aneb co se nevešlo do objektivu
Čtvrtek, 15.3. - pátek, 16.3.
V 11.45 odlet z Ruzyně, let do Moskvy trval 2:40 hod. Letiště Šerementěvo se výrazně zlepšilo od roku 2001, kdy jsme tu byli naposledy. Odlet z Moskvy ve 20:50 VEČ, přílet do Hanoje 8:55 Hanojského času, vše dle rozpisu. Okamžitě se přesouvámě dvěma spoji do města NINH BINH (1). Po ubytování v hotelu New Mini Green ( 7 USD za noc) následuje procházka po městě.
Sobota, 17.3.
Pěší výlet do nedalekých Hor vápencových homolí, částečně po silnici, částečně po hrázích zelenajících se rýžových políček. Cestou jsme pozváni na svatební hostinu do stanu uprostřed vesnice. Podával se zelený čaj a dýňová semínka (během soboty a neděle jsme takových svatebních stanů viděli řadu). Namísto plánované lokality Tam Coc se po silničkách prodírajících se mezi vápencovými homolemi dostáváme úplně jinam, ke starobylému jeskynnímu klášteru.
Dosavadní poznatky:
Neděle, 18.3.
Na rozdíl od předešlých dnů mží už od rána, takže plánovaný cyklovýlet se nekoná a zase pěšky couráme po rušnějších i klidnějších částech města a po předměstí. Hnusné počasí nejspíš kulminuje.
Pondělí, 19.3.
Konečně se vyčasilo, tak si půjčujeme v našem hotýlku kola a jedeme. Napřed městem v průvodu soustavně troubících ostatních účastníků silničního provozu, potom po cestách mezi šťavnatě zelenými rýžovými poli, nad nimiž se tyčí vápencové homole. Tam, kde nejsou rýžová pole, jsou vodní plochy, někde zcela porostlé vodními hyacinty, jinde s hejny kačen. Kolem to kváká a žabí ryk lze jen stěží odlišit od vietnamštiny. Proplétáme se po neznámých cestách, nečekaně jsme se vynořili u místní atrakce I. třídy, kterou je projížďka na lodičkách po řece vinoucí se mezi skalami. Tam jsme si dali naše první phó. Jeho dobrou chuť kazilo klamné přesvědčení, že jsme bylo okradeni. Na lodičky jsme nešli.
Odpoledne vyrážíme na další cyklovýlet, do končin, kde jsme byli předevčírem pěšky. Ve 21:45 odjíždíme lehátkovým vlakem do HUE (2).
Úterý, 20.3.
Po 12 hodinách jízdy vystupujeme v bývalém císařském městě Hue. Už jsme v Jižním Vietnamu. Teplota je tu výrazně vyšší, vzdušná vlhkost obdobná, tj. téměř 100%. Po prohlídce dvou pokojů v nicmoc hotelích kotvíme v hotelu Google. Za 15 USD je pokoj se snídaní. První oběd, který si dáváme v hotelové restauraci, je zklamáním - malá porce, a kuře od kachny nelze rozeznat. Odpoledne obligátní orientační prohlídka města spojená s nákupem letenek do přespříští destinace (k horským kmenům u laoských a čínských hranic).
Středa, 21.3.
K snídani si objednáváme 1x american breakfast, 1x english breakfast - obě jsou naprosto identické: vaječná omeleta, orestovaná slanina, hranolky, fazolky, bageta.
Půjčujeme si kola a vyrážíme po předměstích a za město hledat královské hrobky a mauzolea. Nic z toho nenacházíme, ale ke spokojenosti nám stačilo několik zapadlých buddhistických klášterů. Jedeme pak v houfu stovek houkajících motorek v dvaatřicestistupňovém horku. Sedmichodový oběd v restauraci Mandarin Café je zaslouženou odměnou.
