Před 10 hodinou vyrážíme z domova, abychom se natláskali ve VIP salonku posledními českými dobrotami a ve 13 hodin už míříme se společností Hainan obrovským Airbusem plným šikmookých do Pekingu, kde máme 4 hodiny proflákat. Doletěli jsme na minutu přesně, ale 3 hodiny prostáli v různých frontách na formality, takže jsme ani nezašli do nárokového salonku spol. Hainan. Po oněch 4 hodinách jsme nasedli do letadla, které nás mělo po 3hodinovém letu vysadit v Guilinu. První hodinu jsme strávili usazeni ve stojícím letadle, pak nám letuška oznámila, že porucha je neopravitelná, takže zpátky do letištní haly a Peking nakonec opouštíme po 7 hodinách. V Guilinu měníme eura a odjíždíme busem do Yangshua. Všude je plno vody po vydatných deštích, je zima. Yangshuo se viditelně změnilo. Zabukovaný pokoj v místním hotelu Yangshuo Travelling With Hostel (
) vypadá na nám známé asijské poměry slušně a čistě. Poprvé v Asii se máma neštítí vlézt do postele. Večer se jdeme porozhlédnout po velmi živém městě a sháníme obyčejný chléb, rohlík k z domova dovezeným sýrům. Ten tu však není. K čemu taky – Číňan nemá sýry, salámy, máslo. Ze zoufalství kupujeme „French Style Bread“. Je to odporné, nasládlé – nepovedená buchta, která se k sýru jíst nedá.
19. 3. 2017 neděle YANGSHUO
V noci lilo, všude je plno vody a zima, Vstáváme pozdě, jdeme se podívat po městě a cestou si vybíráme zhotovitele našeho prvního čínského obědu. Hospod je tu strašně moc, hostů v nich poskrovnu. Ceny jsou vyšší než před 12 lety, úroveň prodeje (alespoň v Yangshuo) také. Nakonec si dáváme obyčejné smažené nudle. V poledne začalo pršet a tak jsme do 16 hodin v posteli a pak pokračujeme v dopoledním programu. Při večerní procházce se fotíme při práci s tloukem při výrobě místní sladkosti. Ulice jsou plné Číňanů, všude je živo. Večeříme smažené plněné placky vyráběné na ulici.
20. 3. 2017 pondělí
Ráno se nám podařilo vyměnit 2.500 yuanů v místním bankomatu, z čehož jsme měli obavy. Táta si koupil boty do deště a vyrazili jsme na procházku parkem, při které se máma vyválela v bahně a natloukla si zadek. Naštěstí místní prádelna během dvou hodin všechno prádlo dodala vyprané a vyžehlené. Zadek bohužel ne, takže odpolední vycházka do vesnice Sedmi komunistů pro ni byla utrpením. Vesnice se výrazně proměnila – místo chatrčí s ušlapanou hlínou na podlaze tu vyrůstají obrovské hotely. Počasí je trvale nevlídné, ale po mnoha pokusech se nám podaří nastartovat klimatizaci, takže alespoň v pokoji není chladné vlhko. Na jídle jsme si dnes pochutnávali. Výběr je sice dost složitý, ale dnes jsme se trefili – táta měl v poledne taštičky, máma polévku a večer opět plněné smažené placky a smažené brambůrky s obesrávkami a smaženým lotosem. Se snídaněmi je to horší, nic než sladkoslané buchty jsme neobjevili. Smiřujeme se s cenami, které poprvé co jsme mimo Evropu, jsou vyšší než doma.
21. 3. 2017 úterý
První den, kdy nepršelo (pouze občas mírně mžilo). Zima sice je, ale dá se jít ven. Dopoledne se vydáváme od hotelu severním směrem ven z města, do vsi ChengShang. Kolem se staví, po silnicích jedou auta a motorky, takže žádná romantika. Končíme na periferii, která je spíš vesnicí (jsou tu cítit vepři). Vracíme se, neboť máme strach ze psů.
Předplácíme si dalších 9 nocí, které jsme původně měli objednané. Za první tři noci s ohledem na buking jsme platili 263 yuanů, tyto přiobjednané stály 1200 Y.
Odpolední program měl každý jiný – táta lezl na kopec k pagodě, máma s bolavým zadkem šounila po městě. Jsou tu divné obchody s divným zbožím – v potravinách žádné lahůdky, jen pěkně balené cosi – sušenky, amarouny. Nedá se odhadnout, zda to je sladké či slané, nedá se k tomu přivonět. Hospod je tu obrovské množství, v těch lepších nesedí nikdo, ostatní jsou obsazené po skromnu. Často se servíruje obrovský (nesežratelný) kotel jídla. Tátova teorie je, že jsou to snobové a 3 toho nechají. Mámina teorie říká, že podobně jako šelmy, jedí Číňané jednou za 5 dní. Při podvečerní procházce jsme si koupili večeři ke konzumaci doma – táta kachnu s buráky, máma oblíbenou plněnou (vším možným) placku, na kterou vždy stojí fronty. Den ukončujeme večerní procházkou centrem, kde je opět nesmírně živo a plánujeme, co si dáme příště k jídlu.
22. 3. 2017 středa
Do včerejška pršelo, chvílemi mžilo. To, do čeho jsme se ráno probudili, tu ještě nebylo. Vydatný déšť bubnoval do plechových střech, hory kolem byly v mracích a tak se nedalo dělat nic jiného, než po požití odporných „French Style Bread“ si znovu vlézt do postele s knihou, počítačem a kulisou televizního programu. Koupili jsme si tu 10W LED žárovku. Číňani k nám dovážejí 100W „topná tělesa“ (žárovky EU zakázala), sami však svítí slabounkými, při kterých se nedá večer číst.
Z pelechů jsme vylezli až na vydatný oběd, který jsme požili v blízká vyvařovně. Na zpáteční cestě opět začalo krápat, takže my opět do pyžama. Z nedaleka byly slyšet „Rolničky, rolničky…“ – asi aby nám došlo, že jsme nejeli na jih za teplem. V Laosu, původním cíli naší jarní dovolené, je dnes krásných 37 celsiových!!!
Vpodvečer, když ustaly deště, jsme se vydali podívat se, kudy zítra půjdeme na výlet. Nakonec z toho bylo dvouhodinové bloudění. Pro mámu, s ohledem na naražený zadek, byl každý krok utrpením.
23. 3. 2017 čtvrtek
Ráno neprší, ani to na déšť nevypadá, a tak po pravidelné ranní kávě jdeme pěšky do HuangNiHan. První část cesty je městem, kolem jezdí plno aut a motorek, později uhýbáme ze silnice a jdeme cestou, kolem níž stojí sem tam nesmyslné činžáky, na konci je luxusní hotel. Utrmácení se vracíme a obědváme v nedaleké vyvařovně, kde si za 20 Y vybíráme z mnoha možností přílohu k rýži. Do 16 hodin jsme v posteli, pak si vyšli na vycházku do rozlehlého městského parku. Byl tam klid, na place u památníku jednotlivci něco produkovali - někdo zpíval, někdo cvičil, staří hudebníci preludovali. Počasí se alespoň dneska zlepšilo – nepršelo a trochu se oteplilo. Večer neodmyslitelné brouzdání po West Street, kde jsme za pochodu zkonzumovali večeři – smažené malé brambůrky s obesrávkami a smaženým lotosem.
