Neděle, 29.února
Všichni už jsou Mexiku, buenos dias, je 10 minut před pátou odpolední, takže my už taky dem. Po hodinové cestě jsme v Ruzyni na letišti. Let do Madridu s Iberií trvá skoro o hodinu déle než podle letového řádu. Největší šok však prožíváme při zjištění, že součástí letu není tradiční pohoštění. Můžeme si sice koupit bagetu za 7 EUR a podobně, ale to by nám to hořklo v hubě. Proto přichází vhod cibulová bageta původně určená ke konzumaci v Madridu.
V Madridu snadno nacházíme hotel Plaza del Liceo (metrem s přestupem, po 2 EUR na osobu). V Madridu je únorová teplota cca 10 st. C. Podkrovní pokoj je vybaven klimatizací, což zjišťujeme až prokřehlí ráno.
Pondělí, 1.března
Po snídani z Prahy se jdeme projít asi na hodinu městem, ochutnáváme ještě teplou dobrou místní bagetu a odlétáme s hodinovým zpožděním ve 13:45 do Mexico City. Jsme napnuti, zda ekonomická krize se projeví i na pohoštění při dálkovém letu (pohotovostní zásoby z Prahy už došly). Naštěstí tomu tak není a na letu je nepříjemná pouze jeho délka. Celý den doprovázíme Slunce, takže přistáváme "už" v 19:00 místního mexického času. Letíme přes Labrador, Toronto, Chicago, Dallas a Austin. V letadle se seznamujeme s libereckými vrstevníky, kteří vyžívají naší "znalosti" poměrů a jedou s námi do hotelu (metrem žluté linie 5 do stanice Pantatitlán, zde přestup na růžovou linii 1 do stanice Isabel la Católica). Odtud už je to 5 minut chůze do známého hotelu, kde za 390 MXN (1 MXN = cca 1,5 CZK) strávíme jednu noc, v rámci níž řešíme časový posun. Spát jdeme v 5:00 SEČ, vstáváme v 11:00 SEČ.
Úterý 2.března
Hodinu se balíme, snídáme pražský sýr, pražskou kávu, objednáváme si pokoj na poslední dva dny mexického pobytu a opět metrem jedeme na letiště, abychom v 10:00 zamířili k Pacifiku.
Po jeden a 1/4 hodině přistáváme v tichomořském letovisku PUERTO VALLARTA (1). Autobusem z letiště jedeme k pobřeží, kde se ubytováváme v hotelu Bernal. Je to takový ten třeťosvětový brlůžek. Nicméně celé město je plné luxusních hotelů pro kanadské a americké turisty. Kolem poledního nachodíme cca 2 hodiny, abychom si vybrali tu správnou hospodu k obědu. Výsledek: kupujeme si půlku grilovaného kuřete s tortillami a salsou a jíme to na pokoji. Odpoledne se procházíme blízkou částí města - všude jezdí plno aut a obchody jsou orientované na americké turisty. Večer trávíme při západu slunce na pobřeží, kde obdivujeme hejna pelikánů, jak po setmění loví v rozbouřených vodách.
Středa 3.března
Ráno se budíme brzy. Nevíme přesně, jaký tady je čas, zda jsme překročili další časové pásmo či nikoliv. V 9 hodin ((ale možná v 8) odjíždíme do 25 km vzdáleného přírodního parku v Sierra Madre. Cesta vede zpočátku po nádherném, divokém pacifickém pobřeží, v něčem připomínajícím nejhezčí partie Středomoří. Žel bohu je pobřeží v posledních letech v téhle oblasti dost zastavěné luxusními vilami. Přírodní park Botanical Jardines je vlastně kus džungle nad krásnou divokou řekou zpestřený místy partiemi s vysázenými kulturními květinami. Na zpáteční cestě se zastavujeme na hodinu v rybářské vesnici Boca de Tomatlán, kde vlastně nic není. Cestou od autobusu pro velký včerejší úspěch si opětně kupujeme grilované kuře s tortillami a salsou a na terase hotýlku obědváme. V podvečer jedeme autobusem do nákupního centra Walllmart. Je to vlastně mnohakilometrová vyhlídková jízda po pobřeží, protože pěšky se kvůli vzdálenosti a četnosti aut město prohlídnout nedá. Baštíme jižní ovoce.