Odpoledne ještě na kolech bloudíme městem a jen díky tomu, že bydlíme vedle ze všech stran viditelného hotelu Imperial, nacházíme nakonec zpáteční cestu. Místo večeře (protože jsme nestačili strávit vydatný oběd) se procházíme po nábřeží, kde prodává, nakupuje a prochází se spousta mladých lidí. Doma pak jen mango a dortík.
Čtvrtek, 22.3.
Dnešní den věnujeme cyklistické prohlídce starého města a pěší prohlídce Purpurového města (obdoba pekinského Zakázaného města). Tady bohužel Bledá tvář téměř všechno rozbombardovala, takže žádná sláva. Jedinou rekvizitou je císařský trůn, který se nesmí fotografovat. Nejsilnějším zážitkem proto byla snaha o několikeré ožulení nás. Ve Vietnamu je každý milionářem ( 1Kč = 1000 Dong), všechny bankovky jsou stejné - vyobrazen je Ho Chi Minh. Lehce se potom zamění zelená 10000-ovka se zelenou 100000-ovkou.
Stále se stravujeme v oblíbené restauraci Mandarin Café. Majitelem je Mister Cu, skvělý fotograf, jehož díly jsou vyzdobeny všechny stěny dvou pater jeho restaurace.
Při odpolední vyjížďce jsme náhodně objevili malou místní silničku, téměř bez provozu, vedoucí za město. Všude běhá plno malých psíků neidentifikovatelné rasy, v jednom dvorku jsme viděli na dvorku malou opičku.
Po večeři u Mandarina (Mistra Cu) dlabeme ovoce. Při večerní procházce potkáváme na ulici prvního zdejšího švába.
Pátek, 23.3.
Na kolech jedeme k Jihočínskému moři vzdálenému cca 15 km. Celá cesta vedla po rovině, při cestě tam nesvítilo slunce, takže se jelo celkem příjemně. Silnici lemovaly po celou dobu domy. Provoz byl velmi živý, z 90 % motorky. Cílové místo stálo za shlédnutí:
Asi sem moc cizinců nezavítá, a tak náš průjezd vesnicemi působil dojmem příchodu osvobozenecké armády.
Po pozdním obědě a odpoledním klidu jsme si zopakovali včerejší vyjížďku.
Po horkém dni začal večer foukat silný vítr a později pak přišel déšť se silným ochlazením. V našem pokoji se v podvečer objevily prošívané deky (Hue je přitom blíž rovníku než Hawaii!), jako kdyby personál o ochlazení věděl. Dům byl však tak prohřátý, že jsme je nemuseli použít. Hotel Google hodnotíme obecně velmi dobře. Byl na asijské poměry nezvykle dobře udržovaný - každý den tři pokojské měnily nejen ručníky, ale i ložní prádlo. Když si odečteme od patnáctidolarové denní taxy ceny snídaní v hodnotě šesti dolarů, bylo to i ubytování levné. Přitom hotel poskytoval mnoho dalších služeb (půjčovna aut, motorek a bicyklů, praní prádla, masáže, zájezdy, lístky na dopravu apod.).
Sobota, 24.3.
V osm hodin přijíždí před hotel autokar, kterým za deště putujeme do města HOI AN (3). Autobus nabírá vesměs bílé pasažéry v dalších hueských hotelích a přes hory, po pěti hodinách jízdy, nás vysazuje v cílovém městě. Na první pohled je centrum města plné bílých turistů, a tomu je přizpůsobena i nabídka místních obchodů. Minimálně každý druhý nabízí velké množství konfekce a látek. Trhovci jsou proti předchozím městům dost vtíraví a hovoří anglicky. Hoi An je jakýmsi Vietnamským Krumlovem, je tu památkově chráněno přes tisíc domů z 16. a 17. století.
Ubytováváme se ve velikém pokoji s balkónem v hotelu Minh Guang (18 USD bez snídaně), ale od prvních momentů uvažujeme o přestěhování po první noci.
Neděle, 25.3.