24. 3. 2017 pátek
Včerejší skromné vyčasení v tátovi vzbudilo naději na dnešní cyklovýlet. Po probuzení tato myšlenka vzala za své – černé nebe čekalo na povel „spustit“ a brzo se ho od Sv. Petra dočkalo. Venku déšť, my v posteli, na klíně počítač, v televizi čínský válečný film. Mámin promodralý zadek stále způsobuje bolest při každém kroku; při praní to však nevadí. Kdy prádlo uschne v tomto počasí, je otázkou. Pokojská dodává denně 4 ručníky a 2 role toaletního papíru, vymění koše a tím úklid končí. Přesto je tu relativně čisto. Hostel vedou mladí lidé, dá se tu objednat smažená rýže za 18Y, sendvič za 25Y, kafé za 15-18Y. Občas jsou tu večer akce: karaoke (spojená s konzumací) za 45Y nebo „pojďte s námi dělat knedlíky“ za 30Y. Bylo by komické se v 65 letech za 120 Kč učit od Číňanů dělat knedlíky. Původně na oznamovací tabuli bylo místo „Made Dumplings“ napsáno „Made Dumping“ což táta přeložil jako „uklízejme odpadky“ a my si lámali hlavu, zda za ten úklid bychom měli zaplatit my, či naopak si 30Y vyděláme. Vzhledem k tomu, že se hostel pyšní ekologičností, recyklací, apod., nebyl výklad od věci. Nezúčastnili jsme se však ani úklidu ani knedlíků.
Před obědem, když přestalo pršet, se jdeme projít. Řeka je kalná a valí se tu množství vody úměrné trvalým dešťům. U řeky tančí (cvičí) mladý muž. Nechápeme plno jevů, se kterými se setkáváme – frontu mnoha desítek prázdných světlezelených mikroelektrobusů, čekajících na bůhvíkoho, doprava bez jakýchkoli pravidel bez nehod, apod. Je tu dost potravinářských obchodů se stejným, nesmyslným a výhradně trvanlivým sortimentem pouze s čínskými popiskami, takže se nedá zjistit, zda obsah je slaný nebo sladký, z mouky, masa nebo zeleniny, pro lidi nebo uvnitř budou taštičky pro kočky. Stoprocentně se dá poznat pouze voda a chlast. Nabídky čerstvého jídla jsou prakticky všude, z velké části však se nedá odhadnout surovina, natož chuť. O mnohém táta říká „tohle bych si dal“ (ale nedává si); máma o tomtéž říká „toto bych si nedala, ani kdyby mi dobře zaplatili“. A tak nakonec stejně končíme u jídel vizuálně podobných našim v čínských hospodách. Dnešní oběd jsme již potřetí absolvovali v nedaleké, Číňany hojně navštěvované vyvařovně, kde si z pultu cca 15 jídel vybereme čtyři a k tomu dostaneme slušnou porci rýže. Největším problémem jsou snídaně – evropské pečivo Číňan nepeče, jogurty ani jiné mléčné produkty jsme tu také neviděli. Je třeba přiznat, že kdybychom je viděli, stejně bychom je do pusy nadali.
Odpoledne jdeme na vycházku po okraji silnic okolo řeky. Počasí je ohavné, kolem nás jezdí jedno auto, či motorka za druhým. Chodníky tu nejsou, tak je to často nervní zážitek. Táta fotí z mostu „cestu do pravěku“ ze stejného místa jako před 13 lety. Změnilo se nejen počasí, řeka je širší, kalná, na břehu vyrostl dům. Když během hodiny se cesta nemění, vracíme se zpět. Na místě obratu nacházíme malý talířek s modrým čínským potiskem. Stává se suvenýrem z této dovolené. Všude kolem silnice se prodává ovoce, ale trhovci nám udávají takové ceny, že si ho raději kupujeme v supermarketu. Od trhovců kupujeme akorát kumquat, který zřejmě právě dozrává a konkurence je obrovská.
25. 3. 2017 sobota
Konečně máma nalezla v supermarketu sušenky s anglickým složením, kde není uveden cukr! Ráno opět stáváme do vydatného deště, a tak hned po snídani opět zalézáme do postelí ke svým počítačům. Před polednem přišly dvě pokojské převléct postele – to jsme ještě v Asii nezažili!!! Po tomto netušeném zážitku odcházíme „guljať v parke“, jediném klidném místě Yangshua. Odpoledne v toulání parkem pokračujeme. Je tam relativně dost lidí (asi protože je sobota); je příjemné pozorovat, jak jsou bezprostřední – ženy cvičí tajči, někdo zpívá s reproduktory, aniž by žádal almužnu, u stolečků se hrají karty, apod.
Večer tradičně brouzdáme po West Street. Každý večer tam bývá plno lidí, dnes ale byla ulička narvaná k prasknutí. Nejen ulička, ale i lepší, jindy prázdné restaurace, kde si Číňani dávají fest do nosu.
26. 3. 2017 neděle
Před rozedněním sice pršelo, ale jinak byl konečně normální den. Vypůjčili jsme si kola a vyjeli jsme z města na sever do vesnice ShenShan. Kolem byla políčka se zeleninou a ovocné sady. Ani kus země neležel ladem. Na vesnici se nestaví rodinné domky, ale výhradně vícebytovky. Nedá se u nich poznat, zda jsou zabydlené, vybydlené nebo dosud prázdné. Hodně domů je nedostavěných, podle mechů delší dobu. Asi po pěti km táta zjistil, že má zcela prázdné zadní kolo, takže on pěšky zpět, máma vedle něho pomalu na kole. Po obědě jsme vyjeli na vyměněném kole znovu, tentokrát k řece Yulong. Počasí bylo akorát na cyklovýlet. Ale vzhledem k tomu, že máma dvě noci nespala, k trvale bolestivé kyčli se přidal úraz a celou zimu se na kole nejezdilo, výlet ji zcela zdolal. Táta se brzo přidal. Přesto po pauze jsme vyjeli ještě jednou cca na hodinu. Jeli jsme přes vesnici sedmi komunistů k řece Li. Cestou se táta stavil ve stánku pro kachnu k večeři. Podávaná je nasekaná se šťávou, zeleným, buráky a čilím. Doba po večeři se nedá strávit jinak (pokud neprší) než v mačkanici na West Street za trvalého ochutnávání na místě vyráběných sladkostí.