Čtvrtek 4.března
Opět míříme směrem do Sierra Madre, tentokrát blíž, cca 10 km od města. Procházkou džunglí jdeme do El Edenu, což je místo, kde se natáčel Predátor. Východiskem je resort Mismaloya, kde před staletími sbalil Richard Burton Liz Taylorovou. Jsme jediní z návštěvníků, kdo do Edenu jde pěšky, prašnou cestou. A tak nám nabízeli svezení nejen američtí mototuristé, ale i zadarmo nás chtěl svézt i místní taxikář. My ovšem nejsme žádní mastňáci a tak v prachu od kol jsme si ušli 5 mil po svých. Po návratu jsme se stavili na dobré comidě-corridě, což je zdejší polední menu v ceně cca 75 Kč včetně neomezeného množství šťáv z exotického ovoce. V hojné míře se tu živíme tropickým ovocem, které je v nadstandardní kvalitě a podstandardních cenách. Táta dokrývá potřebu vitamínů zdejší rostlinou agáve (přepálenou v tequilu) Večer trávíme na pláži mezi pelikány.
Pátek 5.března
Z Puerto Vallarty se dá jít dvěma směry. Buď do krásně čistého azurového Tichého oceánu nebo po prašných cestách (je období sucha) do Sierra Madre. Volíme opětně druhou alternativu. Cestou se rácháme v horských potocích.
Po pěti dnech zde hodnotíme zdejší návštěvníky z USA takto:
Takže ze zahraničních návštěvníků pouze Mužíkovi chodí mimo město po svých.
Na zpáteční cestě nám dva mladí Američané (na motorce) po otázce, odkud jsme a neodmyslitelném podivu, sdělili, že dole se střílí a oběti jsou prostřílené jak řešeto (což nám názorně předváděli na svých tělech). Říkali jsme si, že si nás možná spletli s Čečnou. Ale o pár kilometrů dál skutečně bylo mnoho policistů se samopaly a ještě víc čumilů. Řidič autobusu nám pak skutečně potvrdil, že k masakru došlo.
Po návratu si opět dáváme comidu-corridu. Zatím jsme si na všech jídlech v Mexiku (před dvěma lety i nyní) pochutnali.
V podvečer couráme po pláži a pozorujeme Indiány, jak provozují prastarý aztécký rituál: čtyři "voladors" se točí přivázaní za nohu, hlavou dolů, na provazech na několik desítek metrů vysokém sloupu.
Po pláži pobíhá spousta prodejců nabízejících spoustu nevkusných zbytečností. Večer Táta zápolí s internetem - zdejší klávesnice nemá "ř" a tak mu nedovoluje se přihlásit (Táta si nepamatuje zpaměti rozložení české klávesnice).
Sobota 6.března
Město a jeho okolí křižují snad stovky autobusových linek s velmi krátkými intervaly. Jako cíl dnešního výletu si vybíráme Agua Azul (Modrá voda). Pokud se něco takhle jmenuje, bude to pravděpodobně vodopád uprostřed nádherné přírody. Když se od řidiče dozvídáme, že jsme v Agua Azul a máme vystoupit, nevycházíme z údivu. Prach, odpadky, bordel, kam se podíváš. Říkáme si: přejdeme to, dál už bude lépe. Ale ze všech stavení a dvorků na nás blafají, občas na cestu vybíhají špinaví, opelichaní a vrčící psi. Tak to vzdáváme a dalším autobusem jedeme na kraj lázní Mismaloya, odkud má podle cedulky u silnice vést turistická cesta. A vede. Cca tři hodiny procházíme přes dva horské hřebeny hustou džunglí Sierra Madre. Hned zkraje, ještě na silnici jsme pozorovali přejetou vačici opossum, v džungli bylo plno zajímavých rostlin včetně divoké vanilky. Cesta vedla po uzounké stezce a bylo s podivem, že jsme nesešli na nesprávnou odbočku, poněvadž značení žádné nebylo. Vylezli jsme až na vršek jedné hory s nádherným výhledem. Riskujeme a nevracíme se stejnou cestou. Risk se vyplatil - a tak závěr náročného výletu končí mezi luxusními vilami v kopci nad Puerto Vallarta. Začali jsme na smetišti, končíme v přepychu.
K obědu si objednáváme opět comidu-corridu. Máma si dává chilli con carne - je to výborný maďarský gulášek.
Při psaní těchto řádků (v hotelové posteli) najednou hrozná rána - a ajta, na zeď naší terasy právě padá strom zvící třípatrového domu!!! Jen tak si prostě za bezvětří umřel.