Ráno si půjčujeme kola, dáváme vyprat prádlo a včera vytipovaný, leč obsazený hotýlek 'Putin' (Phu Thinh) si jdeme prohlídnout zevnitř. Líbí se nám především jeho poloha a exteriér (staletí starý), tak se tam přesouváme. Následuje cyklovýlet směrem k pobřeží po hlavní cestě, vedlejšími cestičkami zpět. Hoi An je asi nejhezčí město, které jsme ve Vietnamu viděli. Střed, kde bydlíme, má atmosféru Starého Města Pražského - restaurace a kavárny se střídají s prodejnami hadrů, suvenýrů a jiných lákadel pro turisty. Na okraji města byla vidět opravdu pěkná sídliště rodinných domků na způsob Nebušic. Při krátké projížďce jsme míjeli rýžová pole, písečné duny, bažiny s vodními buvoly a mnoho různorodých, docela udržovaných staveb. Záhon uprostřed dálnice je osázen bonsajemi a tvarovanými keři. Není tedy divu, že místo je plné bílých cizinců, a z místních na nás nikdo nepokřikuje hallo, hallo!
Po poledním klidu jsme odjeli na kolech poznávat okolí Hoi Anu dalším směrem. Mimo malebné vilové čtvrti jsme zavítali také do echt asijské tržnice v blízké vesnici. Humus to byl převeliký, ani vakuově balená káva se tam nedala koupit.
Úžasná je tu jízda na kolech. Ač na to kola nevypadají a mají pouze základní vybavení, jezdí téměř doslova sama. A navíc má jezdec pocit, že jede neustále z kopce a ještě k tomu po větru. Zdejší kola jsou v podstatně lepším stavu, než na jakých jsme jezdili ve Finsku, natož ta, která jsme viděli v Holandsku.
Po chutné večeři jsme procházeli večerním Starým městem, po obou nábřežích řeky, příjemnou atmosféru útulných kaváren doplňovaly stovky lampionů.
Večer začal Mámu z ničeho nic bolet kotník.
Pondělí, 26.3.
Noc byla děsivá. Noha Mámu bolí bez příčiny stále víc, Priesnitzovy obklady zabírají pouze pro polohu vleže. Chodit nemůže, a tak Táta odjíždí ráno na včera zakoupený zájezd k rozvalinám My Son sám. My Son bývalo metropolí starověké a středověké říše Čampa. Pozůstatky chrámových budov dnes tvoří důležitou součást vietnamských památek, přestože byly poškozeny během poslední války. Město bylo objeveno v 19. století v chráněném údolí uprostřed horské džungle. Z návštěvy rozvalin a pralesa se zájezd vracel do Hoi Anu zčásti po řece s krátkou návštěvou řezbářské vesnice.
Otrávená Máma tráví den v pelechu a děsí se, jak bude probíhat zbytek výpravy.
Úterý, 27.3.
Noha se do rána umoudřila na rozdíl od počasí - časté přeháňky jemňounkého deště nás přinutily trávit dopoledne na terase u káv. Máme sousedy, vrstevníky Belgičany, se kterými občas prohodíme pár slov "evropštinou". Odpoledne jsme vyjeli na svůj poslední cyklovýlet do okolí půvabného Hoi Anu. Večer jsme zažili zatím největší vzrušení naší dovolené: zjistili jsme, že v posledních dnech nám neznámá cestovní kancelář odsává z účtu obden 2000000 dongů, a to kartou, kterou jsme tu nikdy nepoužili a máme ji pevně uzavřenou ve svých dokladech. Okamžitě jsme pochopitelně přijali opatření, ale stejně se děsíme, jak to bude dál pokračovat.
Středa, 28.3.
