nám ale nic takového nenabízeli a jídelní lístek tu není. V podstatě jedinou alternativou pro nás byl dosud jeden plát z ohromné ryby, který tu vždy přes den vystavili (26 - 28oC) a večer pak strčili vychladnout do mrazáku (pokud ovšem zrovna běžela elektřina).
Čtvrtek, 24. listopadu 2005
Kvůli jakýmsi sportovním hrám je resort pro příští dny dost obsazen, proto nám byl přidělen jiný bungalov, s terasou bez výhledu.
V noci jsme špatně spali, a tak jsme vyrazili až v půl desáté. Vydali jsme se do hor po betonové silničce, která záhy přešla v hrbolatou kamenitou cestu. Byla lemována kohoutími farmami. Asi po hodině a půl jsme došli k vchodu do národního parku, kde stála chatrč s hlídačem. Radostně nás přivítal a museli jsme se mu zapsat do návštěvní knihy, z níž bylo patrné, že jsme první návštěvníci po 14 dnech. Necelou hodinku jsme se procházeli po stezkách v džungli, která byla i tady, podobně jako včera kolem vodopádů, vcelku málo džunglovitá.
K
pozdnímu obědu si Táta dal kuře na roštu, zatímco Máma objevila studené, ale
chutné nudličky. Hospodu určitě neprojektoval japonský architekt, poněvadž
vzdělání projektanta, který vymyslel takovou pitomost, jako je vchod do kuchyně
a do výčepu vysoký asi
Odpolední siestu jsme trávili u jezírka a v podvečer absolvovali už tradiční procházku vesnicí. Nadchází čas adventní a začíná se objevovat vánoční výzdoba. Umělé vánoční smrčky září skoro před každou chatrčí.
Pátek, 25. listopadu 2005
Dnes je v plánu výlet "do města", protože se chceme trochu lépe najíst a nakoupit si ovoce. První dvě hodiny jsme strávili v internetové kavárně, další dvě hodiny pak hledáním hospody na jídlo. Nakonec jsme trapně skončili v Jolibee, filipínském bratranci MacDonald´s, na hranolkách s tatarkou a cocacolou. Pak nás čekalo objíždění místních autobusových nádraží, abychom si naplánovali nadcházející přesun dolů na jih. Provinční hlavní město Bacolod je nehezké, jako ostatně většina asijských malých měst, a nemá smysl ho popisovat. Pozoruhodné jsou snad jen nápisy na každém rohu, vyzývající k nekouření, nefetování, ochraně zeleně a vod a k bůhvíjakým dalším dobrým skutkům a mravnému chování.
Při zpáteční cestě do Mambukalu se nás v jeepneyi ujal místní páter, a kromě rozličných vysvětlení a námětů nám dal i varování před kapesními zloději. Při přestupu v městečku Murcia, kde se právě konala typická pouť se stánky s cukrovou vatou, střelnicemi a lunaparkem, jsme si nakoupili banány a několik vytoužených ananasů.
K večeři bylo na programu pro oba
kuře na roštu, ale když hospodská odklopila skleněné víko s nabídkou, praštil
Mámu přes nos puch zkaženého masa. Tak jsme se přesunuli do sousedního oddělení
(s jinými provozovateli), kde nám nabídli kuře na roštu nezkažené. Nabídku jsme
po delším váhání přijali. Během večeře nás obtěžovala pod stolem obrovská
ropucha, pak se spustila tropická bouře, hromy a blesky bily a přestal jít
proud.
Náš nový bungalov má před terasou povrchový kanálek obývaný žábami, které skřehotají přes den sporadicky, v noci však jak o závod. Špunty do uši nepomáhají. Nu což, u předchozího bungalovu se zas v noci mrouskaly kočky. Vždy po setmění se v nepravidelných intervalech ozývá hejkal. Je pozoruhodné, že (až na Manilu) se nám hlásil každou noc a byl vždy jen jeden. Možná nám byl přidělen.
Sobota, 26. listopadu 2005
Ráno jsme ve vesničce nad horní bránou resortu čekali na dopravu k vchodu do národního parku, který je dost daleko a vysoko. Na návsi panovala pohoda, povalovaly se tam babky a psi, děti hrály basket nebo jen tak spolu, na telegrafním sloupu vytrvale dřepěla unavená létající ještěrka s pochroumanou nohou, ale po dopravním prostředku ani vidu, ani slechu. Asi po hodině čekání nám konečně na mávnutí zastavila motorka se sajtnou a odvezla nahoru. U vchodu do parku jsme se už nemuseli zapisovat. Po pravdě řečeno, ani hlubší proniknutí do nitra pralesa nepřineslo žádné mimořádné zážitky. Kolem poletovalo ovšem plno obligátních nádherných motýlů, Táta zahlédl jakéhosi asi metrového dravce a velkého kovově modravého ptáka. Ozdobou pralesa byly ohromné stromové kapradiny, ale lián jsme viděli opět dost málo, stejně jako stromů-gigantů s kořenovými náběhy. Kvetoucí květiny byly vzácné, ale to je ostatně obvyklé ve všech pralesích světa. Narazili jsme však na několik domorodců, jeden z nich byl dokonce lovec stylově vybavený mačetou, lukem a šípy. Zvuky džungle byly fascinující.
Když jsme se spletí stezek dostali do prudkého sešupu, kde se cestička ztratila v korytě potůčku, otočili jsme se a podle značek, které jsme si dělali jak rychlí šípové, se vrátili zpátky na hlavní cestu, po níž jsme pokračovali dál po vrstevnici. Protože nikde nebyl žádný výhled a prales byl celkem jednotvárný, asi po dvou hodinách chůze jsme se otočili nazpátek.