Večer se loučíme s Puerto Vallartou na kolonádě podél moře, kde pulzuje večerní život - v restauracích, na plážích kejklíři a sochaři, mnoho, mnoho stánků s dobrotami. MY si dáváme dva druhy čokoládových, velmi chutných dortů. Závěrečný den v Puerta Vallartě se vydařil. Jak denní, tak večerní program byl plný zážitků. Počasí bylo podmračené, což je příjemnější na výlet, méně uspokojivé na focení, takže Táta již třetí večer se nedočkal vytouženého západu slunce nad Ticháčem.
Neděle 7.března
Vstáváme před šestou, abychom se v klidu sbalili a rozloučili s naším pokojíčkem v hotýlku Bernal. Hotel byl postaven z cihel na štorc, takže v místě, kde byla elektrická zásuvka, prosvítala škvírou ulice. Ale udržován byl v čistotě. Denně se vytíralo a měnily ručníky, mýdlo a šampóny. K dispozici byla pitná voda.
Stanice autobusu do Manzanilly je pár metrů od hotelu, a tak odtud v půl dev;áté odjíždíme. Cesta vede podél pobřeží hornatou krajinou, kolem jsou svěže zelené lesy s epifyty i kaktusy, ale také místy kokosové plantáže s podrostem banánovníků. Nad hlavou krouží mnoho orlů, na telegrafním sloupu pozoruje provoz na silnici velký leguán.
Autobus je luxusní, klimatizovaný, při jízdě se dá skoro ležet, jen do umyvadla někdo nablil.
Přestupujeme (obratem) do dalšího dálkového autobusu do města COLIMA (2), což je metropole stejnojmenného mexického státečku. V půl čtvrté odpoledne vylézáme z autobusu do pece. Město je rozžhavené, proti přímořské Puerto Vallartě, kde byly noční teploty 22 a denní 25 až 30 st. C, je to šok. Ale protože doma v tuto chvíli padá břečka a je kolem nuly, tak zas až tak špatné pocity nemáme. Ubytováváme se ve zdejším nejlevnějším a zatím možná ze všech mexických hotelů, které jsme poznali, nejlepším: Jardin u zócala.
Odpoledne je město vylidněné. Zato večer si ho užíváme. Tady už nejsou žádní Američané, ani jiní cizinci, město je typicky mexické, a večer se na zócale schází v hojném počtu "lepší společnost". Na první pohled jsou to převážně hidalgové. Všichni jsou svátečně nastrojení, v secesním altánu hraje velká kapela. Parkem tančí páry plus jeden lichý páchnoucí obecní blb. Kvůli takovémuhle Mexiku jsme sem přijeli znova.
Pondělí 8.března
Po noci, kdy se teplota v pokoji drží na 27 st. C, vyrážíme dvěma autobusy a následně stopem (třemi auty) kamsi na úpatí vulkánu. Poslední řidič nás vyváží až na vrcholek kopce s úžasným výhledem na obě sopky (3800, resp. 4200 m vysoké). Táta uchvácen pohledem na sopky mrská jednu fotku za druhou. Protože je oproti plánu dost času, rozhodujeme se operativně, že zkusíme navštívit ještě 8 km vzdálenou lagunu. Žádný stop žádaným směrem nás ale nevzal (skoro nic nejelo), mávneme proto na auto jedoucí opačným směrem. Řidič, který nás nejprve bez povšimnutí předjíždí, se po chvíli obrací a bere nás až dolů do města. Projíždíme úsekem označeným 'Zóna magica', což je, tuším, oblast se zašmodrchanou gravitací (!) nebo tak nějak - pokusím se to zjistit.
Zatímco pod vulkány bylo celkem příjemně, ve městě je zase k padnutí.
MDŽ chceme oslavit dobrou večeří. V naší oblíbené zdejší hospůdce El Trebol si Táta dává osvědčené kuře s omáčkou mole (čili-čokoládová). Máma dlouho vybírá, až nakonec si dává mexickou specialitu chicarrones se sosem. Byly to dobře vyvařené kousky vepřových kůží, tudíž měkké, oslizlé kousky, které se nedaly pozřít. Omáčka byla dobrá a s nezbytnými tortillami to byla skromná večeře.
Úterý 9.března
Ráno jedeme autobusy stejným směrem, jako včera. Končíme však už v 10 km vzdáleném lázeňském městečku Comala. Odtud procházíme nejprve mezi domky, později zemědělskou krajinou ven z města. Pod nohami nám běhá hojně ještěrek a veverek, taky jeden leguán, a nad hlavou krouží mnoho druhů ptáků, od kolibříků až po velké dravce.