V 8:00 nám byl přistaven taxík, který nás odvezl na letiště v Da Nang. Odsud jsme (via Ha Noi) ve 14:00 přistáli v cílové stanici - DIEN BIEN PHU (4) (Francouzi tady prohráli v roce 1954 poslední bitvu války). Ještě před dvaceti lety to byla vesnička, která postupně povyšovala až na současné hlavní město provincie. Podle literatury sem zatím cizinci nejezdí. Po Hoi Anu nás čekal hluboký šok. Taxík nás odvezl z letiště do centra před čtyři guesthousy. V Asii jsme už viděli lecjaké špeluňky, ale něco tak strašného snad ještě ne. V přízemích spaly (doslova: v postelích pod recepčním pultem) ukoptěné, nepříjemné, ošklivé recepční (což je opak toho, s čím jsme se dosud ve Vietnamu setkávali). Smradlavé, temné a špinavé pokoje působily dojmem hodinových hotelů pro nejnižší kastu v minulém století. Naprosto bezradní jsme čirou náhodou posléze narazili na úplně nový, zářivě čistý guesthouse s příjemnou, anglicky mluvící recepční. Neváhali jsme ani minutu. Horší to bylo s nalezením restaurace. Po obhlídce místních vývařoven jsme si koupili bagety s Veselou krávou a snědli je na pokoji.
Poznávacím programem dnešního dne byl pouhý výšlap k památníku na vítěznou bitvu na kopci nad městem, odkud byl nádherný výhled na město a okolní pohoří. Koukáme se do Laosu.
Čtvrtek, 29.3.
Dien Bien Phu není orientován na turisty, proto tu ani nejsou půjčovny kol. A právě kolo, s ohledem na roviny v údolí, by velmi zpříjemnilo a zjednodušilo poznávání okolí. Vyrážíme proto pěšky směrem k asi 10 km vzdáleným laoským hranicím. Záhy vstupujeme do hraničního pásma, ale nikdo nás nevyhání, takže pokračujeme dál. Dostáváme se do "etnovesnic". Na rozdíl od mexických Indiánů jsou tito lidé přátelští, zdraví nás, nechávají se fotit, někdy si o to sami říkají, ba jedna rodina nás zvala dovnitř.
Typické pro hlavy zdejších žen jsou vyčesané drdoly ve stylu farmářky Havránkové. Při čtyřhodinové vycházce, kdy teplota se blížila třiceti stupňům, jsme ušli asi tak 16 kilometrů. Jedinými negativy byla proto absence půjčoven kol (prý nejbližší v Hanoji) a hospod (prý nejbližší v Dien Bien Phu). Výběr restaurací v DBP je však tak mizerný, že jsme si dali pouze phó ve vývařovně proti našemu hotelu.
V podvečer ukončujeme pobyt v tomto provinčním městě procházkou zdejší ulice "Na Příkopě", která končí tržištěm prodavačů z minoritních kmenů prodávajících tu tvory živé i porcované.
Byl to krásný, teplý den.
Pátek, 30.3.
V půl sedmé platíme hotel a jdeme na nedaleké autobusové nádraží, odkud má v 7:00 odjet autobus do městečka při hranici s Čínou SA PA (5). Před nádražím nás kdosi odchytí, že autobus už odjel (v 6:30). Mobilem kamsi volá a nám sděluje, počkejte, on se pro vás vrátí. Vskutku za 10 minut nás strkají do minibusu.
Tímto momentem začíná devítihodinové utrpení:
Minibus nás zcela vyklepané vyložil kousek od centra městečka Sa Pa a pokračoval k nedalekým čínským hranicím.
Sa Pa se rozkládá na úbočí hory ve výškách mezi 1200 až 1800 m, a tak první dojem byl chlad. Při oblékání nás oslovil mladík a odvedl nás do svého hotýlku Mimosa, kde se nám zalíbilo a ubytovali jsme se v pátém patře s krásnou vyhlídkou (na mlhu).
Vyšli jsme si na první vycházku kolem 17:00, z města jsme však neviděli naprosto nic - hustá mlha se rozplynula až kolem osmé hodiny.