27. 3. 2017 pondělí
Konečně dovolenkové počasí, konečně bez bund a galoší! Ráno máme mírnou slovní přestřelku v půjčovně kol a tak si kola objednáváme v našem hotelu (po 20Y/ks). Opět jedeme k řece Yulong a po břehu po cyklostezce ze zámkové dlažby, tentokrát směrem východ a vracíme se kolem jeskyně s motýlem. Zřejmě je nějaká “slavnost“, všude se prodávají věnečky na hlavu s květinami a ženy je běžně nosí. Dnes, stejně jako včera vidíme fotící se novomanžele v atraktivních situacích – včera v poli s hořčicí, dnes v řece na voru. Pochopitelně vlečky nevěst byly hodně ucourané.
Domů jsme se vrátili utahaní a tak do 3 na 5 jsme odpočívali a před večeři stejně jako včera zajeli k řece Li. Při projížďce vesnicí nás ohrožovali 2x psi. Táta si při ústupu rozseknul nohu. Z důvodu neexistence jiné desinfekce použila máma k vyčištění rány ústní odsávačku. Voda v řece poklidně plynula a s ní i mrtvá krysa na hladině. Stejně jako včera jsme si koupili k večeři 1 kachny, kterou jsme díky oteplení mohli zkonzumovat se zbylou rýží od oběda a kumquaty na terase.
28. 3. 2017 úterý
Dvoudenní období bez deště skončilo a zase s přestávkami celý den propršel. Nevíme, co bychom dělali, nemít sebou dva počítače. Máma psala dopisy a čtením deníku z Číny z r. 2004 si přiznávala, jak jsme zbačkorovatěli. Jedním z důvodů je mámin bolavý zadek a tátova zamotaná hlava, druhým je počasí, třetím +13 let. Přesto mohlo být i hůř – před 3 lety absolvovala svou druhou neadjuvantní chemoterapii. Táta si hrál s fotkami a trvale nadával na počítač, wifi. Mimo jiných informací se na internetu (weather-forecast.com) dozvěděl, že Yangshuo je dnes druhé nejdeštivější místo v Číně. Propočetli jsme si, že v Yangshuo bychom měli vybrat 2.500 – 3.000Y, bankomat však tátovi z neznámého důvodu vydal pouze 1.000Y. Doufejme, že nás takto nebude držet u huby i nadále.
V poledne jsme vyrazili porozhlédnout se po obědě. Koukáme jen informativně na jídelní lístek jedné hospůdky, když v tom začalo pršet. Takže jsme do ní zapadli a nelitovali – smažené taštičky s vepřovým a kameninová pánvička s bublajícím lilkem. Rýže bylo tolik, že jsme si ji přinesli ještě na večeři. Na tu jsme šli po procházce za deště parkem. Vlastně nešli, koupili jsme si proti našemu hotelu grilované lilky, táta navíc tři ústřice a konzumovali je na pokoji. Táta byl zcela unesen chutí lilku a prohlásil ho za nejlepší jídlo, které kdy jedl.
Odpoledne si táta koupil modrý skládací deštník, stejný jako máma před týdnem červený; je velký a vypadá pevně. Je nám nepochopitelné, jak většina zdejších motorek je vybavena trvale rozevřenými deštníky, které nejsou zohýbané, potrhané. Doufáme, že i tyto budou sloužit stejně. Máma se obdarovala bílým rolákem.
Pro další dešťovou nadílku odpadla i pravidelná večerní návštěva West Street. Tím pádem zítra máme poslední životní šanci vstoupit do tohoto panoptika.
29. 3. 2017 středa
Celou noc pořádně lilo. Když ráno déšť ustal, vydali jsme se hledat jižní nádraží, odkud bychom zítra měli odjet do Xing Pingu. Byli jsme úspěšní, objevili jsme i autobus č. 5, kterým bychom s bágly měli na tento spoj od hostelu dojet. Využili jsme ho na druhou stranu, dojeli až za městský park, odkud šli procházkou „domů“. Bankomat nám opět přidělil pouze 1.000Y. Což nám stačilo na dobrý oběd ve stejné hospůdce – kuře na sečuánsku, smažené bambusové výhonky, rýže a čaj. Při cestě z oběda opět začalo pršet.
Po ranním objevení autobusové zastávky se cítíme být znalci místní MHD. Rozhodli jsme se, že odpoledne pojedeme autobusem označený prvočíslem na konečnou a odtud pěšky domů. Až po 10 minutách přijela čtrnáctka, končící na severním nádraží, kde jsme vystoupili z autobusu, kterým jsme přijeli z letiště. Zpět jsme šli za deště sídlištěm s bordelem; i závorou odděleným „podnikatelským barokem po čínsku (leštěný mramor)“. I na sebemenší volné ploše jsou všude záhonky se zeleninou, které díky dešti se tu daří. Byty působí velmi neútulně, zatímco auta před nimi jsou většinou velká SUV. V MHD jezdí málo lidí, přestože je levná (1Y); aut, motorek, často elektro privela.
Poslední yangshujskou večeři jsme měli ochutnávkovou. Nejprve jsme si před našim hotelem dali 3 trsy malých grilovaných houbiček, potom na půl plněnou placku u stánku na West Street, kde nás výrobci již dobře znají. Táta si dal sám ještě tři „koláčky“ pravděpodobně z tofu a na zpáteční cestě si u stánku před hotelem ještě nechal ugrilovat 2 špejle s vepřovým. Máma jen ďobala u stánků výrobců sladkých dobrůtek z ochutnávkových misek.
Kolem West Street je stále rušno, jedna produkce hudby přeřvává druhou, mnoho lidí korzuje, některé hospody jsou zcela prázdné, jinde, kde je obsazeno, je před stolovníky tolik jídla, že se to nedá sníst. Jsou dobře naloženi a je na nich vidět, že si umějí užívat života. Před každou hospodou jsou naháněčky a hlavně slyšíme slovo „fish“. Už potřetí jsme se dnes setkali s posledním Maovým bojovníkem a dnes nám při focení i zasalutoval.
Číňani jsou posedlí mobily. Každý drží chytrý mobil v ruce a zaujatě na něj čumí. V hospodě u stolu sedí skupinka mladých mužů. Nepromluví spolu slovo, každý hledí na svůj mobil. U jiného stolu jí skupina přátel a na stativu mají připevněn mobil, který je natáčí. Není Číňana bez selfíček.
30. 3. 2017 čtvrtek XING PING
Dle předpovědi by mělo deštivé počasí zítra v poledne skončit. Dnešní ráno však tomu nenasvědčuje. Pro nás to znamená, že se budeme v klidu balit, žádný poslední yangshujský výlet se konat nebude. Mámu stále bolí naražená kostrč, táta poprvé v životě trpí nespavostí – dnes první čínskou noc prožil bez Stilnoxu. O svá zdravíčka se staráme s péčí dobrého hospodáře – pravidelně se tu živíme kumqaty (10Y/kg), které se prodávají na každém kroku, ochutnáváme i nám neznámé plody, dračí vejce (12 Y/kg), somó (5 Y/ks), ke kávě je pravidelně banán. Pokud v samoobsluze v přízemí našeho hotelu mají úlomek ředkve, máme zeleninovou přílohu. Samozřejmě neodmyslitelné potravinové doplňky.