Odpoledne jsme víceméně v posteli, dokud nás pokojová teplota 29 st. C nevyžene do parku před hotelem, kde je nejen příjemněji, ale i wifi, takže tu právě dopisujeme tyto stránky. Využíváme možnosti zdejšího hotelu (kyblík, teplá voda, sušárna na střeše) a Máma pere. Poslední večeří v Colimě jsou vynikající enchiladas. Závěr dne trávíme opět ve wifiparku, tentokrát však při datlování do počítače popíjíme místní 24% Licor Tonayán.
Středa 10.března
V 9:30 odjíždíme z centrálního autobusového nádraží luxusním autobusem firmy Primera Plus do Guadalajary. Osazenstva je sotva třetina, takže Táta přebíhá z jedné strany autobusu na druhou, aby zachytil hornatou krajinu, především však známé sopky (fotky se ale nepovedly, jsou rozmazané). V Guadalajaře během půlhodiny nasedáme do autobusu firmy La Linea Plus, abychom za 4,5 hodiny se dostali do cílového města URUAPAN (3) (aztécky věčné jaro).
Do jediné zastávky při cestě (město Zamora) nás jede opět asi třetina, druhou poloviny jedeme v sedmi. Kolem Zamory jsou rozlehlé jahodové plantáže a u silnice se prodávají jahody po 30 MXN za kilo.
Cesta vede opět hornatou krajinou. Je jasno, sucho a v některých místech mraky prachu. V krajině se střídají pasáže polí, pastvin a lesostepí s roztroušenými stromovými kaktusy. Kde teče řeka nebo potok, je velmi zeleno. Některé stromy a keře začínají kvést. Poslední úseky vedou hezkou bohatě zalesněnou krajinou, pokrytou nízkými starými sopkami. V horských vesnicích pozorujeme indiánky v krojích a tu a tam dřevěné chaloupky poněkud připomínající staré Slovensko kolem Ružomberoku.
Do města jsme dorazili v 17:30 a ubytovali se v hotelu Nueva Alameda u zócala. V porovnání s Colimou je město větší (250 tis.), upatlanější, živější a chladnější (1650 m n.m.). Z okna hotelu slyšíme ryčnou muziku - tu na zócale po několik hodin produkuje skupina asi čtyřiceti mladých trumpeťáků a bubeníků, respektive bubenic.
Čtvrtek 11.března
Autobusem jedeme až kolem deváté hodiny (ranní teplota je 12 st. C) do 10 km vzdálené vesničky Tzaráraqua, kde po svahu, posléze po 550 schodech, sestupujeme kaňonem k vodopádům. Zážitkem silnějším, než vlastní vodopád je pro Mámu pohled do odpadkového koše, kde vidí spokojeně přežvykující ohromnou krysu. Tátu naopak objev potěšil, protože tvora identifikuje jako vačici. Vodopád je 45 m vysoký, voda padá ze skal ze všech stran přírodního amfiteátru do jezírka. Velmi působivé! Po obědě v tržnici tráví Táta siestu, zatímco Máma courá po obchodech. V podvečer město prolézáme oba.
Pátek 12.března
Autobusem jedeme do 35 km vzdálené indiánské vesnice Angahuan v nadmořské výšce asi 2200 m n.m. Na stanici autobusu čekají místní chlapi s koňmi a nabízejí odvoz k cíli naší cesty - místa, kde v roce 1943 vypučela sopka a následně v lávovém poli utopila celou vesnici. Dnes na tomto místě čouhají z lávového pole pouze zbytky chrámu. V pozadí je vidět kužel sopky Paricutín, která tuhle spoušť natropila. My nabízenou službu odmítáme, protože jsme přeci čeští turisté, a jdeme po svých.
Procházíme současnou indiánskou vesnicí. Je chudá a všude je plno prachu. Indiáni chodí v džínách, Indiánky většinou v krojích: horní část těla mají obalenu plédem, pod ním je plisovaná sukně, někdy navíc s vyšívanou zástěrou. Je neuvěřitelné, jak v tom prachu jsou všechny sukně čisté. Děti, které by měly být dopoledne ve škole, běhají venku, často i oni nabízejí průvodcovské služby. Tudíž není naděje na zvýšení vzdělanosti tohoto obyvatelstva. Tak jako jsme už v minulosti poznali, Indiánky se odmítají nechat fotit. Buď se otočí, nebo se schovají do plédu. Pozoruhodný byl i borový les připomínající německou Rujanu nebo snad i Vlhošťsko.