V bungalovu nás čekala svačinka s vynikajícím ananasem, chutnými koláčky a kávou, která nám tady taky chutná dobře. Pekař, ke kterému chodíme nejčastěji, dal Mámě dnes jeden koláček navíc zdarma, poněvadž už jsme štamgasti.
Bungalovy v resortu se podle očekávání zaplnily. Kolem nich posedávají hloučky Filipínců, grilují, popíjejí pivko a mládež pouští nahlas jakousi strašnou muziku. Díky zaplnění jsme se dnes večer dobře najedli, neboť sortiment se rozšířil: Máma si dala dvojité nudličky, zatímco Táta jakési palčivé zavináče s rýží. Loučíme se s přírodou, zítra odjíždíme k moři.
ZÁTOKA PUNTA BALO
Neděle, 27. listopadu 2005
Brzy
ráno nasedáme do jeepneye do Bacolodu, odkud před polednem vyrážíme autobusem
na jih, do asi
Cesta vede po pobřeží a z levé strany je lemována pohořími. Zpočátku projíždíme samými osadami. Později krajina začíná být zvlněná, osídlení trochu řídne a objevují se malebné plošky rýžových políček, obklopené háji kokosových palem. Domky mají často střechy z palmových listů a scenérie jsou velmi exotické a romantické. Strhla se prudká bouře.
V Sipalayi nám nabízeli motocyklisté odvoz do šest kilometrů vzdáleného vytipovaného potápěčského resortu Artistic Diving, kam nic nejezdí. Usmlouvali jsme cenu a nechali se odvézt strašně rozbahněnou a kluzkou cestou. Táta byl toho názoru, že by za tu jízdu měli zaplatit řidiči nám, a ne my jim.
V
resortu nás přivítal švýcarský majitel. Neměl volný bungalov, tak nám na první
noc nabídl náhradní ubytování v podkroví. Hned jsme šli do vody. která měla 31oC.
Pláž je překrásná,
Usínání bylo obtížné, protože v plážovém minibaru vyhrávala pro čtyři hosty hudba až do půlnoci.
Pondělí, 28. listopadu 2005
První naše krůčky vedly do vody. Snídani si Táta dal filipínskou - nudličky s masem a zeleninou, Máma kontinentální - toasty s marmeládou a máslem. Celé dopoledne se Táta věnoval šnorchlování. Korálový útes začíná už asi 100 od břehu a je nesmírně druhově bohatý. Korálových ryb tu sice není tolik, jako třeba na Ko Phi Phi v Thajsku, ale Táta je i tak nadšen. Šnorchloval v triku a spálil si přitom nohy.
Po odpoledním klidu jsme vyrazili k bližšímu konci pláže, protože tam měl být telefonní signál. Nebyl, ale objevili jsme schody vedoucí nahoru na skálu, kde stál nový, krásný resort. Majitel, Belgičan, nás provedl. Všechny bungalovy zatím zely prázdnotou. Resort navazoval na vesnici, která působila ještě ubožejším a exotičtějším dojmem než Mambukal. Vesnici obklopuje bujná vegetace, mnohé domky jsou do ní zcela ponořeny. Vesničané nás bouřlivě zdraví, vypadají docela spokojeně. Jednou ze zajímavých činností, kterou pozorujeme, je vzájemné vybírání vší.
Večerní podívaná na břehu je prostě
fantastická - všechno je rudé od zapadajícího slunce. Stejně jako včera, i dnes
večer vypadla elektřina. Pozorovali jsme hvězdy, kterých bylo v průzračné
obloze a za absolutní tmy plné nebe. Chvílemi se zdálo, že se některé hýbou.
Byly to světlušky.
Jídlo je tu dobré a podává se v krásném prostředí zahradní restaurace, kde podlaha je pokryta úlomky z korálů. Filipínská žena majitele resortu se naučila od manžela i pár švýcarských jídel.
Úterý, 29. listopadu 2005
Spálený Táta šnorchluje v Mámině zeleném pyžamu. S potápěčskou maskou vypadá jak vodník. Na chvilku se na ten úžasný svět pod mořskou hladinou podívala s brýlemi a šnorchlem i Máma.
Po odpolední kávě jsme vyrazili na druhou stranu vesnice než včera. Cestu lemovaly z jedné strany ubohé chýše obklopené ušmudlanými dětmi, na druhé straně vyrůstají honosná a vkusná rekreační zařízení. Většinu provozovatelů tvoří asi Evropané. Mohli jsme tu vidět bungalovy z přírodních materiálů, ale i vily, jaké by zdobily i Barrandov. Rovněž jsme spatřili pokus o soulož psa s mladou prasnicí.
Západ slunce byl opět ohromující - nad strání zářila duha, nad mořem oblaka jak z obrazu od Hajného. Voda měla večer 32oC, vzduch 27oC (přes den bylo do 32oC).
Středa, 30. listopadu 2005
Dopolední koupel se konala tentokrát i na vzdálenějším konci pláže. Tátovi se tamější korálové útesy obzvláště líbily, a tak se tam šel potápět odpoledne ještě jednou. V poledne se strhla ohromná bouře, naštěstí nás zastihla v bungalovu. Při kafi jsme pozorovali proudy vody, stékající ze střechy. Pak Táta skočil do vsi pro banány, ale vrátil se dost zubožený, protože cesta bahnem byla příšerná.
Rádi bychom tu zůstali ještě pár dnů, protože tady to prostě nemá chybu, ale dochází nám hotovost. Majitel nám však umožnil zkusit mu poslat za nepatrný poplatek přes internet (www.paypal.com) 100USD. Ráno se dozvíme, jak převod dopadl.