Město je plné velmi exotických příslušníků několika horských kmenů barvitě ošacených. Běžně čtyřleté dítě má na zádech přivázaného miminčího sourozence, a přitom nabízí na prodej výrobky svých rodičů. Je tu plno hotelů a hospod, takže máme zcela opačný problém než v minulém městě (DBP). Po prvních pár hodinách to vypadá, že hlavním problémem bude počasí.
Táta město Sa Pa přirovnal k mýtickému kříženci nepálského Namche Bazaru a Štrbského plesa.
Sobota, 31.3.
Mlha se sice ještě večer rozplynula, ale během noci bouřka střídala bouřku a po ranním probuzení bylo zřejmé, že déšť jen tak neustane. Táta v erárních plastových pantoflích vyběhl pro bagety, a po snídani jsme se opět naložili do pelechu.
Zatímco v ostatních hotelích byla na pokoji satelitní televize (a tak jsme současně byli přítomni v Německu, Austrálii a Americe), tak tady máme pouze tři nekoukatelné lokální programy.
Vietnamština je jazyk kuňkavý, slova jsou jednoslabičná a jako v jediné navštívené zemi jsme si tu neosvojili zatím ani jediné slovo. Vietnamci nemluví žádným cizím jazykem s výjimkou těch, kteří se věnují službám pro zahraniční turisty. A tak se stane, že vlasy si neumýváme šampónem, protože ani šampón na rozdíl od všech ostatních řečí se tu nejmenuje šampón. Čeští turisté ve Vietnamu téměř nejsou, takže se dát říct, že pocit cizí země je dokonalý.
V poledne konečně přestalo pršet, vyšli jsme proto do města, a abychom přerušili rozmíšku, dali jsme si dvouapůlhodinový rozchod. Ač z města vede ven mnoho cest, po hodině a půl jsme se potkali na jedné z nich, hodný kus za městem - asi jsme si souzeni. Společně jsme pak šli k hornímu okraji místní doliny, k čajovníkovým plantážím.
Restaurací chutných a v evropském stylu je v Sa Pě nespočet. Často v nich nabízejí kompletní menu. Na jedno takové jdeme, objem je menší než U mandarina, kvalita vynikající.
Neděle, 1.4.
Ač chladné, je ráno slunečné. Vyrážíme proto do vesnic horských kmenů.
První část, kde nás turistů je hodně, je výrazně komerčně zaměřena. V druhé části, asi po hodině chůze, kde kromě domorodců jsme jediní, už je jen holá realita. Nejdříve klesáme asi 500 m, potom stoupáme celkem asi 800 m. Zpočátku po cestách betonových, později po úzkých, často vodou zalitých stezičkách. Pozorujeme místní obyvatelstvo, jak (včetně malých dětí) připravuje rýžová políčka k osetí. Všude se volně pase plno vietnamských vepřů různého stáří. Táta fotí ostošest, krajina je to úchvatná a je konečně téměř průzračný.
Narazili jsme na dvojici roztomile podnapilých staříků z místního kmene H'mong. Děda nám nutil panáka domorodé pálenky, zatímco babka se v jednom kuse chechtala. Pobratřili jsme se.
Ke konci cesty naše oko potěšila stádečka pasoucích se koní. Po čtyřech a půl hodinách cesty jsme se za pomoci místních vydrápali na silnici a po chvíli chytili stopa, s kterým jsme se dostali zpět do Sa Py.
Odpoledne táta tráví v posteli, Máma šouní po městě.
K večeři si dáváme opět meníčko v jiné restauraci. Vietnamská jídla vesměs považujeme za chutná. Jedinou nevýhodou je, že se tady nedochucuje solí.
Pondělí, 2.4.
Pěkné počasí trvá, jen panorama hor žel bohu kryje už zase opar. Jdeme do přírodního parku na kopci za městem. Kromě přírodních zajímavostí (jako je evropská květena) se tu nacházejí sochy mikymausů a jemu příbuzných tvorů, což se jeví býti pro návštěvníky hlavní atrakcí. Mezi taháky tohoto typu nás zřejmě zařadili i hanojští výletníci, protože se stejně jako s mikymausem nechávali fotografovat s Mámou. Po delším škrábání se do krpálu - do skalního města na způsob Prachovských skal - davy návštěvníků významně prořídly.