Z výletu jsme se vrátili, silně špinaví od sopečného popela, ve čtyři hodiny. Zbytek dne byl tradiční. Táta v pokoji si prohlíží nafocený materiál, Máma šouní po městě a bubeníci na zócale po setmění vybubnovávají.
Sobota 13.března
Dopoledne trávíme v národním parku Barranca del Cupatitzio. Nachází se cca 10 minut pěší chůze od zócala čtvrtmiliónového města a je to světový unikát. Byl zřízen v roce 1938 a roste v něm 495 druhů divokých rostlin včetně mnoha druhů orchidejí. Rozkládá se na ploše několika čtverečních kilometrů, především v kaňonu místní řeky. V parku je několik desítek (!) menších přírodních vodopádů doplněno řadou vodopádů umělých. Z kdekteré stráně nebo skály vytéká pramen, řeka se v prudkých peřejích žene dolů. Veverka skáče ze stromu na strom jako opice.
V poledne se přesouváme autobusem z 1650 m nadmořské výšky do města ležícího ve výšce 2150 m. Padesátitisícové PATZCUARO (4) na nás udělalo velmi dobrý první dojem. Je to Mexiko v pravém a lepším slova smyslu: nádherné staré kostely, dvě zócala, uličky s nízkými půl tisíciletí starými domy. Podle počtu obchůdků se suvenýry a zbytečnostmi je poznat, že Patzcuaro je turistickou destinací, ale nemexické návštěvníky bys spočítal na prstech jedné ruky.
Po předchozích dvou velkých hotelech tady bydlíme v malém rodinném hotýlku s historickým vyřezávaným nábytkem a starým atriem a patiem.
Neděle 14.března
V průběhu noci zjišťujeme, že cizinců je zde nejméně dvacet, jsou to do němoty (!) zpití řvoucí (!) Němci. Bydlí vedle v hotelu a sedí do čtyř do rána na sousedící terase.
Tady, v nadmořské výšce 2150 m, jsou teď ranní teploty kolem 9 st. C, zatímco odpolední dosahují 25 st. C.
Ráno vyrážíme místními autobusy do indiánského městečka Tzintzuntzan (v překladu Město kolibříků - tito se nám však neukázali), bývalé metropole místního indiánského císařství. Za zmínku stojí hlavně krásný kláštěr založený už na počátku 16. století a sloužící dodnes původnímu účelu. Jeho součástí je úžasný pětset let starý olivovníkový sad.
Další zajímavostí je pět celkem zachovalých předkolumbovských kamenných pyramid, jež sloužívaly jako podstavec pro oltáře. Od pyramid je krásný výhled na jezero a okolní horstva.
Tzintzuntan je výrazně kultivovanější obec než předevčírem navšívený Angahuan. Jsou tu trhy, většinou s kameninovými výrobky a také s předměty z kukuřičné slámy.
Zdá, se že do středního Mexika přichází jaro. Přestože už pár měsíců nejspíš nespadla ani kapka, pastviny, příkopy a sady začínají hýřit květy.
K obědu si dáváme v parku společně se smutně koukajícím, kulhavým, hodným zlatým retrieverem grilované kuře. Poprvé tu taky popíjíme jugo, čerstvě mačkanou pomerančovou vysokokalorickou šťávu, které jsme v Mexiku před dvěma lety holdovali v nezřízené míře.
Odpoledne navštěvujeme přístavní molo u jezera.
Všude v Mexiku je nepředstavitelné množství prodejen obuvi. Na posledních našich dvou destinacích je i neuvěřitelné množství veřejných záchodků. Na rozdíl od Puerto Vallarty a Mexico City nám místní ženy připadají méně škaredé, v některých případech vyloženě pěkné a méně obézní.
Pondělí 15.března
Celodenně oblačné nebe výrazně nezvýšilo ranní desetistupňovou teplotu. Autobusem jedem do městečka Ergon a odtud pěšky do tři km vzdálené vesnice poblíž jezera. Silnice vede do kopce, má řídký provoz aut, zato velké množství odpadků v obou příkopech. Zpátky jedeme stopem (na druhé mávnutí) na korbě pick-upu.
Odpoledne trávíme dovolenkově - pijeme kávu, tequilu, žereme dorty.