Déšť ustal a tak kolem 10 hodiny vyrážíme na poslední procházku po městě – West Street, řeka, bankomat a na oběd do osvědčené hospůdky pár metrů od hotelu, kde si dáváme lilek na pánvičce s trochou mletého masa, papriky na česneku s 1 porcí rýže a čajem. Opět jsme si velmi pochutnali, energeticky posílili (všechno tu je velmi tučné). V Yangshuo ode dneška do 4. 4. jsou jakési slavnosti. Všechno se zdobí, buduje.
Co to má být, netušíme, ale nabídka poživatin bude ještě větší než běžně. Po obědě si v hotelu vyzvedáme sbalené bágly a jdeme na MHD č. 5, abychom dojeli na okouknuté Jižní autobusové nádraží (což vlastně žádné nádraží nebylo, jen smyčka autobusů MHD), odkud máme odjet do Xing Pingu. Před vystoupením se táta zeptal řidiče, kde stojí náš další spoj, k našemu překvapení nám ukázal, že s ním máme jet zpátky. Projeli jsme zase celé město a na konečné, na Severním nádraží, byl skutečně náš autobus do Xing Pingu. 27 km cesta trvala asi hodinu (14:25-15:30), prošli jsme příjemným starým městem a ubytovali se. Pokojíček v hotelu Yangshuo Xing Ping This Old Place International Youth Hostel (
) je čistý, bez jediného úložného prostoru, s balkonem, kde je zavěšené houpací křeslo, sociální zařízení podstatně horší než v Yangshuo – sprcha neoddělena od záchodu, místo štětky kořenící diefenbachie. Oteplilo se, je pod vydatných deštích, interiér je studený, venku 100% vlhkost, takže všechno uvnitř otevřených budov, včetně obchodů, je mokré. Zatímco při příjezdu bylo město plné lidí (z lodí), když jsme šli na večeři, tak to byl chcíplý pes – opak West Street.
31. 3. 2017 pátek
Opět deštivo. Máma zůstává dopoledne s knížkou v posteli (naražená kostrč stále bolí), táta si udělal malou procházku k blízkému pavilonku a to i přesto, že se mu možná podebírá odřený malíček a děsí se otravy krve. Cestou na oběd si táta dává jako předkrm 10 rybiček na špejli u stánku, kterých je tady mnoho, neboť lodě a autobusy sem přivážejí hory čínských turistů. K obědu v hospůdce si pak dáváme hovězí s naloženým bambusem. Je to do kysela a nic moc. Dopoledne po městě chodí skupina maoistických bojovníků ve výslužbě, které táta pronásleduje s fotoaparátem. Jsou to od pohledu staří spokojení strýcové v uniformách ověnčených metály. Kdyby neměli tak tupý výraz, řeklo by se, že jsou to recesisti. Za chvíli potkáváme jinou skupinu exotů, táta rozhodl, že jsou to herci pekingského divadla.
Odpoledne jdeme přes most a dál po silnici kolem řeky, kde rostou statné bambusy, rozkvétající voňavé mandarinkové háje a zeleninové záhony. Krajina je ovšem zamlžená. Ze silnice má být viděna krajina zachycená na 20 Y bankovce. Neplatí to ale zcela. Podvečer trávíme na terase v 5. patře hotelu. Táta zuřivě fotí západ slunce, máma řeší telefonem s Apkou stěhování ústavů na fakultě a nesolidního zhotovitele dřevěných schodů v Pavlově budoucím bytě.
Večeři jsme si vybrali dobře. Táta si velmi pochutnal na Lijiang river, shrimps, ginger and onion za 45Y, máma na Celery beef za 40Y. Cestou z večeře vidíme poprvé jasné nebe nad Čínou. Pod našimi okny vyrůstá nový hotel, který zakryje výhled z našeho. Bydlíme tedy na staveništi, kde je často ruch.
1. 4. 2017 sobota
Ráno se probouzíme poprvé do slunečného rána. Je relativně chladno, ale den vypadá optimisticky. Denně do Xing Pingu míří davy turistů, v sobotu jich lze očekávat ještě více. Stejně jako včera se vydáváme kolem 10té hodiny přes most a po stezce kolem řeky Li na sever k brodu Nine horses. Po řece pluje mnoho velkých lodí s turisty i značné množství umělých motorových vorů dělajících obrovský kravál. Přívozem se necháváme převézt a pokračujeme dál kolem řeky. Počasí je skvělé – slunce pálí a přitom není příliš horko. Cestou si dáváme nudličky. Soused od vedlejšího stolu nalévá z termosky vodu, ptá se, zda chceme taky. Kývneme a táta se těší na vodu dobře vychlazenou. Opak je pravdou. Voda je vařící. Konstatujeme, že když se stala pouze horkou, docela se k pálivým nudličkám hodí. Po obědě pokračujeme dál, uvažujeme, že ještě tak 2 – 3 km, pak zpět přívozem a dále tuk-tukem domů, když v tom u nás zastaví mikrobusek s 5 mladíky téměř nehovořícími anglicky a posunky nám nabídne, jestli chceme svést. Jedou do Yangshuo.
Táta chce vystoupit po kilometru, máma ho však přemluví a tak s kluky jedeme nejprve po makadamu, později po silnici do Yangshua. Cestou nám zastavili na vyhlídce vysoko nad řekou Li, kde táta nadšeně mlaská panoramata. Horami díky nabídce kluků jsme projeli cca 60 km. Jedeme krajinou, kolem je mnoho sadů, část je přikryta igelity. Ze silnice vidíme, že jsou to stromy doslova obalené kumqaty. Zcela vymizely staré stavby z vepřovic, všude se staví, kde se nestaví, pěstují se užitkové rostliny.
V Yangshuo nás hoši vysadili v 15 hodin v blízkosti našeho hotelu a my si prošli dobře známá místa – West Street, řeku, park, zahradnictví a přitom si uvědomili, že „nikdy neříkej nikdy“. Před třemi dny jsme byli přesvědčeni, že Yangshuo vidíme naposled v životě. V 16:55 jsme nasedli do autobusu a o 50 minut později byli v Xing Pingu. V autobuse táta sedí vedle mladé maminky, která je naprosto unešená ze svého asi půlročního synka, zatímco čtyřleté holčičky, sedící vedle mámy si téměř nevšímá. Chlapeček je vskutku nádherný, což je možná tím, že na rozdíl od ostatních malých Čiňánků má kulaté oči.