K večeři byla jakási chutná "Giselina specialita" - jedna místní zelenina po švýcarsku se sýrem a bramborami.
Čtvrtek, 1. prosince 2005
Při snídani nám majitel potvrdil příjem peněz, takže můžeme zůstat. Táta dopoledne šnorchloval na vzdálenějším konci zátoky, Máma plavala u resortu.
Po poledním klidu jsme opět navštívili vesnici. Banány na obvyklém místě neměli, proto jsme pokračovali vesnicí dál. Právě končila škola, takže nás zdravilo mnoho dětí, často se ptaly na naše jména. Dospělí i děti jsou rádi fotografováni. Došli jsme až ke krásné malé zátoce pod vsí, kde Táta fotil západ slunce, dokud nás nevyhnala blížící se bouřka. Naštěstí jsme jí unikli, ale u našeho resortu mezitím sprchlo a cesta byla téměř neprůchodná.
DUMAGUETE
Pátek, 2. prosince 2005
Končíme tu. Ráno byl takový odliv, že se nedalo jít do vody - koráli byli přímo u hladiny, lodě zůstaly na suchu.
Po snídani nás majitel odvezl do města, odkud jsme s jedním přestupem dojeli po obědě do Dumaguete. Cesta vedla převážně horami a bylo na co se dívat. Obzvláště působivé byly výhledy při závěrečném sešupu z náhorní plošiny na pobřeží, kdy autobus překonal asi kilometrovou nadmořskou výšku.
Vytipovaný
hotel ležel asi
Po ubytování jsme provedli orientační obhlídku města, zašli na internet a pak k Číňanům na večeři. Se zásobováním ovoce to vázne i ve městě, jako asi všude na Filipínách. Večer už zbyly na pultech jen banány, mandarinky a jablka. Ananas a mango mají jen asi na dvou místech. Město je celkem čisté, úhledné, v podvečer strašně hlučné a smradlavé, ale kolem deváté už je klid. Je tu plno hezkých obchodů a fastfoodů, ale s výběrem hospod je to slabší - pár se jich nachází na nábřeží.
Sobota, 3. prosince 2005
V noci hodně pršelo. Ráno Máma došla pro koláčky. Stejně jako jinde, je tady plno pekařství (spíš prodejen koláčů) a většinou vypadají čistě a chutně.
Pak jsme pobíhali po městě v zoufalé snaze o výběr hotovosti z bankomatu. Táta začal být dost nervózní, protože peníze kvapem docházely a chvíli to vypadalo, že z automatů nic moc nevysápeme. Nakonec jsme vybrali tolik peněz, že by nám snad mohly stačit na celý zbytek pobytu.
Nakoupili jsme si ananas, rambutany a manga a hledali zastávku jeepneyů do Valencie, předměstí pro bohatší vrstvy na úbočí hor, kde má být krásný výhled. Vlastně poprvé za pobyt jsme bloudili, ale nakonec jsme zastávku samozřejmě našli a odjeli nahoru. Za značného vedra jsme procházeli vilovou čtvrtí, posléze i obyčejnou vesnicí a kokosovými háji, cestou jsme snědli ovoce a pohádali se o to, jací vlastně obyvatelé třetího světa jsou a jaký je Táta. Měli jsme žízeň. Hospody tu nejsou a ve všudypřítomných sari-sari mají jen cocacoly. K výhledu jsme nedošli a vrátili se vyprahlí do hotelu.
Po kafi nás čekala další vycházka do města spojená se zjišťováním možností, jak se dostat z ostrova Negros na nějaký jiný zajímavý ostrov. V přístavu byla k vidění paní s neuvěřitelně vyvalenýma očima. Báli jsme se, aby jí nevypadly. Zjištění, že lodi buď jedou v nevhodnou dobu, nebo prostě nejedou a s letadly to není o nic lepší, nás nepotěšilo. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme na ostrov Bohol, který jediný má s Dumaguete slušné lodní spojení.
Odpoledne, když jsme byli shánět
informace v prodejně letecké společnosti, nás z prodejny vytáhl vzdálený zvuk
bubnů. Po dosavadní smůle dnešního dne jsme měli konečně nějaké štěstí: ulicí
se právě blížil slavnostní průvod fiesty (oslavičky po filipínsku). Každá škola
či fakulta se prezentovala alegorickým výjevem přírodního nebo divošského
charakteru. Za výjevem tančili jednotně namaskovaní tanečníci, kteří
představovali například sardinky v konzervě, mořské hvězdice a koníky, smrtky
či divochy nejrůznějšího vzezření. Každou taneční formaci uzavírala vždy skupinka
bubeníků. Průvod procházel přes hodinu.
Večer byl ohňostroj a na pěkně upraveném nábřeží se konal promenádní koncert. Ulice byly úplně přecpány lidmi, silnice prdícími motorovými tříkolkami. Tohle město opravdu žilo.
Neděle, 4. prosince 2005
Mámě se zdál sen, jak spolu s Jiřím Štěpničkou a svým Tátou mají společně vstoupit do KSČ. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo. Dopoledne jsme si dali osobní volno. Máma courala po obchodech a tržnicích, Táta po přístavu a jen tak po městě. Po obědě se Táta připojil k Mámě a šopovali společně. Přesněji řečeno, sháněli pro Tátu plastové pantofle na blátivé cesty. Výběr je obrovský, ale stále si nějak nemůžeme vybrat. V každém větším obchodě je u dveří pracovník security, který kontroluje nejen při východu, ale i při vstupu.