V podvečer naposled procházíme malebným městečkem a objevujeme další historické budovy a romantická zákoutí.
Úterý 16.března
Během dopoledne se přemísťujeme do cca 60 km vzdálené, o 400 metrů níže položeného, zato 10x většího města MORELIA (5). Ubytováváme se v Lonely Planet doporučeném, relativně levném (na město Morelia, ale na nás zatím nejdražším) hotelu Colonial. Je to jeden z renesančních paláců - většina zdejších hotelů jsou renesanční paláce. Z doby renesance a raného baroka pochází většina budov historického centra, chráněného UNESCO. Morelia je doposud zahraničními turisty neobjevený kulturní skvost. Zato jsme potkali velkou skupinu rozjařených a vyvalených indiánských turistů v krojích - podobně, jako když JZD Ouholičky pořádalo zájezd do Prahy.
K obědu jsme si konečně zde poprvé dali k obědu vytoužené tacos al pastor, které před dvěma lety bývaly naší častou večeří.
Patio našeho hotýlku je pěkné, zato nepříjemné rozčarování nastává při zjištění, že pokoje nemají okna. Odpoledne i večer se couráme centrem města a jsme uchváceni zdejšími architektonickými klenoty - mnoho kostelů a renesančních paláců. Některým z nich jsme vnikli i do interiéru a zjistili, že i jiné zdejší historické budovy mívají také místnosti bez oken. Například nádherná univerzita měla veškeré seminární místnosti osvětlené jenom uměle. Atmosféru města ruší pouze značná koncentrace motorových vozidel.
Je 19:30, sedíme na zócale, muzikanti hrají a zpívají, katedrála je osvícená, park je plný zamilovaných dvojic (včetně nás). Před spaním jdeme do bifáče na večeři - Táta si dává opět tacos al pastor a Máma enchiladas + jugo, a tak za 50 peses odcházíme nadmíru spokojeni do naší renesanční kobky.
V patiu funguje wifi, takže ještě zdravíme pár známých z Prahy a jdeme spát.
Středa 17.března
Při ranní kávě se nám podařilo spojit se Skypem z našeho hotýlku s Honzou, včetně videpřenosu.
A pak už odjíždíme na central (autobusové nádraží). Po včerejším krásném počasí s výbornou viditelností se dnes zatáhlo a tak ráno je chladné a my cestou v mikrobusu klepeme kosu. V 10:00 vyrážíme směr Toluca, kde po požití neodolatelných tacos al pastor se dalším autobusem vydáváme do "stříbrného" města TAXCO (6).
Původní úmysl, zůstat v Toluce, nerealizujeme, protože město je příliš velké a je ve výšce 2160 m, proto máme obavy z chladných večerů, rán i nocí. A tak majestátní zasněžený vulkán Nevada de Toluca (4700 m), na jehož úbočí jsme chtěli vystoupat, pozorujeme pouze z autobusu.
Město Taxco má 60 tis. obyvatel, leží ve výšce 1900 m a terénem připomíná Monte Carlo. To znamená, že téměř všechny ulice jsou ve sklonu 45 st. Bylo by to kouzelné místečko, kdyby se tady nesunuly malebnými uličkami nepřetržité šňůry aut. Taxco je na první pohled turistickou destinací.
Po projití čtyř hotelů se rozhodujeme pro Santa Prisca. Vchod je sice z frekventované ulice, ale francouzská okna pokojů jsou orientována na druhou stranu, takže v pokojích je klid. Uprostřed dvoupatrové budovy je větší atrium plné květin a stromů, jsou tu i stolečky a lehátka. Z terasy na střeše je nádherný výhled na široké okolí včetně nesmírně zdobné barokní katedrály, před kterou právě trávíme se zmrzlinou tento večer.
Čtvrtek 18.března
Ráno snídáme v podloubí u vchodu do našeho pokoje a pak stoupáme přes hodinu strmými úzkými uličkami, případně po schodech, k soše Krista. Socha je postavena pod vrcholem kopce, má asi 15 m (takové malé Rio).
Původně měl tímto náš dopolední výlet skončit, nakonec ale jdeme ještě asi 7 km do kopce po silnici do hor. Před sedlem odbočujeme ze silnice do "Rekreačního parku", na jehož konci, pod skálou na horském hřebeni, se nachází jakási přírodní střelnice. Odtud je slyšet co chvíli zvuk střelby. Máma by se otočila, protože střelba v ní nevzbuzuje pohodové pocity, Táta si chce však na vršku odpočinout a říká: 'Na svoje auto snad nikdo střílet nebude' a tak se ukládáme k odpočinku u jediného zaparkovaného auta. V momentě, kdy do naší blízkosti dopadnou dvě kulky, ani Táta už nemá nejlepší pocity a z místa odcházíme zpět. Je zajímavé, že po našem odchodu střelba ustala.