Na střešní terase našeho hotelu jsme si dali čaj, táta opět fotil západ slunce. Vydařený den byl ukončen výtečnou večeří – pivní kachna, lotosový hrnec, rýže a čaj z celých listů. Celý, do té doby vydařený den, mámě totálně zkazila nesmyslná hádka na cestě z hospody. Tátův malíček se nehojí, je otrávený a maluje čerty na zeď.
2. 4. 2017 neděle
Ač neděle, v 6 hodin se začíná budovat nový hotel, který se vyrůstá proti našemu hotelovému oknu. Zatím především kouká a země spousta kovových trubek, ale míchačky s betonem jezdí ve šňůrách. Davy čínských turistů opět proudí od přístaviště výletních lodí, autobusové nádraží je narvané, Číňani se ve velkém kochají svou vlastí. Stánkaři mají žně; je však kuriózní, že jak v Yangshuo, tak zde, všichni dělají totéž. Když chceš něco jiného, musíš se přesunout do jiného města.
Počasí se snad už umoudřilo a tak ve 3/4 na 11 za mostem zahýbáme doprava a jdeme cca 5 km, nejdříve silnicí, pak makadamem. Kde kolem silnice nejsou domy, jsou sady různých citrusů. Některé současně rodí i kvetou. Kvetoucí pomela nádherně voní. Brzy však registrujeme i jiné smrady – jednak prasata, které nám profesionálním zemědělcům příliš nevadí, ale také typické organofosfáty, které nám vadí tuze. Nejen, že je cítíme, ale vidíme i spoustu pytlů od megadávek a aplikaci z dvousetlitrových sudů. Chuť na zdejší pomeranče nás v tu chvíli přešla. Vesničani bydlí v nových, většinou třípodlažních barácích z betonu či cihel, staré domky z vepřovic, pokud nebyly zbourány, slouží už pouze prasatům,. Kolem cesty jsme narazili i na několik typických hrobů. Je horko, hospoda žádná, strach ze psů a tak se vracíme na oběd (citronové kuře, mladé bambusy a rýže) do Xing Pingu. Táta po obědě spí, máma pere. V 16 hodin vyrážíme hledat cestu do sedla, které tátu láká k dobytí, ale opět nám cestu zkrátil strach z tušených psů.
Večeři si dáváme na stejném místě jako včera, jen místo kachně na pivě volíme dietnější vepřové se zelenými paprikami a pivo.
Číňani ve věku od 3 do 60 let sedící v hospodě, pokud nejí, ale velmi často i při jídle, zírají do svých chytrých mobilů. Naprosto všichni. Na co koukají, netušíme. Ti starší ve volném čase mastí karty. Muži i ženy. Buď ve svých temných příbytcích (žárovky se používají max. 4W; my jsme si to jednu putovní 10W koupili, abychom mohli číst a po setmění v pokoji nebloudit), nebo v parcích, kde k tomu často jsou kamenný stoleček a kolem něho 6 kamenných stoliček. Jak pro trpaslíčky. Někde karty nahrazuje jakési domino.
Tátovi se k bolavé noze přidává zanícený tučník. Zatím řešíme jen Framykoinem.
3.4.2017 pondělí
K snídani si tu trvale dáváme slané sušenky (jediné na čem je napsáno složení v angličtině, podobné našim TUC), k tomu ovoce nebo ředkev a vaříme si čaj. Ač máme varnou konvici svou, zatím jsme ji nemuseli použít, oba hotely ji mají jako součást pokojového inventáře (na rozdíl od skříní).
Teplý příjemný den. Přívozem, kousek od hotelu se necháme převézt přes řeku a jdeme nejprve silnicemi po rovině, později po makadamu kopcem do nejbližšího sedla. Potkáváme vesničany, kteří jsou potěšeni, když je pozdravíme po jejich – NiHa. Na příkrých kopcích rostou cypřiše, kde to jen trochu jde, jsou citrusové háje. A opět se na ně aplikují ve velkém organofosfáty. To není postřik, to je kropení.
Po výborném, leč tučném lilku ve speciální omáčce + vepřovém s celerem a houbami zalézáme do postelí. Po odpoledním klidu se snažíme najít cestu do tátova vytipovaného sedla, ale opět nám brzy tento úmysl překazili psíci. Procházíme městem, kde dnes byly trhy, prodává se ovoce, zelenina i petardy. Ve dvou autech vidíme vepříky. To nejsou evropské twiggy, to jsou třímetrákoví kousci ideální na sádlo a škvarečky. Kupujeme si ananas, ale porce jsou tu tak obrovské a tak mastné, že už se do nás po návštěvě hospody nic nevejde.
4.4.2017 úterý
Odpoledne procházka obcí jinudy, střelba už doznívá, všude jsou ozdobené hroby a zbytky po vybuchnutých petardách. Přesto je pořád v ulicích mnoho stánků, kde se pyrotechnika, vonné tyčinky i peníze pro nebožtíky stále prodávají.
Po obědové kachně jsme tak tak sytí, že k večeři si dáváme na balkoně jen snídaňové sušenky s ananasem a pomerančem. Poslední celý den v Xing Pingu. Občas v minulých dnech tu byla slyšet střelba, dnešní ráno to však je každou chvíli. Okolo jsou všude hory, takže randál je to hrozný.
Chtěli jsme si půjčit kola, ale nevíme proč, ale nešlo to, tak jsme šli pěšky po již známé cestě za mostem napravo. Tady jsme zjistili, že dělobuchy se odpalují kolem hrobů, kde před tím lidí zapalují svíčky, spalují jakési žluté papírky, hroby zdobí červenými papíry a nakonec odpálí sérii petard, občas i raketky a ohňostroje. Došli jsme k závěru, že dnes jsou čínské dušičky a rambajs je způsob uctívání mrtvých. A protože jsou hroby všude – u cest, u domů, uprostřed polí, sadů, v lesích, na svazích hor, střelba se ozývá ze všech stran. Připadáme si jak při ataku v první linii za čínsko-japonské války. Doma pak z internetu zjišťujeme, že je velký čínský několikadenní svátek, při kterém se slaví nejen smrt, ale i příchod jara a doby dešťů. Už víme, proč ženy nosí na hlavách věnečky z květin – vítají jaro.
Večer se máma věnujeme ošetřování bujícího tučníku – za tmy, s Framykoinem, místo gázy toaletní papír. Táta je vyděšen a vymýšlí nesmyslné scénáře (konzultace s VZP, český lékař po telefonu, návštěva čínského zdravotnického zařízení).