Odpoledne jsme se jen poflakovali a večer jsme zakončili v další meníčkové restauraci.
Úterý, 3.4.
Ráno se probouzíme do mlhy a mrholení, tak se neženeme z postele ven. Kolem desáté jdeme koupit lístky na noční lůžkový autobus do Hanoje a míříme s deštníky za město. Po cestě si dáváme první vietnamské kafe. Je vynikací - není divu, je to totiž náš doma oblíbený Nguyen Trung S.
V 18:00 nasedáme do sleep-busu pro 35 osob ležících ve dvou patrech a třech řadách.
Středa, 4.4.
Cesta byla vcelku příjemná, přestože trvala o dvě hodiny déle než měla. Do Hanoje jsme dorazili v 7:00 a v 7:45 dalším busem pokračovali do města HA LONG (6) ve stejnojmenné zátoce Tonkinského zálivu. Z autobusového nádraží nás taxík dovezl do uličky Vong Don, která má být plná turistických hotýlků. Skutečnost je taková, že v ulici je plno dělníků, kteří dláždí nové chodníky, a většina hotelů je zavřená. Přesto se tu ubytováváme - nabízenou cenu hoteliér snižuje z 15 na 10 USD za pokoj. Ač postele jsou čistě povlečené, pokoj je celkově špinavý. Špína je umocněna prachem z rekonstrukce chodníků. Kromě oběda, večeře a malé procházky po městě si objednáváme po ostré výměně názorů na zítra výlet do zátoky. Máma odmítá, neboť nemá ráda organizované komerční akce, Táta si neumí dovolenou ve Vietnamu bez shlédnutí Sedmého divu světa představit.
Čtvrtek, 5.4.
V 8:00 nás auto vyzvedává u hotelu a odváží do přístaviště výletních lodí. Naloďujeme se s osmi dalšími do jedné z džunek a kolem deváté hodiny vyplouváme. A hned vidíme Sedmý div světa in natura - je to MLHA. Celý den jsme tímto divem obklopeni. Občas se sráží, a tak prší. Tři tisíce skalních útesů v okolí lze pouze tušit. Cestou máme dvě zajímavější zastávky: první je prohlídka velkých krápníkových jeskyní, při druhé (na ostrově s "vyhlídkou") bylo v plánu i koupání. Díky jemnému deštíku jsme se koupali i bez vstupu do moře.
Jediným pozitivem pro Mámu byl vcelku bohatý oběd, Táta se spokojil s málem.
Ve tři hodiny jsme se vrátili do hotelu, v jehož okolí panuje čilý stavební ruch.
Pátek, 6.4.
Bydlíme v lázeňské části města Ha Long nazývané Bai Chay, které je spojeno s vlastním městem Ha Long nazývaným Hong Gai ohromným visutým mostem. Vydáváme se přes most do té druhé části. Nevíme, kudy chodíme, bloudíme bez mapy, a tak za ten den nachodíme mnoho kilometrů, které zčásti prokládáme jízdou výtahem (na most) a autobusem (odkudsi kamsi); poslední tři kilometry jedeme na motorce ve třech. Byl teplý, ač podmračený den bez deště.
Sobota, 7.4.