Po cestě se stavujeme na oběd v bufetu u silnice. Echiladas (mole i verde) byly opět úžasné. Poslední část našeho šestihodinového výletu sotva pleteme nohama, takže zbytek odpoledne pozorujeme osluněné Taxco z francouzského okna našeho pokoje.
Pátek 19.března
Dopoledne trávíme v 30 km vzdálené jeskyni. Je to prý jedna z největších krápníkových jeskyní na světě, dlouhá 2 km a vysoká až 82 m. Krápníky jsou obrovské a působivé. Návštěvníků je tady mnoho, z 80 % se jedná o školní výpravy. Úměrně počtu návštěvníků je i počet trhovců u vchodu.
Na rozdíl od ostatních, po prohlídce scházíme ještě dolů k řece, která vyvěrá ze skály v kaňonu pod jeskyní. Voda je však studená, takže koupeme pouze nohy.
Odpoledne trávíme ve městě. Máma prochází četné obchůdky se stříbrem, Táta pozoruje a fotí fiestu, resp. její úvodní část, kdy městem projíždějí auta naložená dětičkami sedícími často bez upoutání na kapotě. Samotná akce se konala neznámo kde.
Taxco se vyznačuje mj. tím, že tu kdosi nepřetržitě od rozednění do noci odpaluje dělobuchy, světlice a rakety.
Sobota 20.března
Máma má nový program pro svou nespavost - drbání nohou. Po včerejším výletě u řeky jsme nesmírně pokousaní, přestože jsme žádný hmyz nezaregistrovali.
Po snídani vybíháme znovu ke Kristovi, čas máme tentokrát o 20 minut kratší. Táta jaří nad objevivším se na obzoru Popocatépetlem. Táta si návštěvu vrcholu nad městem zopakuje odpoledne znovu, tentokrát zčásti autobusem, zatímco Máma se věnuje jedné z největších atrakci tohoto stříbrokopeckého města - obchůdkům se stříbrnými šmuky.
Dne poprvé jsme si před večeří předem nezjistili cenu toho, co si budeme objednávat. A doplatili jsme na to: cena nám byla účtována přibližně dvojnásobná, takže od příště vždy bude objednání předcházet dotaz: ?Quanto questa?
Neděle 21.března
Den, kdy se loučíme s pohodovým Taxcem, trávíme převážně individuálním couráním po městě. Odpoledne se přesouváme 1,5 hodiny do 250tisícového města CUERNAVACA (7). Na první pohled je méně atraktivní než Taxco, ani naše bydlení nemá úroveň toho předchozího. Večer město žije - hrají různé kapely, tancují profesionální soubory i obyčejní lidé, žongléři předvádějí podařené kousky.
Pondělí 22.března
Ráno se budíme za zpěvu ptáků a vrkání bílých holubic, které nám v hojném počtu přelétávají kolem obloukového okna našeho pokoje, protože jejich apartmá je přímo pod námi. Snídáme na terase nad hotelovými bazény, které ovšem nevyužíváme. Hotel Juaréz je, stejně jako skoro všechna ostatní naše mexická ubytování, přímo v historickém centru.
Dopoledne jako první akci volíme návštěvu Jardin Borda, což jsou zahrady z 18. století ve stylu Versailles. Jelikož dnešek a zítřek je zavírací den, uvidíme mexické Versailles až v příštím životě. Procházíme tedy komplex kostelů včetně Cortézovy katedrály. Fresky v katedrále, které vytvořil na poč. 17. století japonský malíř, zobrazují kromě biblických motivů i připlutí evropských dobyvatelů. Cestou do hotelu si vybíráme nejvhodnější místo k obědu - lákavých nabídek je mnoho. Obědváme v nejčistší restauraci, v jaké jsme tu kdy byli a jako jediné hosty nás obskakuje pět číšníků. Za kuřecí polévku, předkrm, kuřecí enchiladas en mole, dezert a ovocnou šťávu platíme po 40 pesos (60 Kč). Hlavně jsme však tak přežraní, že žhavé odpoledne trávíme v posteli pozorujíce přitom naše sousedy - bílé holubice. K večeři si proto dáváme pouze talíř nakrájeného ovoce přelitého jogurtem, což i Táta ke svému vlastnímu úžasu hodnotí kladně. Vynikajícího a chutného ovoce je všude plno, a jíme ho prakticky denně.