5. 4. 2017 středa GUILIN
Ráno se balíme a při poslední procházce městem zjišťujeme, odkud jede autobus do Guilinu. Silnice je v některých místech z velkých černých mramorových dlaždic. Město je relativně klidné, zástupy turistů, které tudy v minulých dnech procházely, souvisely s jarně-dušičkovými svátky (jsou několikadenní). Cestou k autobusu se zastavujeme na obědě v hospůdce na málo frekventovaném místě, kde jídelní lístek má většinu cen přeškrtaných směrem dolů. Dáváme si lilek. Plave sice tradičně v oleji, ale je skvělý. Personál je velmi ochotný, když nerozumí našemu přání (chtěli jsme chilli), předložili mámě mobil s překladačem. Ani ten však mámině brilantní angličtině nerozuměl.
Po obědě jdeme pomalu k autobusu, jízdní řád se nám nepodařilo zjistit. Přistaven je spoj do Yangshuo, a tak do Guilinu jedeme znova přes toto město. Domlouváme se, že máma tam počká s batohy na nádraží, zatímco táta dojde vybrat z osvědčeného bankomatu yuany, když v tom nám průvodčí ukazuje na silnici stojící autobus, který jede do Guilinu. Rychle tedy přestoupíme a ve 14 hodin se autobus rozjíždí směrem k poslední destinaci našeho čínského putování.
Cesta na kraj Guilinu trvala asi hodinu, průjezd městem další hodinu. Cesta byla snesitelná, už druhý den je pod mrakem, teplota cca 23°C. Protože jsme očekávali problém s bankomatem (většinou tu berou jen čínské karty), máma hlídala bágly a táta zatím sehnal bankomat Bank of China a vybral 1.000Y, což by nám mělo stačit. Máma seděla s batohy na schodu před obchodem. Po chvilce přišla paní ze sousedního obchůdku a přinesla ji židli. Když se vrátil táta, nesla další. Tu jsme nevyužili, ale na PC ji táta ukázal v čínštině dotaz, kterým autobusem se dostaneme k našemu hotelu. Sama nevěděla, ale sezvala sousedy a tak nám to našel mladík na nedílné součásti každého Číňana – na mobilu.
Od autobusu (dvoupatrový s klimatizací a televizorem za 2Y) jsme trochu bloudili a asi v 19 hodin dorazili do zatím nejlepšího hotelu, v jakém jsme kdy spali. Je nejen vkusně zařízený (skříně opět chybí), ale je i dokonale čistý a v recepci je velmi příjemná dívka mluvící dobře anglicky. Na pokoji je televize, na které je možné si pustit mnoho filmů různých proveniencí, v čínštině i angličtině, ale samotnou televizi velmi jednoduchým ovladačem, se nám nařídit nepovedlo. Mohli jsme si ušetřit hodinové shánění bankomatu – jako na jediném místě, kterým jsme prošli, se zde dal pobyt zaplatit kartou. To jsme taky udělali, a tím pádem máme na těch pár zbývajících dnů Y2.280 (= cca 10.000 Kč) v čínské hotovosti. To se tedy pomějeme! Po vybalení jsme šli na večeři a s překvapením zjistili, že ceny jídel tu jsou výrazně nižší než v Yangshuo či Xing Pingu. Za tmy vidíme, že v parčíku několik žen cvičí tajči, vedle pán dělá protahovací cviky.
Opět po cestě autobusem konstatujeme, že Čína zažívá ohromný stavební boom. Na rozdíl od venkovské zástavby, jsou nové domy, celá sídliště i další stavby vkusné. I na našem pokoji se zřejmě podepsal architekt.
6. 4. 2017 čtvrtek
Po nočním dešti se drží celý den mlha, teplota mezi 20 a 25°C. Tradičně kolem 10 hodiny (po ošetření tátova šourku se zaníceným tučníkem), vyrážíme do města. Navštívili jsme jednu pagodu, je pravděpodobně nová. To táta usoudil nejen podle toho, jak vypadá, ale i proto, že v průvodcích je na tomto místě popisována (zakreslována) hora. Část cesty jdeme kolem řeky, mosty jsou daleko od sebe a tak jsme nachodili cca 9 km, než jsme se dostali zpět do hotelu. Kvůli mlze a občasnému mrholení táta nemohl fotit. Procházeli jsme rozlehlým podchodem, kam nikdo nešel; tátu napadlo, že podchod působí dojmem, že by nás tu někdo mohl přepadnout. Jsme ale v Číně, kde je všechno jinak – uprostřed podchodu za zvuku hudby pouštěné z reproduktoru připevněného na bicyklu několik párů tančí, jiné dívky cvičí tajči. Chodníky ve městě jsou vesměs z velkých černých mramorových dlaždic, které kupodivu ani za deště nekloužou; obecně se tu využívají hodně i jiné kameny. Nejen v exteriéru, ale i náš hotýlek mimo jiných přírodních materiálů hojně využívá žulu. Město má řadu parků, obecně je tu hodně opečovávané zeleně.
Velmi chutný oběd absolvujeme v bufetu. Za vepřové s houbami a bambusem a rybu s tofu na zázvoru s rýži platíme dohromady směšných 13Y. Zen Tea House
(
) je příjemný hotýlek nad jedním z ramen řeky Li, nad řekou poletují netopýři. Přístup od silnice je sice odstrašující, pak se projde kolem hromady odpadků, ale dále už je zeleň, altánek v čínském stylu, jezírko s rybami, žabičky. U vchodu povinné pantofle (které byly ve všech hotelích); další pantofle na pokoji před sprchovým koutem (i zde je sprcha i záchod v jednom, i zde chybí záchodová štětka). Pokoj je velmi vkusný, žula ve sprše a kolem okna je doplněna hrubou, k žule se hodící dlažbou. Čistota je téměř německá, okno máme do dvora, takže relativní klid. Pokojská denně mění čtyři ručníky, doplňuje pitnou vodu. Největším problémem je absence skříní, takže po nastěhování je v pokoji bordel.
Po odpolední kávě (místo dortu s obrovským výborným mangem) vyrážíme courat městem. Kdyby bylo o 20°méně, dalo by se počasí nazvat dušičkovým. Každou chvíli prší, ale v tričku není zima. Přitom vyhlížíme hospodu, kde by máma mohla oslavit své 65. narozeniny. V Praze běžně dostupné čínské víno, jsme v Guilinu nenašli, tak si na hotelovém letišti připíjíme jinou místní kořalkou.
Navečeřet jsme se šli do nedaleké „lepší“ restaurace. Za dva dny jsme v Guilinu neviděli jedinou bledou tvář, není tedy důvod, aby tady byl jídelní lístek v angličtině. Táta si vybral podle obrázku hovězí s chilli papričkami (cca 20 dkg na porci), máma podle obrázku jídlo, které vypadalo jako citronové kuře (smažená kuřecí prsa v křupavé krustě, politá kyselým sosem), které si před pár dny dala v Xing Pingu. To co přinesli, byl smažený bůček ležící na usmažených arašídech – jednoznačně nejslabší jídlo této dovolené. Tak jsme se opětně podělili – táta snědl tlusté vepřové, máma půlku hovězích šavlí. Když jsme si chtěli objednat pivo, hospodská posunkem ukázala, že máme pít čaj. Takže zítra raději jinam.