Oběd probíhal v perské restauraci - Táta si dal lilek, Máma karí s hráškem, k tomu čapatí a perský čaj. Vypadalo to, že veškeří bílí turisté, kteří se právě nacházejí ve městě, zašli na oběd sem. Odpoledně pokračovalo víceméně neorganizované pobíhání po městě.
Město má opravdu pěkné, dalo by se říct vzorové tržiště, velmi čisté a spořádané. Je tu ke koupi plno oblečení, bot, domácích potřeb, ale i zeleniny, masa a různých polotovarů. V tržnici se dá i dobře najíst, nechat si udělat manikúru, pedikúru, ostříhat vlasy či jen tak vybrat od přítele z vlasů vši. Viděli jsme, jak pro jednu zákaznici pedikúry hrála potulná kapela.
Nakonec jsme tu koupili pro Tátu nejen pantofle, ale i přeslavný rum Tanduay No.1, vyráběný v ulici Jana Nepomuckého v Manile.
Máma si ze strachu, že na dalším ostrově zase nebude ovoce, koupila pro příští dny ananasy. Z dalších ananasů spolu s mangy a banány udělala obrovské ovocné mísy k večeři.
Večer jsme strávili hlavně na nábřežní kolonádě, která zářila předvánoční výzdobou. Bylo tu nabito, hlavně mládež posedávala v zahradních restauracích nebo jen tak na lavičkách. Tu a tam hrál nějaký potulný hudebník.
V Dumaguete narazíte oproti vesnici na relativně málo dětí.
CHOCOLATE HILLS
Pondělí, 5. prosince 2005
Vstáváme za kuropění a v šest hodin odplouváme rychlolodí z nedalekého přístaviště na ostrov Bohol. Na palubě pro osmdesát cestujících jsme čtyři. Po dvouhodinové plavbě jsme přistáli v městském přístavu a než jsme se stačili poohlédnout po případném dalším lodním spojení, už jsme byli napěchováni do tříkolky a odváženi do neznáma. Městečko Tacbilaran má být malé, proto si každých deset minut ověřujeme, že taxikář nás opravdu veze na autobusové nádraží, a ne do horoucích pekel. Máma vězela v kukani s jedním tlumokem vzadu a dvěma vpředu v poloze skrčence z doby bronzové a neustále přidávala levým malíčkem nohy plyn.
Autobus do Čokoládových vrchů, které leží přibližně uprostřed ostrova, jel za chvíli. Silnice byla velmi úzká, ale v docela dobrém stavu. Lemovala ji, podobně jako asi všude na Filipínách, poměrně hustá vesnická zástavba, nicméně v blízkosti Čokoládových vrchů, kde začal být terén hornatý, jsme dokonce projížděli větším úsekem lesa. Vesnice jsou tady kupodivu podstatně honosnější než na Negrosu, takže musíme trošku poopravit naše představy o životní úrovni Filipínců.
Průvodčí
nás vysadil k odbočce na Chocolate Hills Complex & Resort. Jeden z
čekajících motorkářů, nabízejících své služby, oslovil Mámu a když ona
odvětila, že neumí anglicky, opáčil, jestli náhodou madam neráčí být z Česka
(jinak ovšem zdejší lidé většinou netuší, kde Česko leží). Dvě motorky nás pak
odvezly do asi
Vybrali
jsme si čistě uklizený bungalov bez klimatizace, se zamřížovaným balkónem s
výhledem na okolní úchvatnou, surrealistickou krajinu. Po chvíli kafování,
poflakování a polehávání jsme se vydrápali po 210 schodech na špičku kopce, odkud
je výhled srovnatelný s tím nejzajímavějším, co jsme kdy na světě viděli.
Odpoledne jsme navštívili
Táta připravuje naše asijské cesty vždy do všech podrobností - nedej bože, aby se něco vymykalo předpokladům! Při vybalování batohu, který jsme si pro tuto výpravu vypůjčili, Táta s hrůzou v postranní kapse narazil na sáček s marihuanou. Přitom na celním prohlášení před vstupem na Filipíny vlastnoručně podepsal, že je srozuměn s tím, že NA FILIPÍNÁCH ČEKÁ TREST SMRTI TOHO, KDO PŘEPRAVUJE DROGY. Sáčku se ovšem rychleně zbavil.
Zaznamenali jsme tady větší množství živočichů. Vedle už dříve zmíněného hejkala se jednalo především o světlušky, obrovské tesaříky, nosorožíky, žáby, ještěrky a gekony.
Místní restaurace má po Petřínských terasách asi nejkrásnější výhled, jaký známe. Je dost rozlehlá, ale večer tu vysedáváme tři - čtyři hosté. Zato na oběd tu bývá celkem plno, protože Čokoládové vrchy jsou častým cílem denních zájezdů. Poněkud korigujeme naše představu o filipínské kuchyni, poněvadž vlastně jen v Mambukalu jsme se cítili jak na odtučňovací kůře: po celodenním běhání po kopcích nás čekalo suché kuře. Jinde už byl jídel dobrý výběr a byla celkem chutně připravena.
Úterý, 6. prosince 2005
Táta si vyběhl za úsvitu na kopec. Vrátil se nadšený. Po osmé jsme pak vyrazili na výlet po okolí. Krajina při procházení mezi kopci nepůsobí tak dramaticky, jako shora. Nicméně je velmi půvabná: rýžová políčka se střídají s kokosovými háji, tu a tam je i kousek lesa, v bažinkách se čachtají vodní buvoli. Někdy psi nedovolí vstup na stezku, někdy se jich neptáme (záleží na velikosti psa a naléhavosti štěkotu).