Úterý 23.března
Díky fantasticky jednoduché dopravě a také proto, že všemi destinacemi nás vždycky Máma nadmíru svižně prožene, máme už dávno vyčerpán připravený program. Tudíž za pomoci Lonely Planet už více dnů improvizujeme. Na příští dva - tři dny si vybíráme městečko TEPOZTLAN (7) Tepoztlán, údajné rodiště slavného aztéckého boha Quetzalcoatla. Je zasazeno mezi vysoké, dramatické skály, uprostřed národního parku chránícího unikátní přírodní prostředí.
Asi dvě hodiny po odchodu z našeho cuernavackého hotelu a po pohodlné jízdě poloprázdným autobusem se už vybalujeme v novém hotýlku jménem Alí. Je v postranní uličce Tepoztlánu, s nádhernou vyhlídkou na skály a také na malou prehispánskou pyramidu hnízdící na vršku jedné 400-metrové skály. Kolem hotelového bazénu poletují kolibříci, kteří sají nektar z květinové výzdoby.
Den trávíme zčásti společným, zčásti individuálním bloumáním po pohodovém městečku. Nikam nespěcháme. Dorty tu mají stejně dobré, jako v městech minulých ... Podvečerní procházku do vilové části města zakončujeme za tmy a s ohledem na celodenní hodování si dáváme k večeři pouze zeleninu.
Středa 24.března
Dopoledne navštěvujeme největší zdejší pamětihodnost - zbytek indiánské pyramidy z 12. století umístěné 400 m nad městem. Výšlap trval přes hodinu, zpáteční cesta cca 50 minut. Z pyramidy je výhled na široké okolí a pohybují se tam v hojném počtu zviřátka velikosti kočky s prasečím rypáčkem a mohutným ocasem (nosálové). Na lidi jsou zvyklí, loudí, lezou do odpadkového koše i do odloženého batohu. Námi nabídnuté hrachové lusky je nezaujaly. Raději olizují pytlíky od sušenek. Po návratu odpočíváme, částečně u bazénu, částečně v posteli.
Podvečerní procházka do druhé části města je celkem nezajímavá. Brzy se k nám připojil celkem milý místní pes, což v důsledku znamenalo, že na nás blafali všichni psové z okolí.
Jíme v místní tržnici, moc si pochutnáváme a je nám líto, že nestačíme alespoň ochutnat všechny místní speciality. Denně jíme mango, banány, často jahody, dnes jsme si koupili asi 4-5 kilový ananas. Vzhledem k tomu, nemáme lednici, musíme ho sníst rychle.
Rozhodujeme se, zda se přesuneme už zítra, ale s ohledem na kvalitní ubytování vítězí odjezd páteční.
Čtvrtek 25.března
Mámě je silně na blití po ananasu již požitém (a ještě hůř, když se podívá na zbývající dvě kila).
Návštěva vcelku nezajímavého lázeňského města Cuautla vzdáleného 28 km od Tepoztlánu. Jediný efekt spočívá v tom, že si zde vybíráme hotovost a kupujeme zrnkovou kávu. Mexičané pijí vesměs kávu rozpustnou, a tak je zrnková málokde k mání.
Odpoledne bloumáme po Tepoztlánu, naší poslední destinaci přes závěrečným Mexico City. Je horko, ale městečko je přívětivé. Jediný, kdo ruší jeho klid, je pracovitý zvoník v místním kostele - každou čtvrthodinu, s přestávkou asi 4 hodin v noci, se ozývá hlasitá zvonkohra. Naštěstí bydlíme asi 300 m daleko.
Toto je nejspíš naše poslední zpráva z této cesty. Zítra ráno se přesuneme autobusem asi 90 km do 25-miliónového lidského mraveniště - MXNICO CITY (8). Plánujeme ještě návštěvu úžasných pyramid Teotihuacánu, městečka Amecameca pod Popocatépetlem a aztéckých zahrad s kanály v hlavním městě.
V neděli večer, v 19:30 mexického času, nasedneme do letadla Iberia, a nebude-li nad Atlantikem provoz na stupni č. 5, v pondělí večer SEČ jsme v Ruzyni.