Po osmé hodině odjíždíme taxíkem na autobusové nádraží. Proti původnímu plánu jsme se rozhodli po zjištění přímého spoje místo do Hanoje vrátit se zpět na začátek naší dovolené, do města NINH BINH (7) . Po deváté hodině se smrklo tak, jako by měl přijít konec světa, vzápětí se spustil silný tropický liják. Ten nás provázel ve zmenšené míře až do cíle. Hned po příjezdu (14:00) jsme se vydali k "našemu" hotýlku. K našemu překvapení nás veškerý personál poznal a přátelsky vítal. Následovala procházka po městě, na níž jsme potkali párek mladých Čechů z Tábora. V podvečer nás zastavil v jedné postranní uličce nedaleko našeho hotýlku Vietnamec, který pracoval v osmdesátých letech v NDR. Na závěr kratšího přátelského rozhovoru nás pozval na zítra večer na osmou hodinu na návštěvu.
Neděle, 8.4.
Ráno si půjčujeme kola a vyjíždíme za město vesničkami mezi vápencové homole. Počasí bylo slušné, po včerejším dešti zůstaly jen kaluže na cestách. Naskytly se nám pohledy na šťavnatě zelená rýžová políčka, vápencové homole, atd. - vše, kvůli čemu jsme se sem do Ninh Binhu vrátili.
Večerní návštěvu jsme nemohli uskutečnit, neboť jsme nenašli dům, jímž se nám chtěl majitel pochlubit.
Stravujeme se stejně jako minule v restauraci našeho hotýlku, protože jídlo je tu chutné, porce velké, to nejdražší stojí 40 Kč a personál je neobyčejně laskavý.
Pondělí, 9.4.
Ráno opět jedeme z města. Opět celkem pěkný den, jen na focení to moc není. Tentokrát je naším cílem Hoa Lu, bývalé sídelní královské město z doby panování knížete Sv. Václava. Na místě je mnoho turistů a ještě více stánků, takže na rozvaliny se ani podívat nejdeme a jedeme objížďkou horami přes Trang An zpět do města, všechno v krajině vápencových homolí. V rámci třicetikilometrové vyjížďky pozorujeme život prostých vesničanů, ale současně i obrovskou výstavbu, někdy až nesmyslně megalomanskou. Staví se fabriky, obytné domy, předimenzované dálnice. Václav Klaus má pravdu - Asie o finanční krizi neví.
Po siestě se projíždíme na kolech po městě po tržnicích a obchůdcích.
Úterý, 10.4.
Ráno odjíždíme vlakem do metropole Vietnamu Hanoje - HA NOI (8). Za dvě a půl hodiny celkem pohodlné cesty přijíždíme na hanojské nádraží. Odtud je to pěšky asi 10 minut k předem vybranému hotýlku.
Následují první kontakty s šílícími hanojskými ulicemi plnými motorek a lomozu. Hotýlek se nachází v klidné slepé uličce, cena je rozumná, čistota jihovýchodněasijská (už jsme si zvykli), tak ho bereme.
Na Hanoj nám zbývá jen půl dne, takže moc neleníme a vyrážíme jednak hledat kancelář Vietnam Airlines (odkud zítra ráno pojede minibus na letiště), jednak poobědvat.
Po obědě chvíli odpočíváme a pak pátráme po těch nádherných místech, díky jimž bývá Hanoj přiřazována k nejpůvabnějším městům Asie, ba i světa. Nenacházíme je: všude strašlivý zmatek, motorky křižují ulice všemi směry, všichni troubí, přejít ulici se nedá. Procházíme se Starým městem a kolem jezera. Večeříme na ulici cosi dobrého doplněného syrovým salátem. Máma salát konzumuje se slovy: snad se po..ru až v letadle.
Středa, 11.4.
Táta žene Mámu svinským krokem ke stanovišti letištních minibusů, aby tam byli dřív než včas. Ne letišti jsme proto hodně brzo a jdeme utratit poslední dongy. Na Mámu přichází břichabol, v rozporu s očekáváním však ještě před odletem. Táta proto pije kafe sám.
V letadle se Mámě přitěžuje a tak po většinu letu okupuje "svoji" toaletu. Táta ze situace profituje, protože má přidělenu dvojitou krmnou dávku.
V Moskvě čas rychle utekl a kolem dvacáté hodiny přistáváme úspěšně v Ruzyni.