Když jsme dorazili k jedné z
místních škol, pan učitel (řídící?) nás zval, ať si školu prohlédneme. Nabízel,
že nám děti natrhají kokosy. Žáci jednotlivých tříd se překřikovaly, kam máme
jít dřív. Přes
Když jsme odešli na odpolední výlet, začalo krápat a tak jsme se po deseti minutách vrátili. Máma se nechala namasírovat mladým slepým masérem. Masáž byla levná a poctivá. Na další den ji objednáváme pro oba.
Středa, 7. prosince 2005
Táta opět zamířil při svítání na kopec. Za chvíli se vrátil otrávený, protože zlobící objektiv analogového foťáku se opět zasekl, ale co horšího, na kartě digiťáku se většina fotek porouchala a zbyla jich z celé dosavadní výpravy nanejvýš třetina.
Po
snídani jsme zamířili do národního parku Rajaha Sikatuna, asi
Resort byl dost pěkný, řeka byla krásná, ale v bungalovech na břehu řeky, po celý den zastíněných, muselo být strašně vlhko, a hlavně se odsud nedalo vlastně nikam po suchu jít. Jediná možnost byla plavba po řece, ale znáte Mámu! Když nám místní nabízel povození lodí, prý až k vodopádům, ta ho hnala! Tátovi sice nabídla, ať jede sám, ona že počká zatím v hospodě, ale když ono to Tátu samotného nebaví! Tak jsme nakonec skončili oba v hospodě. Byl z ní nádherný výhled na stráně kaňonu hustě porostlé pralesem, z kterého se ozývaly zvuky džungle. Od kuchyně pak k nám doléhala klasicistní hudba a oba jsme si tak nějak připadali jak ve Vzpomínkách na Afriku navzdory vlhkému dusnu a bujné zeleni, která nás obklopovala. Po kávě s "reálným" mlékem (dalších 12 hodin budeme marně čekat na následky) se vracíme zpět. Při zpáteční cestě pozorujeme chatrč, jak vystřiženou z filmu o asijských chuďasech.
Protože bylo dost času, rozhodli jsme se v autobuse minout Čokoládové vrchy a zajet se podívat do nedaleké střediskové obce Carmen. Když jsme přejížděli naši odbočku, kluci (už naši známí) si nás všimli a mohutnou gestikulací naznačovali, že máme vystoupit. My se jen smáli.
V Carmen jsme si prošli tržnici, ale že bylo horko a nebylo tu nic k vidění, za chvíli jsme už čekali na autobus zpátky. Hodlali jsme opět přejet naši odbočku, abychom se dostali až na cestu, kterou měl Táta vypozorovanou z kopce. Když jsme podruhé nevystoupili u našeho resortu, kluci už jen v úžasu zírali. Udělali jsme si pak krásnou vycházku po jakési turistické stezce, na kterou jsme náhodou narazili.
Než přišli maséři, stačili jsme se ještě vykoupat v resortním bazénu a dát si kafe. Oba maséři byli slepci s certifikátem a zlatýma rukama.
ALONA BEACH
Čtvrtek, 8. prosince 2005
V noci pršelo, ráno byly hory zahalené do mlhy, takže jsme si nemohli vychutnat poslední pohled na Čokoládové vrchy. Autobus nás odvezl do Tagbilaranu, odkud jsme po nezbytném internetu, obědu a nákupu ovoce odjeli na ostrov Panglao, jenž je spojen s Boholem mostem. Dodávka, která nás vezla na místo určení, byla neuvěřitelně přecpaná, jelo nás asi pětačtyřicet, z toho kolem deseti na střeše a kapotě. I na malé motorce tu jezdí tři až pět osob plus pár pytlů rýže. V Asii obecně, alespoň jak jsme ji poznali, je prioritou vyhovět druhému, zatímco u našince je na prvním místě otázka, zda se to smí.
Na Filipínách je propastný rozdíl mezi městem a vesnicí – venkovské obchůdky sari-sari vypadají nechutně a cholera tu čiší i ze zápalek, zatímco velké městské obchody tu působí mnohdy lepším dojmem než supermarkety v Čechách, ale i v Německu. Jsou čisté, vzdušné, přehledné, klimatizované, personál je elegantní a úslužný. U každé pokladny stojí mladík, který nákup naskládá do firemní tašky a teprve po zaplacení předá s úsměvem a poděkováním zákazníkovi.
Už skoro za tmy jsme dorazili na Alona Beach. Tu potápěčskou lokalitu jsme si předem vytipovali, protože má být krásná, s blízkými korálovými formacemi a měl by tu být na výběr dostatek ubytování za přiměřené ceny. Najali jsme si bungalov v Bohol Divers Resort a už za tmy se šli vykoupat. Při večerní obhlídce pláže jsme narazili na první (a poslední) Čechy.
Pátek, 9. prosince 2005
V blízkosti břehu jsou i tady nádherné korálové útesy s množstvím barevných korálových ryb a dalších mořských tvorů, jako jsou krabi, sasanky a lilijice. A tak se Táta věnoval celé dopoledně potápění. Mámu posedla lenora a povalovala se v bungalovu pod ventilátorem.
Po odpoledním klidu jsme se vydali na průzkum pláže a vnitrozemí. Všechny zdejší resorty jsou velmi pěkné a je tu mnoho zařízení pro zpříjemnění pobytu: restaurace, bary, internetovny, obchůdky, fitcentrum a především služby pro potápěče a výletníky na sousední ostrůvky.