7.4.2017 pátek
Vyčasilo se, je dusno a teplo. Jdeme do největšího guilinského parku Seven stars, kde by měla být i ZOO s pandami. Park je nádherný, v čínském stylu. Je tu dost Číňanů, přestože vstup je drahý (70Y). Po mnoha schodech nejprve nahoru, pak dolu jdeme téměř nenavštěvovanou cestou – není divu, ukončena je plechem pro zabránění vstupu. Takže opět mnoho schodů nahoru, pak dolů. Nevadí nám to, z cesty jsou výhledy na město a tak táta zjišťuje, jak se včera mýlil. [To táta usoudil nejen podle toho, jak vypadá, ale i proto, že v průvodcích je na tomto místě popisována (zakreslována) hora.] Po delší době jsme našli i vstup do ZOO; protože však cedule oznamovala, že pavilon s pandami je uzavřen, do ZOO jsme nešli a raději si znova prošli park. Autobus nám jel přímo až k hotelu, na oběd jsme šli na včerejší místo, kde jsme si za 13Y tak pochutnali. Dnes byl výběr připravených mističek jiný, i dnes to bylo dobré.
Po odpoledním klidu si dáváme kávu s ananasem v altánku před domem. Recepční nás upozorňuje, že i a na střeše v 5. patře je podobný altánek (jak je tu běžným zvykem). Je to tam pěkné: altánek se skleněnou střechou, lehátka, pračky a sušárna, právě tam jedna starší běloška stříhá šedivé vlasy manželovi.
V 17 hodin autobusem č. 16 jedeme k jezeru „Dvě řeky čtyři jezera“, uprostřed něhož stojí dvě pagody. Jdeme kolem jezer, všude dost lidí, je teplo. Jeden čínský pár nás poprosil o focení a tak máma se směje v objetí s Číňankou asi 1 hodiny do jejich dvou mobilů. Od jezera odbočujeme do obchodní zóny. Ač jsme si řekli, že žádný grafický list nebudeme přikupovat, z 90Y usmlouváváme jeden na 50Y. Táta si kupuje vytouženou porci durianu. V další části zóny je stravovací úsek. K dostání je tam všelicos – od smažených obrovských kukel, štírů, langust, po všechna možná jídla, která se v Číně nabízí. Máma upozornila, „abychom zase nelitovali, že je obrázek jen jeden“, vracíme se tedy pro další, který usmlouváváme na 40Y. Pak ještě koupíme malou plyšovou pandu a jdeme se najíst ke stánkům – táta dvě grilované ryby, máma smažené taštičky a spirálu ze smažené brambory.
Za tmy se vracíme kolem nádherně osvětlených pagod a autobusem domů.
8. 4. 2017 sobota
V noci lilo, ráno je klima jak v Bangkoku a opět prší. Zůstáváme do 1/2 12 v posteli a pak MHD odjíždíme do parku Nanxi Shan. Je výrazně menší než Seven stars park. Má tu být festival třešňových květů. Číňan by se měl jet podívat do ulice V Olšinách, aby viděl, jak sakury mohou kvést. Květů bylo málo, zato výprav čínských turistů mnoho, a tak táta se věnoval focení žabáka, který se radostí z vydatných dešťů nadouval a kvákal. Pěšky jsme došli k jezerům s pagodami, kde jsme se najedli a zcela utrmáceni dusnem odjeli domů. K palačince plněné fried rice jsme dostali normální nerezový příbor. Poprvé a naposled jsme takovou věc v Číně viděli. Všichni místní a táta jedí výhradně hůlkami, máma výhradně UH příborem z letadla.
Na další vycházku jsme se vydali až po 18. hodině. Chodit večer v Číně po městě je zážitek – jezdí tu mnoho motorek, většinou tichých, pohon je elektrický. Nesvítí, a když je ucpaná silnice, vjedou na chodník.
K večeři jsme si dali nudlovou polévku ve vývařovně. V Guilinu je mnoho jídelen, ale ty středního typu, do jakých jsme chodili v Yangshuo a XingPingu, nám tu chybí. Na rozdíl od minulých destinací je tu spousty luxusních obchodů a jídlo je levnější. Stále obdivujeme chodníky z mramoru, které po dešti nekloužou, stále s kroucením hlavy hledíme na Číňany, kteří neodtrhnou oči z displeje svých mobilů.
9. 4. 2017 neděle
Na dnešek naplánoval táta návštěvu do 30 km vzdáleného městečka Daxu. Na autobusovém nádraží jsme se nedopátrali dopravy a tak jsme zůstali v Guilinu. Během jízdy městským dvoupatrovým autobusem jsme obdivovali dokonale udržovanou zeleň uprostřed rušných komunikací. Nejprve jsme zašli na oběd do slušné restaurace v blízkosti centrálního náměstí, na specialitu zdejšího kraje – rybu na pivě. Byla skvělá – mírně ostrá, se zeleninou a hodně omáčky. Méně skvělá byla cena piva 20Y (běžná cena v hospodách je 8Y). Po obědě jsme se courali kolem velkého jezera. Skupina mládežníků nás požádala o podpis na vlajku. Nakoukli jsme do jakéhosi suterénu, kde šest dědků produkovalo klasickou čínskou hudbu včetně zpěvu. Pozvali nás dovnitř, a tak jsme měli i kulturní vložku.
Guilin, asi jako celá Čína, je městem protikladů. Na jedné straně jsou tu nádherné parky, dokonale upravená zeleň kolem vozovek, chodníky z mramoru, žuly, veřejné záchodky obložené mramorem, luxusní obchody, báby s košťaty zametající stále dokola, na druhé straně vývařovny s upatlanými stolky, hromady bordelu, každý odhodí odpadky, kde ho napadne.
Číňani jsou sebevědomí, k nám přátelští, dorozumět se s nimi nedá. Dobře se oblékají, děti jsou čisté, velmi často se o male děti starají prarodiče. Číňani mají své děti rádi, nejsou pro ně zdrojem obživy.
Na rozdíl od Thajska, kde se plouží spousty přežívajících psů s vředy a Vietnamu, kde stažení psi jsou nabízeni v tržnicích mezi ostatním masem, Číňani své psy milují, věnují jim nesmírnou péči. Je jich tu relativně méně v porovnání s Českem, ale jsou opečovávaní a nelze si nevšimnout pýchy jejich pánů. Naproti našemu hotýlku je psí salon. Je soustavně plný zákazníků, a jsou to krasavci s různými sestřihy. Chlupy, které jim zůstaly, září čistotou.
Z výletu jsme se vrátili utahaní, neboť táta rozhodl, že vystoupit z MHD máme u sochy francouzsko-čínského generála. To byla pitomost, a tak jsme ušli o 3 km za plného provozu zbytečně více. Večer jsme si dali výborné taštičky v naší ulici. Zadání, čím mají taštičky být naplněny, opět tlumočil nepostradatelný mobil.
MHD v Guilinu je dobrá. Cena jedné jízdy je 2Y. Zastávky jsou jasně značené, jednotlivé linky mají uvedeny zastávky i latinkou, vše jezdí často. V autobusech je obrazovka, běží v ní asi jen reklamy. V patrovém autobusu pomocí čtyř kamer řidič má přehled, co se v autobusu děje.
10. 4. 2017 pondělí
Abychom neodjížděli s pocitem, že počasí nebylo zas tak špatné, vzbudili jsme se do zatažené oblohy, ochladilo se (do včerejška to byl Bangkok) a brzy rozpršelo. Přesto jsme se vydali dvěma městskými autobusy + kousek pěšky k úpatí hory Yaoshan, odkud vede sedačková lanovka do 950 m. Cestu lemovaly rozlehlé čerstvě ozdobené hřbitovy. Na parkovišti stálo cca čtyřicet autobusů, které přivezly cca 1600 Číňanů; ti si nadšeně stoupali do dlouhé fronty k sedačkám. Občas jemně zapršelo, bylo zataženo, cena sedačky byla 110Y/osobu. Máma odmítla si odstát hodinovou frontu mezi hulákajícími Číňany, za účelem deset minut postát na vrcholu s hulákajícími Číňany; raději projde hřbitov. Táta to s nevolí akceptoval a tak cestou zpět jsme vstoupili na jeden hřbitov a postupně se mezi hroby proplétali po svahu vzhůru.
Došli jsme téměř k nejvýše položenému hrobu, odkud byl pěkný výhled. Horší než cesta nahoru byla cesta dolů, ale nakonec jsme zvládli i tu. Hroby byly vyzdobeny umělými květinami zářivých barev, všude byly zbytky po petardách, misky s pohoštěním pro nebožtíky. Některý nebožtík dostal na přilepšenou i alkohol (táta ověřil přičichnutím k lahvi). Mezi hroby byly žulové karetní stolky se sedátky, jaké jsou běžné v parcích.
Autobusem č. 24 jsme dojeli k jezerům s pagodami, kde stejně jako včera jsme se naobědvali. Tentokrát ne v restauraci, ale u stánků. Spokojenost byla stejná – uzená grilovaná kuřecí stehna s opečenými brambůrkami s velmi ostrými obesrávkami, lotosové plátky, na závěr čtyři grilované ústřice s hodně česnekem. Což nešlo zapít ničím jiným, než 9° Liquanem. Při cestě domů parkem kolem jezera táta konstatoval, že tato dovolená byla o parcích a stravovacích zařízeních. I máma to tak cítí.
V 17 hodin jsme vyrazili rozloučit se s Guilinem. Prošli jsme dvěma odlišnými zónami starého města – letním sídlem princezny z dynastie Ming, což je mimo jiné nádherně udržovaný park, přes krásně osvětlenou novou pagodu do supermoderní obchodní čtvrti, kde to žilo. Nabízelo se tu spousty jídla a to i netradičním způsobem (konzumenti sedí u stolu se zabudovanými indukčními plotýnkami). Na nich se vaří polévka, uprostřed jezdí pás s ingrediencemi a každý strávník si vkládá do polévky ingredience dle vlastní chuti. My jsme poslední večeři pojali také ochutnávkově – švédský stůl za pochodu. Vraceli jsme se kolem 21. hodiny patrovým autobusem a pozorovali, jak celé město je úžasně osvětlené. Nejen památky, ale i hory, stromy, domy, mosty, silnice.
11. 4. 2017 úterý
Vzbudili jsme se do chladného rána. Dnes je možné již říci, že očekávané počasí dle dlouhodobých statistik nevyšlo. Trvale bylo vlhko, na začátku v Yangshuo to bylo na teplé bundy a deštníky, později vlhké tropy a konec opět studený. Zaplať Bůh, nevyšlo při této dovolené jenom počasí! Díky dešťům byla venkovní zeleň svěží, vše umyté, žádný prach.
Máma ráno sbalila vše do pytlů, táta zjišťoval z internetu podrobnosti ke zpáteční cestě.
Naposled jsme vyšli naší ulicí Shijiayuan na tržiště koupit domů dětem dračí vejce. Všechno se nacpalo do batohů a v 10:45 jsme opustili krásný hotýlek Zen Tea Hause. Poslední rozloučení se strážcem odpadků před vchodem, se kterým jsme se každý den zdravili NiHa se zvednutým palcem. Celou cestu na letiště si táta prožil v očekávané nervozitě – přejeli jsme městským autobusem místo odjezdu letištního autobusu, odbavování trvalo dlouho, příprava malého oběda v letištním bifáči (před očekávanou žranicí v letištních saloncích) trvala dlouho, u bezpečnostní prohlídky předlouhá fronta, a letadlo mělo startovat za 1 hodiny. Klidný čínský pasažér nás nechal předběhnout celou bezpečnostní frontu, a tak jsme po posledním ataku na tátovu psychiku (gate 4 na letence, gate 2 ve skutečnosti) seděli v B737 včas. Očekávaný velký oběd jako při cestě do Guilinu se omezil na 20 g arašídových křupek.
V Pekingu jsme přistáli před 17. hodinou. Další odlet byl plánován na 1:40 hod. Tedy více než 8 hodin volného času. Původní tátův nápad vyrazit do města byl zavržen ještě před přistáním. Letiště přeci nabízelo tolik možností – buď hotýlek, je-li pauza >6 hodin, nebo různé salonky pro nás, VIP :-) pasažéry. První salonek jsme obtěžkáni šesti batohy putujíce sem tam mezi prvním a druhým terminálem našli po dvou hodinách (těsně vedle místa, které jsme před těmi 2 hodinami opustili). S radostí jsme do něj vnikli. Nabídku občerstvení představovala voda dvou teplot, instantní káva. Ani wifi se nám nepodařilo naladit. Pouze kulturní vložka - čtyři černí muslimové tam prováděli svůj náboženský obřad na přinesených modlitebních koberečcích.
Po bezpečnostním odbavení jsme se konečně dostali k toužebně očekávanému VIP salonku (přes kartu od naší banky), tudíž k jídlu, a tak jsme si dali naposled čínskou kuchyni (různé taštičky wonton nadívané mimo jiné pravým čínským lančnmítem, fried rice, nudličky s krevetami, táta dále whisky a pivo, máma pivo a čínská vína, kafé s koblihou).
Potvrdil se jeden z Parkinsonových zákonů (je-li dost času, nic se nestihne), a tak jsme nestihli odjezd autobusu k airbusu, tudíž nás tam vezl zvláštní mikrobusek ještě se třemi dalšími opozdilci. Letadlo nebylo plně obsazeno a desetihodinová cesta byla nepříjemnou tečkou za příjemnou dovolenou.