Je tu dost bílých turistů, většinou
mladých. Potkali jsme však i dva starší pány, kteří si s sebou přivezli
své stárnoucí bílé manželky. Podobně jako jinde na Filipínách, je i tady
poměrně dost smíšených párů. Filipínské partnerky jsou věru pěkné a rozhodně nepůsobí
dojmem společnic od E55.
Vánoce jsou pomalu na krku, takže je všude vánoční výzdoba, v jedné z restaurací nosí obsluhující dívky oděv havajských tanečnic, na hlavě však mají čepičku Santa Clause.
Počasí je, jaké tady má být – v noci neklesne teplota pod 25oC, ve dne nepřekročí 30oC, ať už je zataženo, prší nebo je nebe modré.
Sobota, 10. prosince 2005
Včera odpoledne přijelo do našeho dosud skoro prázdného resortu mnoho tuzemských návštěvníků. Domnívali jsme se, že příčinou je začínající víkend.
Po siestě jsme se motorovou trojkolkou nechali zavézt do pět kilometrů vzdáleného hlavního města ostrova Panglao. Byli jsme jím příjemně překvapeni. Je to malé, krásně upravené městečko, kde všechny ulice vypadají jak lázeňská korza (až na tu a tam v zahradě přivázaného vepříka).
Když jsme došli ke starému kostelu z doby španělské nadvlády, zjistili jsme, že právě začíná svatba. Všichni svatebčané byli slavnostně oblečeni, nejspíš do vypůjčených oděvů, vlečka nevěsty byla aspoň třímetrová. Barokní kostel byl vyzdoben množstvím nádherně naaranžovaných bílých květin. Celé, včetně doprovodné hudby, to působilo jak happyend amerického filmu. S překvapením jsme zjistili, že velká část svatebčanů jsou naši sousedé z resortu. A náš nejbližší soused ze sousedního bungalovu je sám ženich.
Z mnoha restaurací na pláži jsme si vybrali Trudi´s Place. Není nejluxusnější, obsluhující děvčata nejsou tak servilní ani šikovná jak v těch luxusních, ale jídlo je naprosto špičkové. Proto taky je vždy plně obsazená, zatímco ostatní zařízení téměř zejí prázdnotou. Na kompletní tříchodové menu by stačila jedna stravenka do závodky (pozn.: hned dalšího dne došlo k mírnému zdražení, zákazníků přesto neubylo).
Neděle, 11. prosince 2005
Dopoledne se Táta, chvíli i Máma, věnovali šnorchlování. Na oběd jsme šli později. Dovezli kuřecí, které včera došlo, tak jsme si dali „spicy chicken in coco milk“, samozřejmě v Trudi´s Place. Také se koupeme v resortním bazénu se srpkem měsíce v nadhlavníku a je to romantické.
Analogový foťák prskl a zhasl docela, tak Táta s potížemi a obavami o výsledek opatrně nahradil špatnou kartu v digiťáku náhradní dobrou kartou, která je ale jen asi na dvacet obrázků, a šli jsme fotit západ slunce do vyhlídkové restaurace na útesu nad pláží.
Pondělí, 12. prosince 2005
Při posledním šnorchlování se s Tátou přišla rozloučit delegace korálových ryb. Dva klauni - barevné pruhované rybičky, které jinak zřídka opouštějí svůj úkryt mezi chapadly sasanky – mu dlouhé minuty kroužili pár decimetrů před očima (nejspíš si Tátu spletli s tučnou sasanou). V našem resortu už je zase úplný klid, jen uklízeči jako každodenně přemetají trávník, jeden pak dloube centimetrové plevílky.
Před obědem jsme navštívili budník místní cestovky a objednali si na zítra letenky do Manily, protože se pro jistotu chceme už přesunout někam trochu blíž k hlavnímu městu. Konkrétní cíl našeho dalšího putování ještě neznáme. Ještě před odpolední kávou nám letenky poslíček doručil do bungalovu.
Podvečer jsme strávili čekáním na další úžasný západ slunce, ale místo toho začalo pršet. To se tu hlavně v posledních dnech stává často, ale za chvíli je vždycky zase pěkně. Jíme trvale u Trudi – oblíbili jsme si hlavně jejich karí a spicy chicken in coco milk. Dnes jsme večeři měli s živou hudbou – dvojice hnědých písničkářů hrála Simona & Garfunkela, a moc jim to šlo.
SOPEČNÉ JEZERO TAAL
Úterý, 13. prosince 2005
Z Alona Beach nás odvezl školní jeepney. Dětičky byly vymydlené, některé ještě s mokrými vlasy. Cesta až do Manily proběhla hladce. Na letišti, protože zrovna nic nikam neletělo, jsme se operativně rozhodli, že se pojedeme podívat na sopečné jezero Taal s vulkánem, který čas od času zuří a od kterého se očekává, že v dohledné době zničí celou okolní krajinu.
Cesta autobusem po předměstí Manily
byla čím dál pomalejší a k jezeru jsme dorazili proti očekávání až za
setmění. Naše původní představa, že tu strávíme všechny další dny, se zvolna
rozplývala.
Osady nebyly přes častá varování seismologů vybydlené, jak si mylně Táta představoval. Ale ono se vlastně dokonce skoro nikam nedalo jít na výlet. Podél břehu jezera, ležícího v kaldeře původního obrovského vulkánu, vedla skrz sérii vesnic jediná silnice, na zdejší poměry dost frekventovaná. Z druhé strany pak čněly do výše skoro kolmé stěny kaldery. Svobodomyslná Máma má ovšem vrozený odpor k najatým průvodcům, které by byla nucena následovat, kam oni si usmyslí. Tu na žádnou prohlídku jezera a kráteru najatou loďkou nedostanete, a pochodovat po rušné silnici se nechtělo ani Tátovi.
Kromě toho nás poněkud odpudil mimořádně intenzívní zájem místních o nás. Filipínci jsou velmi přátelští a hovorní, ale tady už to hraničilo s omezováním osobní svobody. Bydlíme v penzionu u paní Gréty (druzí hosté jsou Kanaďané s miminkem). Při ubytování nám paní domácí nabídla večeři. Na naši odpověď, že jsme si přivezli svoje jídlo, reagovala tím, že ohmatala tašky, co že v nich máme. Jeden vesničan, kterého jsme se zeptali na hospodu, nás tam doprovodil i s celou svojí rodinkou a pak nás nutil při karaoke zpívat a tančit. Při zpáteční cestě jsme se ho nemohli zbavit. V místním obchodě si vybral flašku, abychom prý mu ji zaplatili. My mu ji nezaplatili.
Při návratu z večerní vycházky (ovšemže si Táta si dal tajně večeři u konkurence!) nás čekala Gréta před vraty. Máma jí oznámila náš úmysl prohlédnout si ještě druhý konec vesnice. Gréta s tím, že tam už všichni spí, nás nastrkala do zahrady a zamkla za námi.
PUERTA GALERA
Středa, 14. prosince 2005
Deštivé počasí neslibovalo kloudné výhledy, tudíž po zvážení všech negativ i pozitiv (ani ráno na nás Gréta nezapomněla) bylo rozhodnuto, že místo plánovaného výletu po silnici obratem odjedeme a přesuneme se na nepříliš vzdálený ostrov Mindoro s významnou turistickou destinací Puerto Galera.
Při čekání na jeepney nás příjemně rozptylovalo pozorování předvánoční oslavičky zdejších školních dětí, které pochodovaly a tančily za doprovodu bubnů po vsi.
V Puerto
Galeře jsme si vybrali klidné a krásné prostředí na pláži vesničky Big
Okolí naší bambusové chatky je půvabné, kultura bydlení je však poněkud asijská – poslední péče byla domečku a jeho vybavení věnována pravděpodobně při dostavbě. Cenová hladina ubytování tomu naštěstí odpovídala.
V této části Filipín má být teď doba sucha. Nicméně spíše opak je pravdou - ze zatažené oblohy každou chvíli jemně, ale hustě prší. Rozbouřilo se už i moře a večer při návratu hospody v městečku do chatky jsme museli přelézat zdi resortů, abychom se vyhnuli spláchnutí do moře. Minuli jsme dokonce i čerstvě ztroskotaný potápěčský člun.
Čtvrtek, 15. prosince 2005
V noci hustě pršelo a déšť nás probudil i ráno. I přes mizernou viditelnost kvůli vlnám a zatažené obloze se Táta věnoval dopoledne šnorchlování. Zdá se mu to tady pod hladinou možná nejlepší: koráli začínají třicet metrů od břehu, ryb je ohromné množství a jsou velké a nesmírně rozmanité. Na Mámu je voda studená (27oC), takže ani do vody neleze.
Shodujeme se, že ze tří přímořských
míst, která jsme na Filipínách navštívili, je toto asi nejslabší. Nejhorší
vstup do vody, ubytování, počasí. Moc komerce, nepořádek, bláto, vysoké ceny
v hospodách. Nejhezčí je palmový hájek kolem našeho domečku.
Většinou proto dnes sedíme na terase, krmíme se tropickým ovocem, Máma pije kávu (když náhodou jde proud), Táta rum.
Odpoledne navštěvujeme přilehlou vesnici, směsici kutlochů slepených z různých materiálů, nahlučených hustě na sebe. Část vesnice obývají bahenní lidé – jejich domky stojí na kůlech nad bažinou (která před léty nepochybně bývala nádhernou lagunou). Kupodivu jsou ti lidé z brlohů čistí a působí úplně normálním, civilizovaným dojmem.
Na jídlo jsme si oblíbili jednu hospodu na opačném konci pláže v Sabangu, který se večer stává dost hlučným. Jsou tu i dva nevěstince. Ve vybrané hospodě dobře vaří za příznivé ceny.
Pátek, 16. prosince 2005
V plánu byl celodenní výlet k majáku Escarceo. Třikrát jsme vyšli a dvakrát se kvůli dešti vrátili. Když se nám konečně podařilo vyrazit, místní nás na dotaz po majáku poslal k jiném, než jsme chtěli. Cesta skončila v pohodové zátoce s vesničkou a rybáři, kteří se nabízeli, že nás k tomu nesprávnému majáku na opačné straně zátoky dovezou. Radši jsme se vrátili kousek zpátky a pak do Sabangu, odkud už jsme tou správnou, blátivou a namáhavou cestou došli na cíp ostrova s majákem. Bylo to dost daleko a chůze Mámu dneska děsně unavila.
Ke konci cesty pozvolna začaly mizet známky civilizace, a nakonec nad útesy čněly jen roztroušené kokosové palmy z jakési přírodní louky. Na všechny strany by byl za krásného počasí úchvatný výhled. Při zpáteční cestě jsme opožděně poobědvali v naší oblíbené restauraci.
Po obědě si Táta zašnorchloval, Máma však opět do vody neleze – odrazuje ji mírné zakalení u břehu, vyvolané rozvířeným pískem a ta zima(27oC!). Večer nás opět čekala překážková dráha při zdolávání zdí.
Sobota, 17. prosince 2005
V noci zase lilo. Mámu od včerejška bolí v krku (vydrží jí to do ledna). Místo původně plánovaného pěšího výletu na úbočí hor do divošských vesnic, kterého se bojíme kvůli rozbahněným cestám, jsme jenom jeli jeepneyem do Puerta Galery. Tam se ale rozpršelo naplno a přidal se tak silný vichr, až Mámě zničil deštník.
Těšili jsme se na výborné jarní závitky, které jsme si v Puerta Galeře dávali při příjezdu, ale stánkař vůbec nevybalil náčiní. Tak jsme nezůstali ani na oběd a vrátili se hned zpátky do Sabangu, kde jsme si pochutnali na variacích smažených banánů.
Na hlavní třídě se potulovaly skupinky upatlaných divochů, kteří v bederních rouškách (a bohužel i v tričkách, která se na fotkách velmi špatně retušují) přišli do města na tradiční předvánoční žebrotu.
Na internetu nás nepotěšili zprávou, že nad Filipínami se nachází rozsáhlá cyklona s bouřemi a vlastně po celé zemi prší. Táta má obavy, abychom se zítra dostali lodí z ostrova. V bungalovu už tradičně nešel proud.
Nicméně Filipíny jsou fajn – zkrátka život je jednou dole, jednou nahoře. Jen škoda, že jsme tím horším naši výpravu končili a ne začínali.
MANILA
Neděle, 18. prosince 2005
Kvůli velkým vlnám a větru jsme z ostrova málem včas neodjeli, první bárka nejela vůbec a ta následující měla zpoždění. Uprostřed průlivu začaly vlny šplouchat do lodi, všichni pasažéři byli několikrát zcela zkropeni pěknou sprškou mořské vody a ženy pištěly. Loď v nejhorším vlnobití na chvíli zastavila a vypadalo to, že buď nás nechají rozbouřenému moři napospas, nebo se otočíme a poplujeme zpět, čímž bychom byli nejspíš odsouzeni strávit na Filipínách přinejmenším Vánoce.
Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme odpoledne skončili naši pouť v desetimilionové Manile (oficiální název hlavního města Filipín zní Metro Manila). Je to docela ubíjející město, všude smrad, hustý provoz a strašný randál. Zdá, se že Asiati vůbec mají zvýšenou hranici vnímání hluku.
Mámě se už zcela porouchaly hlasivky
a nemůže mluvit. V podvečer jsme odjeli nadzemkou do centra a vydali se na
průzkum Čínského města, o němž jsme předpokládali, že by mohl mít typicky
asijskou atmosféru, kterou jsme jinak ve městech zcela postrádali. Nebylo tomu
tak, protože, jak si později Táta přečetl, zdejší Číňané už před několika
generacemi konvertovali ke křesťanství. a tak o přítomnosti Asiatů svědčí jen
šikmé oči, tu a tam nějaká zlato-červená ozdoba a jídelníčky v hospodách,
které se ale většinou dost podobají filipínsko-amerikánským fastfoodům, jaké se
nacházejí po celé zemi. Kolem osmé večerní navíc tady chcíp' pes a nikde na dohled nebyl
prakticky žádný krám, žádná dílnička, jaké známe z jinách Čínských měst.
Pondělí, 19. prosince 2005
Pokračujeme v prohlídce města. Ale co se dá z tak obrovského města za dva dny poznat? Nejdřív jsme zašli znova do Čínské čtvrti, abychom se dobře naobědvali a podívali se, jak Čínská čtvrť působí za denního světla. Bylo tu podstatně rušněji než včera večer, nicméně Čínu to tady, na rozdíl třebas od Čínského města v Bangkoku, připomínalo jen málo.
Pak jsme prochodili Intramuros, což je jediná část Manily s historickým nádechem - se starými španělskými vládními budovami, mnoha kostely a vcelku zachovalým mohutným kamenným opevněním. Naštěstí je sem nejspíš zakázán vjezd jeepneyím a motorovým tříkolkám a tak tu panuje celkem ticho. Kostely jsou hezké, nicméně ty středočeské jsou nepoměrně krásnější. Z Intramuros jsme se v podvečer přesunuli do Rizal Parku, kde panoval opravdu klid. Je to krásný městský park, kam chodí Filipínci relaxovat.
Při hledání hospody na večeři jsme ve vyhlášené ulici míjeli čtvrti desítky restaurací nejrozličnějších proveniencí (čínské, korejské, japonské, arabské, italské …) a přesto si nedokázali nic vybrat, protože buď v těch hezkých nebyla ani noha, nebo naopak v těch ohavných fastfoodech bylo přecpáno.
A Táta se najednou podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že za dvě hodiny chtěl být na letišti a my jsme děsně daleko od něj a ještě se musíme stavit v hotelu. Nacpali nás do jakéhosi sdíleného taxíku, který měl jet směrem k nám. Cesta byla strašná, ulice byly naprosto neprůjezdné. Na „konečné“ taxíku nás všichni radilové posílali do našeho hotelu úplně jinudy, než kudy chtěl mermomocí jít Táta. Nedali jsme se a udělali jsme dobře, protože šlo o minuty. Nakonec jsme se ani nenavečeřeli (jen si koupili s sebou pečená kuřata), v hotelu chňapli bágly jak štafetu a odjeli na letiště. Dorazili jsme přesně, nicméně nadcházející nepřetržitá řada osobních kontrol i kontrol zavazadel způsobila, že jsme se do letadla se dostali až na poslední chvíli.
ODLÉTÁME
Úterý, 20. prosince 2005
V 00:01 jsme ještě kroužili nad Manilou a v 18:30 přistáváme na Ruzyňském letišti. Naštěstí jsou fyzikální zákony tak milosrdné – představte si, že kdybychom si neposouvali čas na hodinkách, byla by cesta o plných sedm hodin delší !!!